Jak to chodí ve světě 1

Stanice MIR

Autorka článku: Leona Macková Všichni jezdí do Ameriky a Anglie a Itálie Nějak mám v krvi plavat proti proudu tak jsem vyrazila do země, kde ˝zítra už znamená včera˝. Vzpomínáte? Dřív se nikam moc dál nesmělo a historie k poznávání je tam opravdu dost. Pojďte se tam se mnou vydat.˝

DEN PRVNÍ

Vyrazili jsme ( manžela jsem vzala s sebou) z brněnského letiště ( ani jsem nečekala, že bude po rozšíření tak hezké). Už v letadle jsme byli na ruské půdě a mohli začít dolovat z paměti polozapomenutou ruštinu. Ze to nebude úplně jednoduché bylo zřejmé vzápětí při dotazu letušky, zda chceme kávu nebo čaj. Odvětila jsem hezky rusky že kófe.Následoval dotaz, kterému jsem nerozuměla a moudře pravila ˝da˝.Kávu jsem dostala, leč bez mléka. Na dotaz, zda by nebylo mléko mi letuška nevrle ( hodně nevrle a hodně nesrozumitelně) řekla, že se mě ptala a obrátila oči v sloup. Nakonec mi mléko nalila z krabice. Nu což, možná kvůli radaru nelze čekat příliš vstřícnosti. Konec konců je tam ještě druhá letuška s modrýma ( hodně modrýma) očima a růžovými ( hodně růžovými) rty. Výrazná vizáž žen mě bude provázet dalších deset dní.

Interiér MIRu

Naši hostitelé v Moskvě nás poznali ( nesplnilo se, že 8 let nás tak moc změnilo), takže to není tak zlé. Projíždka noční Moskvou byla úchvatná, údajně nebýt neděle, nebyla by kvůli hustotě dopravy vůbec možná. Vnímám rozdíly z návštěvy před deseti lety. Bilboardy hlásají totéž co u nás, osvícený Kreml vypadá impozantně, Arbat je v rekonstrukci a bez života. Přesunujeme se do hotelu. S pokojem nejsou naši hostitelé spokojeni ( ˝vůně˝ čerstvě nalakované podlahy je hodně zřetelná), takže se přesunujeme do jiného pokoje. Pro nás je po půlnoci, pro naše hostitele dvě nad ránem, takže rychle do postele.

Poloha kosmonauta při startu

Snídaně je v 6. patře. Trochu neobvyklé, ale V Petrohradě taky nebude restaurace v přízemí. Přemýšlíme proč a docházíme k názoru, že strach z teroristů může hrát svou roli. Konec konců hotelová kartička (kterou v českých hotelích hbitě zahazuji do koše) se pro nás stane nejdůležitější ˝bumážkou˝. Než se dostaneme do pokoje, vždy procházíme bezpečnostním rámem, na recepci je kromě recepční ostraha a o pár metrů dál jakási služba, která si nás na základě kartičky odškrtne. V patře s jídelnou je další ˝děžurnaja˝. Hotel je velký, jídelna malá, kafe opět bez mléka a výběr ze tří možností. Párky, vejce a kaše. Podaří se nám sednout, prohlédneme si obrázky, které někdo dovezl z Egypta (napodobeniny papyru). Bohužel na snídani nemáme nárok, přijeli jsme těsně po půlnoci, která je ˝rozhodnou hodinou˝. Takže vzhůru do ulic. Nebo spíš dle plánu do hvězdného městečka, kde trénují kosmonauti.Cestou mě nejvíc zaujalo, že se sice hodně staví a rekonstruuje, ale s estetikou si nikdo hlavu neláme. Na paneláku je klidně několik druhů a typů oken, dřevěná, plastová, bílá, hnědá A to ještě netuším, že na historických budovách to bude obdobné. U nás lidé hodně nadávají, když se mají shodnout tak, aby byla okna na celém domě stejná, ale najednou vím, že je to tak dobře. Balkony a lodžie jsou zasklené, nebo jinak zakryté, převážně mají zvětšovat obytný prostor bytu. Bohužel také nejednotně.

V hvězdném městečku nedošlo k větším změnách. Aspoň zvenčí. Ale trénují tu i ˝výletníky do kosmu. Trénink trvá šest měsíců, takže za rok se stihnou připravit dva. Obsazeno je na tři roky dopředu. U vyřazené vesmírné stanice MIR nás provází ˝skutečný˝ kosmonaut, který nám mimo jiné ukáže i kosmickou toaletu a hrdě dodá, že tu Američané nemají. Ti prý mají jen ˝pemprsky˝. Prostoru je na stanici opravdu minimum, spí se v rohu ˝vestoje˝, což prý je v kosmu úplně jedno. Přestože nás míjí skupina Japonců, všechny nápisy jsou jen azbukou v ruštině. Znalost ruštiny se stává nezbytná, bude to tak téměř ve všech muzeích a veřejných nápisech.

Centrifuga

Jsme zváni na oběd, který začíná salátem . Ten je z celého oběda nejlepší.Lze si k němu vzít i maso, lososa, uzeniny.Boršč nás zklamal. Spíš připomínal zelnou polévku. Připíjelo se několikrát ( na našeho průvodce, na hosty, na zdraví, na cokoli). Vzpomněla jsem si na kolegyně v kanceláři, které koupí zmrzlinu třeba proto, že doklad dosáhl kulaté číslice (zmrzlina by se v tom horku hodila víc). Ale pít nás nenutí, stačí přikrýt skleničku dlaní.

Cestou zpět ještě vyměnit peníze ( asi změním názor na neochotný personál u nás,v Rusku je to daleko výraznější). Pokojská náš pokoj sice navštívila, ale postele se nedotkla, možná kvůli intimitě. Koš není také vynesen. Pro nás neobvyklé, ale nic, s čím bychom se nevyrovnali. Při večeři z vlastních zásob zkoumám ceny ( nákup nám dala naše hostitelka). Za cenu půl kila banánů bychom u nás koupili tak jeden. Ovšem to není směrodatné, zatím neznáme výši průměrné mzdy. Zkoumám mobilní telefon, který mi byl přidělen. Textové zprávy v azbuce asi nebudou to pravé ořechové. Třeba ho nebudu potřebovat. Tak rychle spát, zítra bude opět horký den a na Rudém náměstí stín těžko najdeme.

Zdroj a foto: Leona Macková