Dům na kopci – povídka

Autorka: Maura, 2007 Pro dnešní den jsme pro Vás připravili další povídku pro zpříjemnění dne.

„Pojedeme letos na dovolenou do Krkonoš ?“ zeptala jsem se u snídaně svého přítele.
„Já nemohu,“odpověděl.
„Tak pojedu sama,“ rozhodla jsem se.
„Čím pojedeš ?“ zeptal se mne.
„Auto ti nechám, “ řekla jsem s úsměvem. Proč bych nakonec nemohla jet vlakem.
„Tak zítra jedu,“ řekla jsem rozhodně.
Přikývl a neřekl nic.
Do penzionu, kde jsme měli pronajatý pokoj, jsem dojela až večer a hned se ubytovala. Zrovna začínaly zprávy. Měla jsem sice puštěnou televizi, ale nesledovala jsem ji. Zapnula jsem notebook, s potěšením jsem zjistila, že na pokoje je zavedený Internet. Odpověděla jsem na několik zpráv. Pak jsem si lehla na válendu a prohlížela si pokoj. Takové intimní prostředí. Škoda, že jsme nemohli jet spolu !
Skoro jsem usínala. Z příjemného rozpoložení mne vytrhla příchozí pošta. Píše mi máma, proboha. Něco se stalo !
“ Viděla jsi zprávy ? Byl v nich ten tvůj. Dával rozhovor o tom novém případu, co jste na něm spolu dělali. Tebe tam vůbec nejmenoval. Ale představil kolegyni. Asi bys ses měla vrátit a promluvit s ním. Abys nelitovala. Máma. “
No, tak tohle mi scházelo! Rozhodla jsem se použít malou lest. Napsala jsem mu milostný e-mail. Hlavně jsem zdůraznila, že televizi mám sice na pokoji, ale po celý týden ji neotevřu. Budu se oddávat klidu.
Raději jsem si vzala prášky na spaní.
Ráno jsem se rozhodla, že vyrazím na procházku. Bylo krásné počasí.
Ještě jsem se podívala na hodinky. V osm hodin se reprizují zprávy. Nedalo mi to a pustila ji. Chvíli jsem čekala a skutečně. Vedle mého přítele se usmívala – Kateřina Holzová, moje úhlavní nepřítelkyně. A on ji uváděl jako vynikající právničku, s kterou počítá, protože jsme profesionálové a ti se umí vždycky domluvit!
Je to moje vina. Byla jsem příliš nevšímavá a uhýbala jsem partnerským problémům.
Tak jsem vypnula televizi, zamkla pokoj a vyrazila na procházku přírodou. Jak mi bylo, to si umí každý představit. Na cestě, kterou jsem si zvolila podle mapy, nebylo ani človíčka. Ne, neplakala jsem. Ani jsem to v sobě nerozebírala.
Je čas pomýšlet na to, že může dojít v mém životě k velké změně a pravděpodobně ho ztratím a budu se muset znovu stavět na vlastní nohy.
Je zvláštní, jak příroda dokáže člověka utěšit! Kdybych byla zavřená ve své pracovně, bylo by mi hůř. Ale nyní – bylo tak krásně. Obloha modrá a taková vůně se táhla z lesů a mlází. Ptáci, kteří měřili křídly oblohu. Přes louku vedla pěšina, která se stáčela směrem do kopce. Nebyl nijak prudký, stoupal mírně nahoru.
Na kopci jsem spatřila dřevěný dům. Byl napůl skrytý mezi větvemi tří vysokých borovic. Vypadal tak romanticky! A zřejmě je obydlený. Zůstala jsem chvíli stát a rozhlížela se kolem. Pak jsem šla blíž. Začal štěkat pes a ze dveří vyšel vysoký muž a rozhlížel se asi, proč jeho pes štěká. Uviděl mne.
„Dobrý den,“ řekla jsem mu a usmívala se na něho.
„Jdete za mnou ?“ zeptal se mne též s úsměvem.
„Ale vydala jsem se na procházku a cesta mne sem zavedla.Mohu si vyfotit váš dům do časopisu ?“
„Do jakého?“ zeptal se.
„Ale v naší právnické firmě vedeme časopis pro klienty. Vymyslela jsem takovou propagaci.“ řekla jsem mu.
„Jak se jmenuje ten časopis? To bude nějaká pavlač, ne?“
Rozesmála jsem se. A on také. Byl příjemný.
