Policajt na vejminku – detektivní povídka II.

Autorka: Maura, 2007 Rozhodli jsme se, posléze, že opustíme město a najdeme si nějaké klidné místo k životu. Peníze na koupi domku jsme měli a tak jsme si mohli vybírat. Nabídli nám pěkný dům se zahradou ve východních Čechách. Pěkně jsme ho zařídili. Ruda trval na tom, abych si zařídila jeden pokoj pro sebe.

(Předchozí díl si můžete přečíst zde.)

Díl II.
Pochybná přátelství

˝Budeš mít kde pobývat, když přijedeš,˝ řekl.
Usmála jsem se.
Jsme oba tak sami, máme už nějaká léta, něco za sebou, málo před sebou, co je na tom, že prostě zůstaneme spolu? Všichni, koho jsme milovali, už odešli. Naposledy teta Zdena.
˝To víš, že ano. Budu sem občas jezdit, abych tě nerušila, až budeš psát ty svoje romantické romány.˝
˝To bych si taky vyprosil,˝ zasmál se.
Na úpravu zahrady jsme si vybrali zahradníka, který přinesl i projekt, podle kterého měla být zahrada upravená. Oba jsme nadšeně souhlasili.
Večer jsme si sedli do nové kuchyně. Dali jsme si kafe a mlčeli.
Druhý den po obědě jsem odjížděla domů. Až u vrátek mne objal a políbil na tvář. Měla jsem smíšené pocity. Vím, že prožívá těžké chvíle.

Doma jsem měla na vzkazníku zprávu z dopoledních hodin. Volala mi moje přítelkyně Jana, že se mnou musí okamžitě mluvit, že je zoufalá a neví, co má dělat. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem zvedla telefon a vytočila její číslo.Nikdo se neozýval. Nemám to ráda, musím myslet na to nejhorší a málokdy jsme se zatím spletla.
Nasedla jsem tedy do vozu a jela do místa jejího bydliště. Ale už jsem viděla z dálky policejní auta a zátarasy.
Zastavila jsem v boční ulici.
˝Tady nesmíte parkovat, je tu značka,˝ řekla mi mladá policistka a pohybem ruky mi naznačila, abych si dala rychlou zpátečku.
Co to všechno znamená? Snad se něco vážného nestalo, když se to tu hemží policisty a prostor ulice, kde bydlí, je uzavřen
Proběhlo mi hlavou, že Jarmila měla v poslední době nějakého přítele, s kterým se seznámila na Internetu. Začali se spolu stýkat a pořádali spolu nějaká párty ještě s dalšími lidmi, kteří se také znali z Internetu. Byla tak důvěřivá, že si je zvala do bytu, kde prostě – pařili. Ale byla šťastná. Říkala mi, že jsou to fajn lidi, že se nikdy tak nebavila, že se cítí taková svobodná, volná, že je i zamilovaná.
A objala mne.
˝Jsi moje nejlepší přítelkyně,˝ řekla a já ani nevěděla, proč mi to říká. Moc jsme se spolu nestýkaly. Nesdílela jsem její styl života.
Potom jsem ji delší dobu jsem nepotkala a ani si na ni nevzpomněla.
Až jednou, náhodou nás cesty svedly dohromady. Vypadala – prostě příšerně.
˝Co se ti proboha stalo?˝ zeptala jsem se vyděšeně.
˝Jsem těhotná,˝ řekla mi a sevřela mi ruku.
Panebože, v šestačtyřiceti letech ! Vím, že se léčí, protože má myomy. Doktor jí řekl, že kdyby šla na potrat, že by jí to vážně ohrozilo a že musí porodit. No, nedalo mi to, abych se jí nezeptala, kdo je tedy otcem. Rozplakala se.
˝Pojď, sedneme si někde a rozebereme to.˝
Šly jsme do kavárny. Nebylo tam mnoho lidí a snadno jsme našly stolek v ústraní, abychom si mohly nerušeně popovídat.
˝Víš, Zdeněk, to je kamarád, pozval na návštěvu svého spolužáka ze strojárny. Je to Egypťan a v Káhiře vlastní několik hotelů. Pozvali jsme ho do party ke mně. Líbil se mi. To víš, pilo se a tančili jsme. A pak k tomu došlo.˝
˝To je tedy smůla, pokud to bylo na poprvé.˝
˝To teda jo. Myslela jsem si, že už otěhotnět nemůžu a vidíš,˝ rozplakala se.
˝A co ten tvůj přítel?˝
˝Zatím nic neví.˝
˝A řekla jsi tomu Egypťanovi, že jsi s ním těhotná?˝
˝No, on hned potom odcestoval, zjistila jsem to až za dva měsíce. Volala jsem mu a on mi řekl, že mne nezná.˝
˝Ale to měl pravdu, děvče. Já nechápu, co jsi si myslela. Že se vdáš a zdědíš jeho hotely?˝
˝Já nevím. Já opravdu nevím.˝
Nestačila jsem žasnout. Už jsme příliš o tom podrobně nemluvily a brzy se rozešly.

