Důchodce a duchovní život – Jako

Autor článku: František Benda Co se to od nás vlastně chce? Sami sebe vnímáme jako osobnost, která má řadu povinností, potřeb a přání, jejichž plnění nám zabere většinu našeho času. Vedle toho je tu ale ještě řada úkonů, dalo by se říci jalových, víceméně pomocných, které se na žádné tvorbě přímo nezúčastňují, ale pro její existenci jsou bezpodmínečně nutné. Asi jako písmo potřebuje papír, na kterém je vytištěno, nebo diamant se neobejde bez vzácného kovu, do kterého je zasazen. Ve zvláštním případě se ale i ten papír stejně jako onen kov mohou stát cílem uměleckého projevu, což ovšem platí i pro ony zdánlivě nedůležité úkony.

Kromě nás je tu ještě naše okolí, které nemůžeme pominout, aniž bychom mu věnovali alespoň částečnou pozornost. I ono má své povinnosti, potřeby a přání, i ono má pomocné prvky, na kterých jedině se může uskutečňovat. Náplní našich životů je pak všechny tyto požadavky skloubit v jeden pokud možno harmonicky probíhající celek. Pokud se nám to nepodaří, dochází ke kolizím, kterými trpí všichni zúčastnění.

Okolní prostředí se nám jeví převážně jako hmotné, málo du-chovní, i když tu a tam některé události na nás mohou zapůsobit po-vznášejícím dojmem. Proti tomu náš vlastní život vykazuje duchovnosti více. Ovšem dokonce i tam, kde o tento jeho aspekt je pramalý zájem, přece jen se občas prosadí; když už ne přímo jako zážitek du-chovní, tedy alespoň přes projevy umělecké, estetické nebo etické.

Základní zaměření jsou celkem jasná. Hmotný svět se zabývá logikou, ekonomií a maximálně úspěšným ziskem. Duchovno naopak směřuje k zjednodušení, až asketismu.

Ten, kdo chce být s oběma těmito požadavky zadobře, se ocitá jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Komu sloužit více, komu dří-ve? Hmotný svět požaduje, duchovní láká.

Na toto dilema se snažili farizeové nachytat Krista, z čehož on vyklouzl známým výrokem: ˝Co je boží, dejte bohu, císařovo pak císaři˝. Nám ale zůstává stará otázka: co komu, a v jakém poměru?

Člověk vlastně potřebuje ke svému životu velice málo. Ale pouze k jeho udržení. Jakmile se jen trochu rozkouká, už zatouží ještě po tom či onom. A nemusí to být jen věci zbytné. Řada zařízení dokáže život nesporně vylepšit, zkvalitnit, zjednodušit. Jak se k těm chovat? Komu ve skutečnosti slouží, bohu nebo císaři? Asi bychom to bez nich také nějak vydrželi, ale zbavovat se jich jen tak pro nic za nic je nám zase líto. Někdy nám přidělávají starosti navíc, ale kvůli tomu je přece zcela nezavrhneme.

Hmotné věci vedle toho, že zasahují do našeho praktického života, nesou s sebou ještě tlak společenský. Za to, aby nám mohly sloužit, vyžadují aby byly vlastněny a bylo o ně pečováno. Za výhodami se jako stín táhnou i povinnosti. Výhody přitahují, do povinností se moc nechce. Překážejí – někdy dokonce natolik, že se těch výhod raději zřekneme.

Klasický případ je s půjčováním. To přece už zažil každý. Něco půjčíš, a ono se to už ne a ne vrátit. Co teď? Principiálně je nutno trvat na vrácení. Ale stojí nám za to se s někým handrkovat? Vzal to čert, však to nějak oželíme. Na pískovišti v útlém věku to ještě jde (ačkoliv i tam to už bolí), ale život nás později zaplete do závažnějších okamžiků, kdy takto promíjet už tak snadno nemůžeme, nebo dokonce třeba ani nesmíme. Dost často zaujímáme nějaké postavení, které nás zavazuje k určitému chování a jednání. Ocitáme se v modelovém postavení vychovatele, jemuž mocný pán svěřil své děti. Předpokládá naši spolehlivost, a my souhlasíme s dodržováním všech zásad, které k tomu patří. Vedeme je tak, jako by to byly naše děti vlastní, i když si na pozadí všeho uvědomujeme, že naše služba může kdykoli skončit, děti nám mohou být odebrány, a my přesto budeme muset žít dál, aniž bychom tím utrpěli nějakou mimořádnou újmu.

Zde pomáhá kouzelné slovíčko ˝jako˝. I když nám něco může být z hloubi srdce lhostejné, musíme navenek vystupovat jako arbitr, trvající na dodržení litery zákona. Zavázal jsi se, tak plň povinnosti.

V běžném životě tuto citlivou stránku nijak zvlášť neprožíváme. Obrat nastane tehdy, jakmile si začneme podrobněji všímat svých myšlenek. Zde se musíme vyrovnat nejen s tím, že budeme z nějakého svazku něčím zásahem vyvázáni, ale i s tím, že se něčeho dobrovolně
vzdáme sami, a musíme pak nové situaci – někdy dost obtížně – při-způsobit další život.

Hmotný svět nás zavazuje k všemožné péči, vykonávané na úkor světa duchovního. Pak se mohou dostavit i výčitky, že jej kvůli tomu zanedbáváme. Připomeneme-li si, že tu péči vykonáváme ˝jako˝, mů-že nám to vrátit původní uspokojení.

Někdy to bývá vysvětlováno jako ˝činnost v nečinnosti a nečinnost v činnosti˝. I úporná činnost, vyžadující plné nasazení, vykonávaná s vědomím ˝jako˝, může mít na pozadí pocit tichého vyrovnání; stejně tak v klidu rozjímání si můžeme uvědomovat, že v tom tichu umlkají všechny zájmy, které v ubíhajícím čase mohly dojít svého naplnění.

Jedině pomoc bližnímu nesmí být ˝jako˝. Má-li být naše činnost skutečně někomu prospěšná, musíme se pokusit vyjít z jeho stanoviska (i když s ním třeba nesouhlasíme) a jeho potřeb. Jinak by se snadno mohlo stát, že mu budeme vnucovat své vlastní řešení, takže pak by to mohlo vypadat ˝jako˝. Pomoc a zájem musí být projevovány od srdce.

Autor: František Benda, Foto: Internet