„Klidně si ho vyfoťte. Nechcete trochu kávy nebo čaje?“
„Ráda bych trochu kávy. “
„Tak pojďte dál.“
Vešla jsem do útulného srubového domu.
„Tady je to kafe.“
Postavil přede mne hrnek a sedl si ke stolu.
Usmíval se na mně a já byla v rozpacích.
“ Vy jste advokátka, že?“
„Ano,“ přikývla jsem.
„Hned jsem si to myslel. Vypadáte tak, řekněme odměřeně. Jste vdaná?“
„Ne.“
„Tak, tak. Není nad svobodu. “ Nalil si z velké konvice, podle vůně, meduňkový čaj.
„A vy tu bydlíte celý rok?“ zeptala jsem se.
„Ne, jen sem jezdím na dovolenou. Líbí se mi tu. Nemám rád velkoměsta. Ale to tam nepište.“
„Ne, nenapíšu. Když si to nebudete přát, tak ne. Stejně bych vám dala článek k autorizaci.“
“ Tak to jo,“ odpověděl a s něhou pohladil psa, který mu položil hlavu do klína.
“ Nemáte chuť na koláč?“ najednou řekl.
Zavrtěla jsem hlavou.
Všimla jsem si, že na zdi visí kytara.
“ Hrajete na kytaru?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála, protože mne začal zajímat a chtěla jsem se dozvědět o něm víc. Snad řekne něco o sobě sám. Ale mlčel a já to respektovala.
„Chcete, abych vám zahrál?“
„Ano,“ řekla jsem. Zvedl se a sundal ji ze zdi. Přejel prsty struny a zahleděl se na mne. Rozeznala jsem akordy Nedvědovy písničky „Hráz“.
„Stál tam na stráni dům, v něm židle a stůl,
pár kůží a krb, co dřevo z něj voní …“.
Díval se chvíli na hmatník a chvíli na mne a já jsem se najednou cítila vnitřně zraněná.
Přešel k oknu, odhrnul záclonu a podíval se na oblohu.
„Asi se něco blíží. Podívejte se, jak se najednou zatmělo. “
„Musím už jít, aby mne nechytla bouřka. “
„No, právě vám to říkám proto, abyste zůstala. “
A já zůstala. Do rána s ním……
Nemohla jsem na něho zapomenout.
„Jeď za ním,“ řekla mi moje nejlepší přítelkyně Milada po delším čase, když jsme se sešly v kavárně na kus řeči a já ji svěřila svůj citový problém.
„Ne, to ne, “ bránila jsem se.
Měla jsem strach, že bych opětovným setkáním smazala kouzlo okamžiku. Třeba je všechno jinak, než si myslím já . Začala jsem si vyčítat, že jsem tyhle důvěrnosti vypustila ven.
„Je to proto, že jsi dosud žila ve formálním vztahu, od kterého jsi nic neočekávala. A najednou se dostavila pravda. Potřebuješ lásku a ty jsi ji utloukala prací. Třeba i ten tvůj od tebe postrádal trochu té něhy a blízkosti. Víš, budu upřímná, chováš se opravdu tak chladně a nebo to vyvolává prostředí, že jsi se nedokázala citově připoutat ?“
To byla ta otázka. Nikdy bych tohle neudělala, s neznámým člověkem, na první pohled a bez zjevného důvodu.
Uběhlo pár měsíců. Za celou dobu se můj neznámý nepokusil o kontakt a já vlastně ani nevěděla, jak se jmenuje. Pamatuji si, že jsem mu řekla, kde máme sídlo kanceláře.
Ještě jsem nebyla stále rozhodnutá se s přítelem rozejít. Nějak mi to všechno vysvětlil a já jsem nad tou aférkou mávla rukou.
Kolem vánoc jsem navrhla, že pojedeme na vánoce do Vrchlabí. Souhlasil. Odjela jsem o dva dny dříve, protože on jel ještě za matkou do Brna s dárky. Rozechvělá jsem odjížděla vlakem do Krkonoš, protože silnice byly dost nesjízdné. Z nádraží jsem se přesunula autobusem do penzionu. Stejný pokoj, v něm dvě lůžka a jinak, nic se nezměnilo. Dala jsem si přinést konvici s kávou a zapojila počítač.
Podívala jsem oknem na večerní oblohu.
Hvězdy svítily jak drahokamy. Krásné. Až k pláči krásné. Láska spolu s touhou mne zcela prostoupila. Rozhodla jsem se, že za každou cenu a za jakéhokoliv počasí vezmu lyže a pojedu za ním. Už jsem neměla jediný rozumný důvod, abych tohle neudělala kvůli sobě. I kdyby to mělo špatně skončit. Musela jsem ten svůj rozpolcený stav vyřešit. Nyní jsem měla opravdu životní příležitost.
