Den hanby (svědectví tehdejšího studenta)

Autor: Petr Kurka Po uveřejnění 1. dílu miniseriálu o 21.8.1968 mi přišel příběh, vzpomínka, jak to tenkrát viděl poměrně mladý člověk, student. Tento příspěvek si v žádném případě neklade za cíl úplnost a exaktnost. Je jen tím, čím je – zpovědí tehdy dvaadvacetiletého studenta.

Ten rok jakoby začalo jaro už někdy v lednu nebo v únoru. Bylo to tentokrát jiné, společenské jaro. V národě bylo po mnoha letech „temna“ najednou živo, lidé se překvapivě zajímali o současnost, o budoucnosti se hovořilo s velkým optimizmem. Lidé věřili, že konečně nastává doba, kdy zase má smysl se v tomto státě začít o něco snažit. Byly otevřeny západní hranice republiky a studenti, kteří na to měli, vyrazili za hranice všedních dnů, s Čedokem i bez Čedoku. Já jsem v rámci svých možností vyrazil taky. Na Slovensko, s nímž jsme tehdy už 40 let žili v jednom státě a nikdo si na toto soužití tenkrát nestěžoval. Právě naopak.

Bylo tenkrát dost studené léto, když jsem udělal na fakultě poslední zkoušku třetího ročníku a vydal se konečně na vandr po republice. Mým „vandrovním strojem“ byl motocykl Pionýr, mezi znalci zvaný též „model Pařez“. Litr benzínu stál tehdy 2.30 Kč. První den vandru jsem na Pařezu strávil celý – dojel jsem z Prahy po staré a místy i dost špatné silnici až do Brna, kde jsem měl příbuzné, u kterých se dalo přespat, což jsem také hbitě učinil.

Po třech dnech zvídavého popojíždění Pařezem i místními šalinami po Brně jsem opět „zvedl kotvy“ a vyrazil na jih – na Bratislavu, Vávro, na Bratislavu. Tam jsem se štěstím sehnal nocleh v autokempu Zlaté piesky – za 10 Kč jsem se vyspal v polovině pronajatého stanu a v noci se třásl zimou, protože ono rozmarné léto bylo opravdu poněkud studené. Z důvodů nedobrého (byť poměrně levného) noclehu jsem se v Bratislavě už další noc nezdržel a raději vyrazil na sever, na Opavu, kde jsem měl strýce. Cestou mě však chytil slejvák, který se změnil ve vytrvalý déšť, a jelikož jsem v něm na Pařezu bez jakékoliv ochrany samozřejmě ihned zmokl, schoval jsem se v rozestavěném rodinném domku, v němž momentálně nikdo nepracoval. To už bylo na Moravě, blížil jsem se od jihu k Přerovu a přemýšlel, že své cestování pro nepřízeň počasí úplně vzdám, že naložím Pařeza na vlak jako zavazadlo (tenkrát to ještě šlo) a vrátím se definitivně do Prahy. Leč po třech hodinách zarputilého pršení déšť najednou přestal a já se rozhodl pokračovat do Opavy – bylo léto a tak bylo dlouho světlo. Z Bratislavy do Opavy je to asi 300 km, hrozilo, že za denního světla nedojedu. Můj Pařez měl však osvětlení v pořádku, takže s ním bylo možno jezdit i v noci, což jsem mnohdy rád dělal, ale jet unaven na motocyklu v noci po neznámé silnici se i mně zdálo poněkud nebezpečné. Naštěstí jsem do Opavy dojel ještě za denního světla.

Po přivítání se strýcem a nezbytné koupeli po dlouhé jízdě jsme dali řeč o rodině a samozřejmě i o politice tohoto podivného roku plného nečekaných nadějí, ale brzy jsem si šel lehnout. Následující den jsem na pařezu popojížděl po Opavě, poslal do Prahy otci telegram, že jsem v pořádku dorazil, prostě jsem měl oddechový, celkem nezajímavý den.

