Důchodce a duchovní život – Stínový činitel

Autor článku: František Benda Jde vlastně o věc všeobecně známou. Ví se přece, že státní poli-tika je řízena vládou, skládající se ze skupiny ministrů. Z nich každý má na starosti určitý rezort, v němž má nejen rozhodující slovo, ale také řadu tíživých, nepříjemných povinností. Je to velká odpovědnost.

Rovněž se ale také ví, že bokem k této vládě stojí vláda stínová, stejně složená z obdobných ministrů. Takový stínový ministr má (nebo by alespoň měl mít) stejné znalosti jako ministr řádný, a proto také tomu řádnému do všeho mluví a kritizuje ho. Všestranně dává najevo že ví, jak by se to či ono mělo dělat lépe, čili správně, to znamená podle něj. Troufá si hlavně proto, že nemá vlastně žádnou odpovědnost za případné chyby, ale také ovšem nemusí mít po ruce všechny podklady, které jsou pro řešení dané věci nutné. Proto ta troufalost (ostatně jako každá jiná, prýštící z neinformovanosti).

Jako nahoře, tak i dole, praví prastaré moudro. Stínových činitelů, podobných onomu stínovému ministrovi, máme všude kolem sebe nepřeberně. Že bychom snad i my sami? Jsme mezi stínovými lékaři, řediteli, trenéry, vedoucími nejrůznějších zařízení velkých, středních, i těch nejmenších – vždy se najde někdo, kdo ví, jak daný problém řešit lépe, rychleji – a vůbec správně. Vždyť jsou všichni blbí. Odhodlání nechybí; co chybí, je odpovědnost při řešení následků. Dostat ale skutečně otěže do rukou, to by byla hned jiná písnička. Jen tak naplano mluvit je přece velice snadné.

Ze všeho nejvíce ale bude asi stínových milenců. Kdejaký muž při spatření cizí ženy (a nemusí být ani příliš atraktivní) ví ihned přesně, co by se, jak by se, kdyby se – ale dál se už nedomýšlí. Jaké pak dál? Až sem to úplně stačí. Žádné dál, nýbrž po dosažení žádaného pěkně hajdy zpátky do svého pelíšku a bez dalších následků.

Na duchovní cestě nás potkává stero překážek. Naše mysl po své vlastní disciplíně velice touží, ale současně se jí úporně brání, přičemž si vymýšlí sofistikované prostředky, jak se udržet na té nejobyčejnější rovině. Sen se nebrání a představa stínové činnosti bez protažení do dalších následků s povinností je řešit dokáže vykreslit mnohem pestřejší život než je ten právě prožívaný, prokládaný potřebou odříkání.
A nemusí to být právě společnost u skleničky nebo mezi půllitry, abychom mohli rozvíjet své dalekosáhlé názory – podobných myšlenek jsme přece schopni kdykoli a kdekoli. O samotě jsme možná ještě odvážnější.

Leckterá záludná nebezpečí číhají na duchovní cestě! Narovnat ji přímo k cíli je tak obtížné, až to připadá nemožné. Nabízí se proto bezpočet berliček, které sice zůstávají velkou měrou poplatné tomu starému, co se tak zoufale ještě snažíme udržet, ale alespoň svou nepatrnou částí míří tam, kam jít přímo naráží na tolikeré překážky, to je k tichu a oproštění. ˝Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokojného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším˝ – tato Kristova slova zní sladce mnohému usilujícímu, ale domyslet je až do konce? Jistě že ano! – ovšem prosím snad až někdy později, platí?

V tom stínovém postavení je nám tak příjemně.

Autor: František Benda, Foto: Internet