Jak to chodí ve světě 2

Autorka článku: Leona Macková Dnes nás čeká těžký den, takže hlavně se dobře nasnídat Výběr je ze tří jídel, kaše brambory s párky a vejce. Takže volíme osvědčenou klasiku – volská oka s uzeninou. U snídaně se k nám dokonce připojí mladá žena a zkoumá, odkud jsme a proč jsme do Ruska vyrazili. Se smíchem odpovídáme, že hlavně vidět Lenina, než ho pohřbí. I když vím, že Lenin není v Rusku oblíben, dívka úsměv opětuje s tím, že už to asi bude brzy.

Den druhý

Naše hostitelka nás už čeká v recepci a vyrážíme směr Rudé náměstí. Netřeba spěchat, absolutní většina muzeí otevírá až v 11, takže to, že jsme ranní ptáčata nám moc nepomůže.

Rudé náměstí je opravdu hodně ˝veliké˝ a proto jdeme hledat stín do chrámu Vasila Blaženého. Jeho barevnost je doslova úžasná. Chrám byl postaven v roce 1555 až 1561 a jméno ˝svatý Vasil˝ nese vlastně mylně. Svatý Vasil je vlastně jen jedna kaple, která byla dokonce přistavena později, a to na hrobě svatého Vasila Blaženého. Ten předpověděl, že Ivan bude odsouzen a že až armáda opustí Kazaň, zabije Ivan svého syna (to se opravdu stalo). Uvnitř chrámu je úžasná akustika, také tam zpívá kvinteto mužů a můžete si koupit CD. Lu to udělá, já ne, vím, že doma nenajdu čas si ho pustit – a pak, tu sílu okamžiku a atmosféru to nikdy nemá. Už jsem si takové hudby koupila víc. Nicméně Lu druhý den připustí, že si CD pustila a ty hezké skladby zpívali v chrámu a zbytek se jí nelíbil.

Chrám Vasila Blaženého

Po prohlídce chrámu vidíme, že existují okružní cesty po Moskvě a rozhodneme se některou absolvovat – ale až po Mauzoleu. Přestože naše hostitelka tvrdí, že už tam fronta nebývá, je tam – a pěkně dlouhá. Skládá se většinou z cizinců. Zanecháme ji tedy v této frontě a vcházíme obrovskou bránou do zahrady Kremlu. Ještě než stihneme všechno vyfotit a natočit – ozve se telefon. Ubíháme zpět, kde už Lu stojí před zábranou a ˝drží nám místo˝. Vůbec v průběhu návštěvy Ruska zjišťujeme, že fronty jsou sice dlouhé, ale rychlé. Způsobím další problém svým rozhodnutím, že do mauzolea přece jen půjdu také ( Lu řekla obsluze, že přijde jen jeden člověk). Musí přetrpět nevoli vojáka u zábran, ale nakonec mohu jít i já. Bylo to zbytečné – přestože jsme všechna zavazadla, foťák, kameru, předali naší průvodkyni, zapomněla jsem v kapse mobil ( s foťákem) – což se projevilo u bezpečnostního rámu. A na další frontu do místnosti, kde si věci můžete odložit, už nemám náladu, mrzí mě, že jsme zbytečně způsobili zlost hlídkujícího vojáka, který se utrhoval na naši kamarádku. Vysílám tedy manžela samotného a vydávám se na druhou stranu náměstí, kde je východ.

Manžel se vrací spokojen, protože na průpovídky dávných kolejních kamarádů by mohl konečně říct -ANO. ( ˝Byls v Moskvě? Viděls Lenina? Tak nekecej.˝).

Rudé náměstí s mauzoleem V.I. Lenina

Další bod, který je třeba vidět je nepochybně GUM. Pro manžela novinka, já srovnávám obrovské změny. Dnes už v Gumu nenajdete ani potraviny, ani běžné zboží – jen luxusní, v podstatě bez cenovek. V suterénu jsou toalety stále typu ˝šlapky˝, ale jinde jsme už na tento typ nenarazili. V patře jsou toalety po rekonstrukci a čisté.