Nazítří, po tomto rozhovoru, mi volala z nemocnice, že ji odvezla houkačka kvůli vysokému tlaku.
˝Mám rizikové těhotenství,˝ řekla.
Potom jsme se už nesetkaly a vůbec nevím, jako to všechno vlastně dopadlo. Až dnes, dnes tu vidím zátarasy a lidi, kteří běhají do domu a z domu, volají někomu a všichni se tváří velmi vážně.
Zaparkovala jsem v další boční ulici a šla se podívat, co se stalo. Policisté už odjeli, zůstal jen nějaký štáb, který se bavil venku. Byli v civilu. Nenápadně jsem se postavila tak abych na ně viděla.
˝Dobrý den paní. To je neštěstí, co? Takový masakr.˝
Ohlédla jsem se za hlasem, taková starší paní, sám pánbůh mi ji seslal.
˝Zabili ji. Ti její kamarádi, co s nimi tady pořád řádila po nocích.˝
˝To snad ne,˝ podotkla jsem.
˝Ale ano, nic jiného se ani čekat nedalo. Denně se tu chlastalo. A ten její chlap jí zmlátil, protože mu byla nevěrná. Křičel na ni tak, že to slyšela celá ulice. Strašně se hádali. Všichni ti její kumpáni za nic nestáli. Jedni jí bránili, druzí byli proti ní. Ani policajti s tím nic nechtěli mít, když jsme je volali. Pak to k ránu utichlo. Já bydlím naproti, tak jsem se dívala, kdo ještě vyjde ven. Počítala jsem, ten její chlap je u ní. Ale nikdo z domu nevycházel. Ještě v poledne nevycházela ani ona. Bylo tam ticho. Tak jsem zavolala znovu policajty a oni ji našli mrtvou. Prý byla podříznutá jak jehně.˝
Určitě najdou na jejím rozpisu hovorů moje číslo. Asi jsem byla poslední, které volala. Za chvíli budou na mne zvonit a ptá se mně. Bože, člověk se už opravdu nemůže s nikým přátelit. Napadlo mne, že zavolám Rudymu, ale pak jsem ten nápad zavrhla. Tohle musím zvládnout sama. Přijdou, řeknou, že našli na telefonním výpisu, že mi v inkriminovanou dobu volala, že to byl zřejmě její poslední hovor.
A teď se mne budou ptát na její soukromí, co o ní vím, zda jsem se scházela s tou její internetovou partou, jestli jsem znala jejího přítele, pak budou zjišťovat, jestli mluvím pravdu, někdo z ulice vypoví, že u mě párkrát byla na návštěvě, dostanu se na listinu podezřelých.Asi mne čekají starosti. A na první otázku, kde jsem byla v inkriminovanou dobu, tak budˇ řeknu, že v Sadové u doktora Hlavsy a budu mu muset oznámit, že ho budou vyšetřovat kvůli mému alibi a nebo to zapřu a řeknu, že jsem byla – kde jsem byla? Ne, já o Hlavsovi nebudu mluvit. Nechci, aby se dostal do nějaké jejich mašinérie. Jsem ráda, že je trochu v pořádku. Budu jim lhát. Kvůli Rudovi. Tak jsem se rozhodla. Stejně, to bude jen takový informační výslech, přeci mne nemohou podezírat.