Podívala jsem se na předpověď. Mělo být slunečno, nehrozila změna počasí. Vyrazím hned za svítání. Za tři hodiny budu nahoře a pak ať se kola osudu roztočí.
Usnula jsem spokojená se svým rozhodnutím.
Ráno jsem vstala, dala jsem si do termosky horký čaj a vyrazila. I když mne varovali, že se může počasí náhle změnit. Jen jsem naznačila směr, kterým pojedu. S mobilem v kapse a horkým čajem jsem snad mohla přestát i sněhovou bouři, kdyby mne náhodou chytla na cestě.
Ale bylo krásně. Cesta, kterou jsem tehdy v létě šla, byla zasněžená a ještě romantičtější.
Nemyslela jsem na to, co mu řeknu, jestli ho uvidím. Předám mu svůj dárek, který jsem mu koupila a pojedu zase zpátky.
Alespoň sám pochopí, že ta noc nebyla zapomenuta. Chvílemi jsem zůstávala stát a rozhlížela jsem se po okolí a pak jsem pokračovala v cestě.
Přejela jsem louku a čekal mne ten kopec, který jsem v létě vyšlapala.
Borovice nad domem byly obtěžkány sněhem. A také střecha měla sněhovou čepici.
Z komínu se kouřilo!
Srdce se mi rozbušilo tak prudce, že jsem musela zastavit a vydýchat se. Blížilo se poledne a z dálky, v tom tichu, se ozývaly kostelní zvony, jejich zvuk se rozptyloval v mrazivém vzduchu.
Už jsem byla docela blízko, když se ozval štěkot. Slyšela jsem jeho hlas, jak napomíná psa.
A pak vyšel před dům a chvíli napínal zrak, než mne uviděl. Zamával na mne oběma rukama. Dojela jsem k němu a on mne prudce objal a líbal do vlasů.
Zavedl mne dovnitř a lyže mi postavil na zápraží.
„Přišla jsem ti popřát k vánocům a přinesla jsem ti něco pod stromeček.“
„Já taky pro tebe něco mám,“ usmál se.
„Neříkej, že jsi věděl, že za tebou přijdu.“
„Věděl nebo nevěděl?“ vyslýchala jsem se ho nad hrnkem meduňkového čaje.
„Věděl a čekal. Věřím v lásku a tehdy, když jsme spolu byli, jsem v ní uvěřil.“
Vyndala jsem úhledný balíček, v kterém jsem měla pro něho dárek. Všechna alba Jana Nedvěda. Rozbalil ho a dal se do smíchu. Trochu mne to zarazilo.
„Z toho si nic nedělej, že se směju. Mám Nedvěda rád. Ale nikdy jsem si jeho CD nekoupil.“
„Tak, tady máš taky dárek,“ řekl mi a podával mi také úhledný balíček. Rozbalila jsem ho. Byla tam také cédečka. Vzala jsem je do ruky a prohlížela si je. Kurt Jelinek, Romatická flétna, Kurt Jelinek – Vánoce v Berlíně, Kurt Jelinek – České vánoční písně. Psáno německy a vydáno v Německu.
„Toho neznám,“ řekla jsem.
„Ale znáš,“ smál se a otočil jedno CD. Byla tam jeho fotografie s flétnou.
Dal jedno CD do přehrávače a sedl si do starého křesla, které lehce zavrzalo. Krásná, melancholická hudba mnou procházela a já zavřela oči.
Vzali jsme se za ruce a jen tak tiše seděli a poslouchali.
„A jak to, že mluvíš tak perfektně česky ?“ zeptala jsem se pak.
„Moje máma pocházela z Čech, táta je Němec, hudební skladatel. To je její dům. Odkázala mi ho. A přála mi, abych v něm prožil velkou lásku. Splnilo se to. Ty jsi ta, která sem měla přijít.“
„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptala jsem se ho, když se mnou loučil pod kopcem.
„Proč se ptáš tak hloupě ? Snad jsme přestáli velkou zkoušku náhody a vyšla. Vždycky budu tady na tebe na tebe čekat. Zde, v tomto domě. “
Všechno začíná znovu a jinak – s Kurtem, který na mne čekává před domem, který nám oběma přinesl štěstí.

Zdroj:MAURA, Foto: Vlasta Otychová