Po eskalátorech vyrážíme do posledního patra do bufetu a objednáváme si jídlo. U polévky jsem tázána na něco, čemu nerozumím a Lu se mě rychle ptá, jestli chci polévku teplou nebo studenou. Nechápavě na ni koukám, je sice horko, ale jaká jiná by mohla polévka být než teplá? Žádám tedy teplou. Bohužel, při následujícím obědě si to neuvědomím a beru si polévku vychlazenou, která mi vůbec nechutná. Určitě jde o zvyk, ale v Rusku na studené polévky narážíme všude a je třeba si to uvědomit.

Obchodní dům GUM

Posilněni obědem jedeme metrem na vlakové nádraží. Nejstarší části metra jsou vlastně umělecká díla ( hlavně stanice Komsomolskaja, www.mosmetro.ru), Lu nás upozorňuje, že je třeba si dobře hlídat kabelku. Na to jsme zvyklí všude ve světě, pro tyto případy máme malou taštičku s penězi a pasy pověšenou na krku pod trikem. V baťůžku na zádech máme jen vodu. Ale pozor! Batoh s sebou je špatná volba. Ten se totiž před vstupem do muzea nebo chrámu musí odevzdat. Zatímco taška přes rameno, i když je větší než náš malý batoh, se odevzdávat nemusí.

Když dojedeme na nádraží, zaujme nás, že nikde není odpadkový koš. Strach z terorismu je všude přítomný .

Koupě jízdenek nebude jednoduchá. I naši kamarádku překvapí, že volného není vůbec nic ( jedině lístky za tisíc dolarů kus). Vyděšeně se na Lu dívám s dotazem, proč za takovou cenu. Prý má třeba někdo celý vagon.Jsme tedy bez lístků a Lu slibuje, že to ˝nějak ˝ zařídí . V praxi to znamená, že lístky budeme mít až na opravdu poslední chvíli, ale zato za rozumnou cenu ( 2500 RUR jeden).

Vyrážíme zpět do centra na plánovanou cestu po Moskvě. Lu jede s námi a upozorňuje nás, že chrám, který nás hodně zaujal už při nočním osvětlení, je vlastně nový. Jedná se o chrám Krista spasitele. Ten původní byl stržen a měl tam být postaven315 m vysoký Palác sovětů˝ Bohužel se zjistilo, že ho podloží neunese. Proto byl ve vzniklé díře vybudován vyhřívaný plavecký bazén, kam Lu za studií s oblibou chodila plavat ( voda teplá, vzduch – 20). Později si Moskvané prosadili výstavbu chrámu podle původní předlohy- a v roce 1997 po dvou letech stavby,byl chrám znovu otevřen. Přestože dnes neslouží jako chrám, ale jako muzeum, tentokrát měl smůlu manžel – měl šortky a dovnitř ho nepustili.

Chrám Krista Spasitele

A mi nezbývá než přiznat další ze svých omylů. Není pravda, že to co uměli naši předkové, my nesvedeme. Přestože je chrám nový, řemeslné a umělecké práce se nepochybně vyrovnají zručnosti našich dědů a pradědů.

Zastávka při okružní jízdě je u Lomonosovy univerzity, kde si chci koupit matrjošku, ale Lu mě zrazuje, že je lépe nakupovat mimo centrum, nebo se nedoplatím .

Průvodkyně nás postupně upozorňuje na všechny důležité památky Moskvy, vyjížďka autobusem trvá 1,5 hodiny. ˝Bolšoj těatr˝ je stále v rekonstrukci, ale všechny opravované stavby jsou kryté obrovskou plachtou se zobrazením budoucí podoby.

Po jízdě se vracíme do centra, ale na prohlídku vnitřní části Kremlu je už pozdě. Jdeme tedy na výstavu diamantů v Kremlu. Něco takového jsem opravdu neviděla a jako ˝ženskou drbnu˝ mě nejvíc zajímá 190ti karátový diamant, který od svého ctitele Grigorije Orlova dostala Kateřina Veliká. Tolik drahokamů na jednom místě už určitě nikdy neuvidím.

Zdroj a foto: Leona Macková