Už jsem z těch poměrů úplně zblblá. Jasné věci se jeví jako záhady, nikdo nikdy neví, jak se kdo zachová. Všichni jen účelově jednají, na nikoho se nedá spolehnout, každá pitomost je ve svém důsledku tak na zbláznění a nakonec – ti kdo mají mluvit pravdu, tak lžou a ti co by měli lhát, tak si prostě vymýšlí a ještě to víc zamotávají. Nikdo reálně nepřemýšlí.
A skutečně. Někdo zazvonil u dveří. Zeptala jsem se, kdo je, oni že policie České republiky, prosím otevřete. U dveří stál sympatický polda s kolegyní. Pozvala jsem ho dál, ale to by šel i kdybych ho nepozvala. Nepřezuli se. Sedl si na mou sametem potaženou pohovku. Zapálila jsem si cigaretu a nabídla mu také.
˝Děkuji, já nekouřím,˝ řekli s úsměvem jeden po druhém.
˝Tak, teď k věci,˝ řekl jeden z nich a já s napětím poslouchala.
˝Tak, našli jsme na výpisu z telefonních hovorů vaše číslo, volala vám. Na jejím záznamníku jsme našli, že jste jí volala zpátky, ale to už byla mrtvá. Nebyla jste doma. Zjistili jsme si, že jste byla v Sadové u Hradce Králové v domě doktora Hlavsy. Ten vám potvrdil alibi. Tím vás vyřazujeme z podezřelých osob. Ale požádáme vás, abyste nám byla k dispozici. Byla její dost blízká přítelkyně a jistě víte mnoho o jejím soukromém životě z poslední doby. Tím končíme, nashledanou.˝
Na sedačce zbyly otisky jejich zadků. Popadl mne jakýsi smutek. A hlavně – samota. Otevřela jsem počítač a podívala jsem se, jestli ho má Ruda zapnutý. Ne, ICQ vykazovalo, že je nepřítomen. Asi šel na procházku. Možná, že si zaskočil někam na pivo a nebo na kafe. A já bych s ním tak chtěla mluvit, Přešla jsem párkrát místnost, pak jsem si dala cigaretu, uvařila si kafe a přemýšlela jsem, na co upřít proud smysluplných myšlenek. Na Janu?
Kdo je vlastně vrah?
Musela bych vidět pitevní nálezy. Kdo to mohl jen udělat? Bylo už deset hodin večer. Rudův počítač nedobytný. Mobil si nepořídil, telefonní linku neměl zřízenu. Když mu pošlu e-maila, je to na nic. Stejně je nečte. Nemohla jsem spát, hlavou mi vířily myšlenky na Jarmilu i na Rudu. Měla jsem v hlavě takový chaos, že jsem se z toho unavila, překafovala a překouřila. Ráno jsem vstávala málem po čtyřech.