Probudil jsem se asi v osm ráno a z kuchyně jsem už slyšel hrát rádio. Vlastně kupodivu nehrálo – oni totiž pořád mluvili, takovým zvláštním, patetickým hlasem, jakoby se něco velmi vážného stalo. Chtěl jsem vylézt z postele a zeptat se strýce, ale nakonec jsem se raději věnoval poslechu – vždyť, k čertu, přece musejí oznámit, co se to vlastně stalo za tragédii…

Oznámili to až za půl hodiny a příjemné to věru nebylo: tehdejší Československá socialistická republika byla přes noc obsazena vojsky států Varšavské smlouvy, většinou sovětskými. Ano, bylo to pochmurné ráno onoho neslavného dne, 21.srpna 1968 a mně bylo tehdy 22 let.
To už jsem vstal a začal o tom se strýcem Adolfem debatovat:
˝Rusáci jsou podle rádia odsud nejblíže v Ostravě, v Opavě zatím ne. Blbé je, že není benzín a povětšinou ani nejezdí vlaky. Kdo nemusí, necestuje. Tvůj táta v Praze bude mít o tebe starost.˝
˝Tu snad mít nemusí, já mu včera poslal telegram, že jsem tady. Možná, že mu ho ještě včera večer stačili doručit.˝ povídám.

Musím přiznat, že mě obsazení tehdejší ČSSR až zase tak moc nepřekvapilo – soustřeďování sovětských vojsk u našich hranic se utajit nedalo a v rádiu se o tom tehdy veřejně mluvilo jako o hrozbě. Málokdo však věřil, že nás Brežněv skutečně obsadí. Ono se vlastně hodně dlouho nevědělo, že o okupaci rozhodl Brežněv osobně. Takovou moc měl Veliký Leonid Iljič, velký aparátek, za války obyčejný politruk…

Uplynuly dva dny a život v Opavě se jakoby vracel do normálních kolejí – akorát lidé byli takoví smutní a zasnění (já samozřejmě také). Obchody však otevřené byly, jídlo bylo k sehnání, trolejbusy po městě normálně jezdily a já jsem stále neviděl jediného sovětského vojáka. Menší města zkrátka vůbec neobsazovali… zato jsme se v rádiu dozvěděli o prudkých bojích v Praze, kde Pražané u budovy rozhlasu zapálili sovětský tank a Rusové ve vzteku řádili a rozstříleli omítku Národního muzea. Kolik bylo mrtvých, to se tenkrát nevědělo. Ale vědělo se dobře, že Rusové sem přišli proto, aby zastavili Dubčekův obrodný proces, tedy dalo se tušit, že nás pomalu začnou dusit.

Po třech dnech se v Opavě začal normálně prodávat benzín a já si kromě plné nádrže do Pařeza koupil i menší kanistr do batohu, abych dojel bez tankování těch 300 kilometrů až do Prahy. Zbytečné obavy. Při průjezdu Šumperkem jsem narazil na další otevřenou benzínovou pumpu a natankoval necelé 2 litry, které můj Pařez spotřeboval při jízdě z Opavy – spotřebu měl opravdu nižší než 2 litry/100 km.

V Šumperku jsem také poprvé viděl Rusy – neměli tam však tanky, ale jen obrněné transportéry. Parkovali s nimi v ulicích, sovětští vojáci zdánlivě pokojně debatovali s občany, ale jinak byl i v tomto městě klid. Proto jsem pokračoval „tempem jízdy Pařezu“ v cestě do Prahy. Bez problémů.

Někde u Poděbrad mi došel benzín natankovaný v Šumperku, a tak jsem „dotankoval“ z kanistru – a s obavami jsem se blížil po staré poděbradské silnici ku Praze. Už v Opavě se totiž vědělo z hlášení rozhlasu, že Rusové zastavují vozidla a zabavují cennější předměty, například fotoaparáty. Já měl pouze dalekohled, osminásobný triedr, ale ani o ten jsem nechtěl přijít. Čím dál, tím častěji jsem na přehledných místech silnice zastavoval a hledal svým triedrem sovětské hlídky před Prahou. Někde u Horních Počernic jsem je poprvé uviděl, jak kontrolovali vozidla. Takže tudy nepojedu ! Kolem vojenské hlídky v žádném případě !

