Důchodce a duchovní život – Den duchovního člověka

Autor článku: František Benda Začněme příměrem. Mnoho lidí považuje za důležité dobré jídlo. Zřejmě platí, že jsme to, co jíme. Proto tolik péče o tuto oblast. Vaření a příprava stravy zabírají dost velkou část našeho času. U těch, kteří rádi vaří, zajisté najdeme sbírku kuchařek a osvědčených receptů, pomocí kterých své umění stále vylepšují.

Možná u nich najdeme i váhy, kterými – ale jen občas – odvažují požadovaná množství potřebných přísad. Ale téměř nikdy se nezdržují odpočítáváním přesného množství např. kuliček pepře nebo nového koření. Mnoho věcí přidávají jen tak od oka; sůl, ocet, tuk apod. Nechávají se vést svou zkušeností nebo citem. Ale právě tato malá množství jsou často pro konečný výsledek rozhodující.
Nebo jiný pohled. O zdraví jde většinou každému. Vedle těch, kteří svými nejapnými bláboly zdůvodňují své vysloveně škodlivé chování (neboť mnoho úsilí se vynakládá na zkomplikování vlastního života), existuje velká skupina lidí, kteří o svou dobrou kondici opravdově usilují.
Je tu mnoho vegetariánů s pádnými argumenty, proč nejíst maso. Neméně důrazní jsou makrobiotici. Jiní pak chodí, běhají nebo různě cvičí, doporučujíce zvláště některá pohybová specifika: lyžování, plavání, tenis nebo bojové sporty, případně i odborné vedení v posilovně. Velkou skupinu tvoří ti, co hlídají kalorie, procenta tuků, stopové prvky, vitamíny a podobně, a zcela utajovaně vyhledávají někdy dost pochybné pilulky jako doplněk stravy. K tomu si měří tepovou frekvenci, vypočítávají Body Mass Index a kontrolují váhu. Ti všichni mají vážně míněnou snahu nějakým způsobem vylepšit, nebo alespoň podpořit svůj zdravotní stav.

Takovou péči o vlastní tělo považují za natolik potřebnou, že jí věnují někdy dost značnou část svého času. Mnoho času jim ale také zabírá péče o různé mechanismy a stroje, stejně tak jako počítač, prázdná zábava, vylepšování vlastního zjevu, nebo unuděné sledování televize. A co péče o ducha? Nezaslouží si podobnou, ne-li větší pozornost? Je přece známo, že zdravý, otužilý člověk snáší mnohem lépe různé emoční prohry a psychické nárazy než člověk nemocný nebo zesláblý. Harmonická, klidná mysl se zase rychleji adaptuje v situacích, kde je poškozeno tělo. Nemocnému člověku přece více prospívá je-li v čistotě, suchu, teple a uprostřed ohleduplného, ne-li dokonce milujícího prostředí, než místo, kde na něj ze všech koutů čiší nevraživost.
Je prospěšné naučit se zacházet sám se sebou. I zde stojí na pozadí Tichý svědek; neradí, nekárá, nechválí – jen nezúčastněně pozoruje. Přece jak si usteleš, tak si i lehneš – a já ti to pak připomenu.
V mnohém jsme naprosto sami. Jako se za nás nikdo nevyspí, ani nenají, tak také za nás nikdo nebude myslet. Taková možnost ne-existuje, tyto služby se nenabízejí. Na některé činnosti si nelze najmout. Jako jsme sami v nemoci a posléze i smrti, tak jsme také sami ve svém rozhodování, a to neustále, průběžně po celý den.
Začít s nějakou novou aktivitou, jak je to z mnoha stran naléhavě doporučováno, znamená silně zasáhnout do dosavadního poklidného života. Chce to čas, vydání financí i energie, a v neposlední řadě také sílu vůle. To vše bychom většinou zvládli, ale chybí to nejdůležitější, totiž aby se v našem metabolismu probudila složka, která to vše spojí dohromady a uvede v život. Pak nám bude málo záležet na tom, jak se bude tvářit naše okolí nebo jak to přijme. Nový styl se stane součástí naší osobnosti – a hotovo.

S duchovním životem je to kapánek složitější. Také to leccos stojí, i ten metabolismus musí zapracovat, ale chybí zde pocit jistoty. Ti skálopevně uvěřivší jsou ve své víře neoblomní – ale je to to, po čem opravdu toužíme? Nezavede nás to do strnulého dogmatismu? Za podstatné se sice považuje pevná víra, pokora, oddanost, skromnost, jednoduchost a podobně, ale ze všech – při vší úctě k jejich prospěšnosti – čiší zneužitelnost, přehánění, schematismus a snaha vnucovat okolí své přesvědčení, považované za jedině správné. Jsme zde na velice tenkém ledě, nebo také na ostří nože (jak se v mystické literatuře často připomíná), odkud se snadno přepadne na tu či onu stranu. ˝Maličko a uvidíte mne, a maličko, a neuvidíte mne˝ připomíná Kristus (i když v trochu jiné souvislosti).
Je vhodné vyhýbat se pokrytectví a vnést do svého úsilí trochu flexibility, třeba i trochu humorné, nebo až lehce ledabylé. Východní učení se přiklání k problému proměnlivosti – každý jev má sice svoji určitelnou příčinu, ale na následku zdánlivě jednoduché příčiny se může zúčastnit kdejaký náhodný vliv, který jej snadno zmůže proti předpokladu pozměnit. Takový případ dokážeme zvládat jedině nenásilným, nadneseným přístupem, nelpícím na hnidopišském následování předpisů, které vznikly kdovíjak. Je tedy na místě i zde se nechat vést citem; pamatujme na to, co dokáží stopové prvky nebo koření v jiných, ale dost obdobných oblastech. Opravdu hluboká náboženství vybízejí k průběžné nedůvěře i ke svým základním heslům a ke snaze prohlédnout u všeho i na druhou stranu věcí. „Kdo máš uši k slyšení, slyš!˝ (znovu Kristus). Nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá.

Jako si tělo – má-li se udržet zdravé – vyžaduje každodenní péči, stejné nároky má i duch. Jelikož je od těla dost odlišný, musí být i ta péče jiná. Podobné jsou si jen v tom, že musí být obě průběžné a neustálé. Čím bychom pak byli bez nich?

Zdroj: F. Benda, Foto: Internet