Jak využívat moc našeho podvědomí – 23

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Slíbil jsem vám, že dnes dokončím příběh československého cyklisty, dvojnásobného mistra republiky Roberta Hutyry. Je to důkaz o tom, že cesta k úspěchu může na jedné straně nepříliš složitá, ale také, že někdy se do cesty staví různé překážky. Důležité je vytrvat a překážky překonávat.

Zmíněný závodník dosáhl svého největšího vítězství paradoxně až když ukončil své závodění. Bylo to totiž vítězství nad komunistickým režimem ale i nad vlastní rezignací. Robert Hutyra tedy vlastně musel zvítězit i sám nad sebou. Jen stručně zopakuji, o čem jsem psal minule.
Příběh začal životním zklamáním z ˝bratrské pomoci˝ sovětských tanků v srpnu 1968. Tehdy se Hutyra rozhodl se k emigraci a k ˝železné opony˝. A to vzduchem. Čtyři roky se připravoval. Jako stavební technik si vypočítal, kolik čeho bude potřebovat a postupně začal nakupovat. Pak s manželkou stříhali a sešívali jednotlivé díl budoucího balonu. Následovalo zklamání,, když v březnu 1982 vyzkoušeli svůj výrobek. Nic nefungovalo, jak by mělo. Museli první balon spálit a začít znovu. Poučili se, Hutyra zdokonalil své teoretické znalosti a hledal vhodné místo pro start. Měl problémy i se socialistickou distribucí. Když potřeboval karabinky, musel kvůli tomu koupit dvacet obojků pro psy. Pak nebyl k mání potřebný východní vítr. Hutyra proto musel změnit plán a namísto ze Slovenska odstartoval z Moravy. Předpokládal, že severozápadní proudění jej donese nad Rakousko.
Bylo to počátkem zář. Odstartovali před půlnocí ze Znojemska. Ale ještě neměli vyhráno. Mohli je sestřelit pohraničníci. Gondola sice měla podlahu z ocelového plechu, ale balon byl velice zranitelný, pokud by neměli dostatečnou výšku. To se mohlo stát například při výměně propan-butanových bomb. Podařilo se jim vystoupat do výšky dvou kilometrů, ale když byli nad pohraničním pásmem, vítr zeslábl a dokonce se začal otáčet. Bylo nebezpečí, že je vrátí zpět na Moravu. Než se tak stalo, už byli naštěstí nad osvětlenými rakouskými vesnicemi. Klesali dolů a hledali místo k přistání. Bylo to ve vinohradu, pár desítek metrů před dráty vysokého napětí. Tak se zrodilo Hutyrovo největší životní vítězství.
Možná vás napadne, proč o tom píši. Samozřejmě, byl to velký úspěch a také veliké štěstí. Přece bylo mnoho lidí, kterým se útěk nezdařil a skončili v komunistických lágrech. Důvod tohoto líčení je však ještě jeden. Robert Hutyra věřil ve svůj úspěch a jeho pozitivní myšlení mu nedovolilo, aby si třeba jen na okamžik připustil pochybovačné: ˝Co když se to nepodaří?˝ Po prvním nezdaru pak dokázal zatnout zuby a poučit se z chyb. Jeho druhý balon, rovněž vyrobený téměř ˝na koleně˝, pak byl kvalitnější než ty z profesionálních dílen.
Bylo to štěstí? Určitý díl štěstí tu byl určitě. Ale základ úspěchu spočíval v tom, o čem jsem psal v předcházejícím odstavci. A také v tom, že štěstí přeje připraveným.

Tady je na místě položit si otázku, jaký je rozdíl mezi štěstím a spokojeností. Základní rozdíl je v délce tohoto vnitřního prožitku. Sami přece říkáme o štěstí: ˝Prožil jsem šťastný okamžik˝ ale o spokojenosti se vyjadřujeme: ˝Vedl jsem spokojený život.˝ Z toho vyplývá, že spokojenost je stav trvající delší dobu, představuje vnitřní pohodu, vyrovnanost, nepřítomnost obtíží, nepřízní osudu a strachu. Naproti tomu štěstí je něco silného, co člověka přímo zavalí množstvím radostných pocitů. Pocit štěstí zažil zmíněný závodník, když přistál v Rakousku. V tomto okamžiku se zúročily všechny překonané překážky, včetně té nejtěžší – zdolání ˝železné či vlastně ocelové opony˝. A samozřejmě se dostavila i spokojenost. O té zase až příště.

Zdroj: I. Chmel, Foto: Internet