Jelikož byl „Pařez“ ve své podstatě slabý motocykl, bylo možné s ním jezdit i po polních a lesních cestách, pokud nebyly moc strmě do kopce. Chtělo to jen mít trochu kuráž a orientační smysl. Podařilo se mi takto do Prahy „proniknout“, aniž bych potkal jedinou sovětskou hlídku. Teprve na okraji Prahy, již s dalekohledem schovaným v batohu, jsem z nutných důvodů zastavil a přišel ke mně „na slovíčko“ sovětský důstojník, podle distinkcí nadporučík. Ptal se:
˝Kolik stojí u vás takový motocykl ?˝
˝Nový stojí asi 3000 korun, ale já jej koupil už ojetý.˝
˝Kolik to u vás je – 3000 korun ?˝ zajímal se.
˝Musíte na to tři měsíce vydělávat a nic přitom nejíst a nic neplatit.˝ odhadl jsem tehdejší průměrný příjem u nás. Rus se s tímto zhodnocením naší tehdejší životní úrovně spokojil a odkráčel. Mluvili jsme samozřejmě rusky, já měl ruštinu ještě i na vysoké škole, takže jsme se domluvili dobře.

Velice bouřlivé bylo setkání s otcem, který z telegramu naštěstí věděl, že jsem v pořádku dorazil do Opavy a že mě tedy sovětská invaze nezastihla někde na cestě. Problém byl však v tom, že otec vstoupil již těsně po válce do KSČ a byl ortodoxní komunista, zatímco já byl svým založením bezpartijní. Už před Srpnem byl otec na schůzích KSČ informován o tehdy přísně tajných zprávách, že procesy se Slánským a spol. byly zmanipulovány, že Slánský byl nevinen, že se žádné velezrady nikdy nedopustil – a že za komplot kolem něho může Gottwald ovlivňovaný sovětskými poradci. Něco podobného nám říkali i na ČVUT v Politické ekonomii, jejíž výuka byla náhle postavena na pravdě, ale SSSR byl pořád u nás považován za přítele a spojence, akorát s tou výjimkou, že nyní už nejsme povinni sovětské poradce poslouchat na slovo.

˝My jsme jim věřili, byli to vždycky naši přátelé a teď nám udělali tohle. Vždyť my jsme chtěli jen nápravu křivd minulosti, nic jiného.˝ lamentoval otec nad sovětskou internacionální pomocí, jak tento akt otevřené agrese nazývala okupantská česky mluvící stanice Vltava, vysílající odněkud z Polska.

Televizi jsme tenkrát ještě neměli. Peníze, vydělané v prvním zaměstnání, jsem raději obětoval na dopravní prostředek (na zmíněného Pařeza) a na televizi už jaksi nezbývalo. Otec byl už v penzi, přivydělával si brigádami, ale ani on se ke koupi televizoru neodhodlal. Byl přece teprve rok 1968 a televize byla u nás ještě tak trochu přepychem. Pokud jsem některý pořad mermomocí vidět chtěl, šel jsem se podívat ke kamarádovi. A tak nám v bouřlivých srpnových dnech roku 1968 muselo stačit jen obyčejné staré rádio na střední vlny (pro příjem VKV bylo už tenkrát nutné koupit rádio nové). Takže jsme poslouchali tehdejší stanice Praha a Československo.

Když sovětští okupanti obsadili Československý rozhlas, vysílalo se nouzově, z provizorních studií a na atypických frekvencích, které s původními frekvencemi příliš nekorespondovaly, ale stačilo naladit jakoukoliv stanici, jež mluvila česky (pokud to nebyla okupantská stanice Vltava, kde se mluvilo sice česky, ale se sovětským přízvukem a podle sovětských stranických norem). Všechny tehdejší české rozhlasové stanice (oficiální i nouzové, které je počtem převyšovaly) se stavěly proti sovětské okupaci, ale současně nás informovaly, že u nás „není k dispozici“ dostatečná vojenská síla, která by sovětské okupanty z republiky dokázala násilím vyhnat. Já tomu tehdy věřil.

