Časopis Psychologie dnes

Časopis vydavatelství Portál s.r.o. Chci vám dnes představit časopis, který mě na našem trhu zaujal. Snad jako jediný, nemá na každé druhé straně reklamy a neradí jak být ˝in˝ nebo co se teď nosí. Zajímá se jen o jednoo lidi. Jak žijeme, co nás potkává, jak se vyvíjí společnost apod.

V časopise najdete mimo jiné rozhovor s odborníkem – např. lékařem, ale také zajímavosti jako proč spíme, objasnění a vysvětlení některých chorob, dočteme se o práci, vztazích, životním stylu. Časopis upoutá i tím, že není lehké říci, pro jakou je věkovou kategorii. Asi pro každou. Každý v něm najde něco svého, něco, co ho zajímá, nebo s čím se nesetkal.
Časopis vydává nakladatelství portál. Samozřejmostí je možnost předplacení časopisu do schránky. Je tu i výhoda, že si můžeme objednat první číslo zdarma na vyzkoušení. Psychologie dnes vychází každý měsíc za cca 49Kč a lze zakoupit v kterémkoliv běžném novinovém stánku.
Pro lepší představu připojuji ukázku jednoho z článků.

Čeká nás nová totalita?

autor: Daniela Kramulová, Psychologie dnes, 6/2007

Osmnáctým rokem žijeme v demokratické společnosti. Mnozí lidé přes každodenní starosti začínají zapomínat, co jim na minulém režimu vadilo. Dospívá generace, která nepamatuje politické represe, kádrové posudky, devizové přísliby ani fronty na maso a banány. Je naše demokracie křehká, zeptali jsme se politologa Jana Holzera

Potřebujeme daňovou reformu, změnit se musí sociální i zdravotní systém. Jak vlastně v demokratické společnosti přijmout, prosadit a uvést v život nepopulární kroky, když za rohem věčně číhají nějaké volby a před nimi voliče neradno dráždit?

Jakákoli změna, tedy nejen aktuálně citlivá témata daňové reformy či reformy zdravotního systému, působí ve společenském systému vždycky jako destabilizující prvek. Mění totiž jedno mocenské ekvilibrium na jiné, aniž lze zcela přesně stanovit, co přinese. Ale chápat samu změnu jako něco nezdravého je proti logice demokracie. Stability dosáhneme, drsně řečeno, jedině v hrobě, popř. politologicky vzato v nedemokratických podmínkách. Ty nám totiž spíše garantují, co bude zítra a pozítří (ale naštěstí ani ony ne věčně). Základním znakem otevřených systémů, k nimž demokracie patří, je naopak nejistota – kterou můžeme vnímat jako riziko, ale také jako šanci. Jde především o to, jakým způsobem je změna vysvětlena těm, jichž se týká, kdo je jejím nositelem, jakými nástroji je prosazována a zda její výsledky plus mínus odpovídají výchozí argumentaci.

Česká společnost se mi zdá spíš opatrná než otevřená. Je naše demokracie křehčí než ty tradiční západní?

Máme tendenci vidět západní země z hlediska demokracie jako stabilnější a konsolidovanější, ale jak v rovině institucionálního nastavení, tak i každodenního fungování jsme i my víceméně standardní demokracií. Jistě, není samozřejmě tajemstvím, že kupříkladu náš volební systém neprodukuje akceschopné vlády či že ústava nedefinuje zcela šťastně vztahy mezi některými institucemi. To jsou ale problémy pro demokracii zcela typické. A znepokojovat by nás neměl ani fakt, že se v našem veřejném prostoru pohybují i takzvaní antisystémoví hráči, tedy ti, kteří se staví proti samé podstatě systému, kteří tvrdí, že kdyby mohli, udělali by všechno úplně jinak. Ti jsou totiž standardním prvkem každého otevřeného systému – a svou přítomností jeho otevřenost potvrzují. Pro společnost je to tedy v podstatě zdravé, jakkoli potkat na ulici nějakou extrémistickou bojůvku není nic příjemného. Tyto skupiny ovšem musí zůstat na periferii. Jakmile jejich potenciál roste, mohou být nebezpečné. Respektive, jakmile jejich rétorika začne oslovovat širší masy lidí, je něco v nepořádku.

Znamená to, že mohou ohrozit demokracii totalitním směrem?

Skutečně malé nedemokratické či extremistické skupiny nejsou z hlediska nástupu totalitarismu klíčovým problémem. Historie především 20. století ukazuje, že podstatnější je deziluze velkých společenských skupin, naslouchajících rovnostářské rétorice, respektive cítících se být něčím či někým ohroženy. Sociologická šetření přitom ukazují, že česká společnost je orientovaná spíše kolektivisticky a rovnostářsky, nikoli individualisticky; což by mohlo teoreticky znamenat, že nebezpečí totalitarismu je pro ni potenciálně větší nežli pro společnosti jiné. Napadá mne v této souvislosti sousloví ˝blbá nálada˝, použité sice v poněkud jiné souvislosti, ale i tak docela trefné pro označení konglomerátu různých fenoménů od nespokojeností jednotlivců, mnohdy oprávněných, když se důležité věci nedaří, až po kolektivistické deziluze typu něco bylo ukradeno, někdo nám ublížil/ubližuje, cosi je nespravedlivé, někdo je preferován, my jsme v nevýhodě, tohle nezvládneme, jak se s tím vypořádáme a podobně. Politická strategie, která v takové chvíli nabízí ochranu, pomoc či naději na satisfakci, může v totalitní tendenci vyústit. Tématem se přitom může stát skutečně takřka cokoli. Připomněl bych, že v druhé polovině 19. století tuto funkci splnila sociální otázka. Zkušenost se soudobou sociální a ekonomickou nespravedlností tehdy dala podnět k formulování koncepcí nespravedlivého společenského řádu a k vizím, respektive strategiím jeho nahrazení jiným, lepším, spravedlivějším. Z těchto kořenů čerpalo svou vitalitu bolševické hnutí a později v jisté míře i hnutí nacionálně socialistické. V 21. století to může být otázka jiná. Jednoduše řečeno, nedomnívám se, že totalitarismus bylo jen téma minulého století. Současná společnost se s ním může v nějaké podobě potkat znovu.

Lze zřetelně a včas poukazovat na faktory a praktiky, které totalitárním tendencím nahrávají? Nebo se demokracie proti nim nedokáže bránit?

Domnívám se, že demokratická společnost obranné mechanismy má. Neměl bych však zapřít, že jsou autoři, kteří tvrdí opak – tedy, že je nemá. Nebo lépe řečeno, že vlastně právě demokracie je modelem legitimizace moci, který ze své podstaty k totalitarismu může vést, a to právě až radikálně rovnostářským nastavením některých parametrů svého fungování. Nad těmito otázkami lze pochopitelně vést rozsáhlé filozofické a politologické debaty. Každopádně na určité rizikové faktory upozorňovat lze. Problémem je ostatně již příliš časté používání (a tedy zneužívání) samotného termínu totalitní. Totalitní má být například kdekterý nedemokratický režim, jejichž typů je přitom celá řada, přičemž většina z nich nemá s totalitarismem vůbec nic společného. Totalitního charakteru je ale údajně (dodejme, že naprosto mylně) podle některých také většina vztahů v dosud přežívajících tradičních institucích: jako příklad uveďme instituci rodiny, v níž prý dodnes, jak hlásá radikální část komunity genderových studií, vládnou totalitní manýry údajně dominantních mužů a údajně podřízených žen a dětí.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 6/2007
nebo v On-line archivu.

Autor: Internet, Foto: Internet