Ale do kanceláře jsem přišla včas. Koncipientka si malovala rty a přitom telefonovala, sluchátko měla přitisknuté k rameni. Podle všeho, byl to nějaký vážný hovor, ale pro ni zase tak ne, aby si přestala jezdit rtěnkou po ústech. Když mne uviděla, trochu se zarazila a položila rtěnku.
˝Předám vám paní doktorku,˝ řekla a podala mi mobil.
˝Prosím,˝řekla jsem raději místo jména.
˝Paní doktorko. Tady Janek, inženýr Janek. Byl jsem přítel Jany. Policie mne vyslýchá kvůli její smrti. Potřebuji advokáta. Vzpomněl jsem si na vás. Jarmila o vás vždycky tak pěkně mluvila.˝
˝Ale policie ví, že Jarmila byla má blízká přítelkyně. Asi bych těžko mohla k vám přistoupit jako obhájce. Nezlobte se.˝
˝Prosím vás, tak mi někoho doporučte, já nejsem vrah. Já jsem se s ní pohádal, slyšela to celá ulice, ale utekl jsem od ní, byl a jsem hrozně rozčilený. Já ji miloval. Nevěděl jsem, že je taková, úplně mne to zničilo.˝
˝Já vím všechno věřím, pane inženýre, ale opravdu, nežádejte mne o to. Tato advokátní kancelář vám nemůže poskytnout žádnou pomoc v tomto případě. Obraťte se jinam.˝
˝Nikdo nemá čas. Já toho všeho tak lituji, paní doktorko. Já bych si nafackoval. Mám úplně zničený život. V práci to vypadá, že mne propustí. ˝
˝Je mi líto.˝
Rozloučila jsem se a položila mobil na stůl.
˝Teda paní doktorko, vy jste ale tvrdá,˝ řekla koncipientka.
Podívala jsem se na ní.
˝Vlasto, prosím vás, máte nemožnou rtěnku. Nehodí se k vám. Jestli se mám dnes na vás dívat, tak to odličte, nebo běžte domů.˝
Byla jsem znechucená sama sebou. A naštvaná. Na své blízké i vzdálené známé.
Celý den jsem byla z toho všeho špatná. Připadala jsem si trapně. Měla jsem sto chutí zavolat zpátky, vzít ten případ, ale instinkty mne varovaly.
Byl už večer, když jsem přišla domů, padla vysíleně na gauč a pustila si rádio.
Nebyla jsem schopná se soustředit na top, o čem se mluvilo.
Otevřela jsem počítač, Ruda měl opět počítač nepřístupný. Ani žádný e-mail mi neposlal. To je celý on…
Ticho prořízlo zvonění mobilu. Bože Rudo, kdybys to tak byl ty.
˝Hlavsová,˝ řekla jsem.
˝Paní doktorko, to jsem já, Vlasta. Představte si, že se ten inženýr Janek zabil v autě.˝
Tak. Čím dál líp. Kdybych snesla alkohol, tak bych si dala pořádného panáka. Divoce se mi rozbušilo srdce. ˝To je strašné,˝ zašeptala jsem a ukončila hovor.
Svlékla jsem se, hodila na sebe župan, napustila si vodu do vany, vypnula jsem rádio a pustila si tichou hudbu.
Nebyla to žádná opravdová přítelkyně, jen taková ta naoko, nakonec, neměla jsem s ní tak mnoho společného. Vím, že jet o těžké, ale v mé pozici nemohu cítit soucit, to bych se brzy nervově zhroutila. Musím to brát prostě jako kauzu, z níž jsem unikla jako podezřelá osoba.
A tak běžel den za dnem, policie se už na nic neptala a já jsem se na nic neptala policie. Ani své koncipientky, které se snažila zavádět řeč, protože byla zvědavá a ještě nevěděla, jak se v naší branži zvědavost nevyplácí. Sakra nevyplácí, ani přílišná horlivost, protože právo je zbraň a má pěkně nabroušené ostří.
Měla jsem chuť zajít do té ulice a určitě bych se dozvěděla podrobnosti, ale krotila jsem svou zvědavost.
Týden za týdnem plynul, Rudy se neozýval, já byla chvíli šťastná, chvíli zoufalá.
Na počátku září mne volala moje známá, Věra, že mne dlouho neslyšela, že by si ráda se mnou povykládala a jestli bych nezašla alespoň na hodinku na kafe. Docela jsem to uvítala. Věra byla velmi informovaná a určitě se nezapomněla točit kolem Janiny smrti. Chvátala jsem tedy do kavárny, plná napětí. Chvíli jsme klábosily o známých a přátelích, až to přišlo.
˝Vzpomínáš na Janu?˝
Naoko lhostejně jsem si zapálila cigaretu a vydechla kouř.
˝Ano, myslíš tu, co ji nedávno někdo zavraždil?˝řekla jsem diplomaticky, abych já nebyla pak tou, která bude sypat informace.
˝Určitě jsi také byla u policajtů. Mě si také našli. Tak to dopadlo tak, že to byla sebevražda. Dlouho se prý netrápila. Přeřízla si hlavní tepnu na krku a vykrvácela. Ten její milenec se zabil v autě. Vjel na dálnici do protisměru, nezvládl řízení. Byl prý chudák úplně mimo.˝