Zprávy z rozhlasu spíše podněcovaly národ spíše k pasivnímu odporu proti okupantům, protože pro aktivní odpor (se zbraní v ruce) chyběly právě ty zbraně. Odhodlání bylo, to ano, ale čím se postavit proti tankům a skvělým sovětským samopalům immeni Kalašnikov? Poměrně úspěšnou rozhlasem iniciovanou akcí byla takzvaná „dezorientace“. Češi (ale i Slováci) za 24 hodin zničili všechny silniční ukazatele, kilometrovníky a veškeré orientační značení. Ve městech zmizela pojmenování ulic a náměstí, z domovních schránek a u bytů zmizela jména nájemníků. Tato akce probíhala už v době, kdy jsem se vracel na Pařezu z Opavy do Prahy. V Žamberku, kudy jsem projížděl, už veškerá orientace chyběla a tak na cestu do Prahy přes město jsem se musel ptát. Naštěstí se svou pražskou češtinou a Pažezem s pražským číslem jsem v obyvatelích Žamberka nebudil dojem utajeného agenta KGB ani NKVD (kvůli nimž se tato dezorientace prováděla).

Po okupaci udržovalo české rádio revoluční nálady v národě a to celkem úspěšně. Zdálo se, že Dubčekovu vizi „socializmu s lidskou tváří“, tj. socializmu bez prvků totality a zneužívání moci (jak jsme to chápali my, studenti), nemůže stát v cestě ani sovětská okupace, že demokratizační proces bude vzdor okupaci pokračovat. Chyběly však zasvěcené informace o dění na nejvyšších postech tehdejšího Československa, tj. v Ústředním výboru tehdejší Komunistické Strany Československa (ÚV KSČ). Tam totiž (bohužel) zdaleka ne všichni souhlasili s Dubčekovými objektivně pokrokovými názory na škodlivost omezování demokracie a lidských práv v našem státě. V rozhlase se nemluvilo ani o tom, že celé československé vedení bylo už v prvních dnech okupace „uneseno“ do Moskvy k „soudružskému“ vyjednávání, údajně na platformě vzájemného porozumění, které však vedla sovětská strana z pozice síly a otevřeného nátlaku. Smutným výsledkem byl takzvaný Moskevský protokol, jímž se československá strana zavazovala ke značným ústupkům ve své vnitřní politice. Signatáři Moskevského protokolu v podstatě souhlasili s opětným nastolením plné totality a expozice moci ÚV KSČ ve státě. Myslel se tím „renovovaný“ Ústřední výbor KSČ, bez Dubčeka a bez jeho stoupenců, ale s kontroverzním prezidentem Ludvíkem Svobodou, který tak opět prokázal své prosovětské smýšlení. Československé vedení však bylo v Moskvě donuceno přistoupit na takzvaný „dočasný“, později tak nechvalně proslulý pobyt sovětských vojsk na našem území v zájmu ochrany socializmu u nás.

Bílou vránou při moskevském jednání byl tehdejší řádný člen ÚV KSČ doktor František Kriegel, „v civilu“ významný český lékař, který byl také odvlečen do Moskvy, ale jako jediný odmítl podepsat takzvaný Moskevský protokol (který nakonec podepsali i Dubček se Svobodou), protože Moskevský protokol prý pro nás znamená trvalou okupaci a ztrátu národní suverenity. Jak se později ukázalo, měl František Kriegel plnou pravdu, po podpisu v Moskvě neustával na domácí půdě v otevřené kritice kolaborantského postupu tehdejšího prosovětského vedení ÚV KSČ a vysloužil si nakonec vyloučení ze strany, ale ze strany, ve které on sám už ani netoužil být, protože Československu slibovala jen pokračování totality, železné opony a politiky mezinárodní izolace s jednostrannou orientací na státy Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci. Jednalo se o tyto totalitní státy: Německá demokratické republika (východní Německo), Polsko, Maďarsko, Bulharsko a zejména Sovětský Svaz, který samozřejmě musel ve všech otázkách mít rozhodující slovo.

Dohody na základě Moskevského protokolu úspěšně napadl až Václav Havel, který správně argumentoval tím, že veškeré smlouvy, vynucené pod nátlakem, jsou podle mezinárodního práva neplatné. Neplatnost Moskevského protokolu nepopíralo v roce 1989 ani nové sovětské vedení, ale v roce 1968 zbývalo do roku 1989 ještě plných 21 let. Sovětská vojska byla z našeho území stažena až o další dva roky později.