Ještě večer jsem sedla do auta a jela za Rudolfem. Okna v domě svítila, z dálky byla cítit pohoda a klid. Chvíli jsem seděla v autě a ptala se sama sebe, jestli je vůbec vhodné ho vyrušovat a rozrušovat, když mi dává tak najevo svůj nezájem. Chyběla mi síla vylézt z auta a zaklepat na dveře domu, který konečně však patří z poloviny i mně. Kde mám svůj pokoj a své místo.
Jak přílišná zvědavost a horlivost v některých chvílích, tak i přílišná diskrétnost až zbabělost se nevyplácí.
Šla jsem na to střední cestou. Vylezla jsem z vozu a šla přímo k bráně. Zazvonila jsem. V okně se objevila jeho postava. Chvíli jsem s napětím čekala, jestli nevstane ještě jedna. Ne. Byl doma zřejmě sám. Otevřel okno a zavolal – kdo je ?
˝Já,˝zavolal jsem na něho. Rychle šel otevřít.
˝Ty jsi se zbláznila, takhle v noci po dálnici. ˝
˝Musím s tebou mluvit. Máš pořád vypnutý počítač. ˝
˝Neměl jsem vůbec čas. Pojď dál. ˝
No, po tak dlouhé době jsem čekala daleko víc, než chladné přivítání.
Sedla jsem si ke stolu. Udělal mi kafe a položil na stůl cigarety.
˝Požádali mne, jako stálého experta a poradce,˝ zdůraznil a ukázal mi smlouvu, kterou čerstvě uzavřel, ˝abych pomohl při vyšetřování toho případu. Naštěstí se mi podařilo tě z toho vymotat, ale dalo mi to práci. Vedla si deník, označovala tě v něm za svou důvěrnou kamarádku, která o ní všechno nejlíp a které věří. Určitě jsi to tak neviděla, viď? Ale tohle se ti mohlo stát osudným Spojovali tě s těmi událostmi i z jednoho zápisu, kde stálo, že ti všechno svěřila a že jsi byla ráda, jediná ze všech, že je tak šťastná.˝
˝Chudák, musela se cítit hodně osamělá.˝
˝Nikdy bys nikomu nedokázala, že ten váš vztah nebyl tak vřelý. Ale ona v tobě viděla osobnost a byla pyšná, že tě zná.˝
Odmlčel se, chtěl snad, abych praskla zvědavostí, na to mne znal dost dobře.
˝Jarmila spáchala sebevraždu. Její dítě zemřelo s ní. Po ní její přítel.˝
˝Tomu příběhu by nikdo nevěřil,˝ řekla jsem a pocítila hluboký smutek.
˝Dívej se na to realisticky. Lidi si často vůbec neuvědomují, že existují určité hranice a že nelze ráno jen tak zapomenout, co dělali večer. A vždycky je někde nějaký svědek, vždycky někde číhá nějaká zrada. Spousta lidí se chová stejně, jako Jana a neuvědomují si vůbec důsledky, Až potom, když se projeví, neví si rady a špatně končí.˝
˝Máš pravdu,˝ řekla jsem.
˝Všechny ty důvěrné a skvělé kamarádky,˝ pokračoval Rudolf, ˝ jednotně svědčily proti Janě. Jediný, kdo se snažil slušně zachovat, byl inženýr Janek. Jestli spáchal na té dálnici sebevraždu a nebo nezvládl řízení, to se nikdo nedopátrá. A vidíš, jací to byli přátelé. Kdo chce moc, nemá nakonec nic. A já bych ti poradil, abys sis dávala pozor na ty, které za přátele pokládáš. Nikdy nepoznáš skryté úmysly druhých lidí. Za pěknými slovy se může skrývat past, z které nemusíš vyváznout.˝
˝To je hodně smutné ponaučení.˝
˝Bohužel, je to tak. Buď opatrná,˝ řekl a položil mi svou ruku na mou.

Pokračování, Díl III.

Zdroj: Maura, Foto: Internet