Vraťme se však k roku 1968, k situaci, kdy si československý národ ponenáhlu začal uvědomovat tlak „konzervativců“, tj. starých, nereformních, s Dubčekovými názory nesouhlasících komunistů, kterým sovětská okupace z 21.srpna 1968 vrátila naději v návrat na místa, kde mohli zásadním způsobem ovlivňovat dění ve státě a ve společnosti a za to všechno se ještě mít dobře a požívat plné stranické ochrany a úcty. Ti po nabízených příležitostech okamžitě sáhli a začali se reformních komunistů, ale i nekomunistů, tj. bezpartijních, ale s Dubčekovými reformami souhlasících občanů, nekompromisně zbavovat po vzoru Berufsverbotu, na který si tehdejší česká prosovětská propaganda stěžovala u Němců. Pomalu nastávalo období takzvaných Pohovorů. O nich se ještě zmíním.

Demokratizační proces vzdor okupaci tehdejšího Československa ještě nějakou dobu pokračoval – byl schválen ústavní zákon o federativním uspořádání republiky. KSČ však stále zůstávala, a to bohužel i podle Ústavy, vedoucí silou ve státě. Vůdčí úloha tehdejší KSČ byla tedy stále podporována zákonem a to až do roku 1989. Sovětská vojska u nás zůstala ještě déle, protože statisíce vojáků s rodinami nebylo náhle kam umístit – stejný problém nastal také v Německu po jeho sjednocení.

Po srpnu 1968 jsem se rozhodl přerušit studium na ČVUT a jít do praxe, aspoň na rok. Na to, abych odešel do zahraničí, jsem neměl ani peníze, ani dostatečné jazykové znalosti a v konečném důsledku především ani onen příslovečný „přebytek životní energie“, který nutil k emigraci mnoho lidí ve stejné situaci, v jaké jsem byl já – jenže oni na Západě většinou obstáli, naproti tomu já si zase tolik nevěřil.

Nastoupil jsem tedy do ČKD Polovodiče (tento podnik po roce 1989 zkrachoval) a začal jsem dělat zkušebáka elektrických a elektronických zařízení. Vzdělání jsem měl – ukončenou průmyslovku s maturitou a 3 roky studia na elektrotechnické fakultě. Na naše poměry byla tamější výroba poměrně pokroková, vyrábělo se však do značné míry ze součástek dovážených ze Západu. Kolektiv, do něhož jsem se dostal, byl doslova vynikající, nikdy předtím, ale ani potom jsem v tak přátelském prostředí nepracoval. Práce se mi dařila, ale plat byl prachmizerný, protože jsem měl ukončené jenom středoškolské vzdělání a k němu v té době pouhé dva roky odborné praxe. Proto jsem začal usilovat o dokončení započatého vysokoškolského studia a skutečně – po roce praxe jsem dostal podnikové stipendium, abych mohl studium dokončit.

V té době se již začaly objevovat „normalizační“ nálady, mnohem více ve výrobním závodě s převahou dělníků, než mezi studenty. Jenže já byl závodní stipendista, takže jsem úředně byl pořád zaměstnancem ČKD a politické nálady v podniku se mě tedy bohužel týkaly. Byl jsem tedy pozván na pohovor, který začínal velmi zapeklitou otázkou:
˝Jaký máte názor na vstup sovětských vojsk do naší republiky ?˝

V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že mně jde o samotné studium, tj., zda mě v něm vůbec nechají pokračovat. A já jsem pokračovat rozhodně chtěl, protože ukončené vysokoškolské vzdělání je cennou devizou v každém režimu. Proto jsem na tu provokativní otázku odpověděl záměrně mlhavě:
˝Nevím, co si mám myslet o vstupu cizích vojsk. To je přece politika a té já nikdy nerozuměl.˝
Ale kádrovák se nedal odbýt:
˝Byl jste přece v republice, zažil jste to, tak co jste přitom cítil ?˝
˝Bylo mi nepříjemné, že nás obsazují. Nevěděl jsem, proč to dělají.˝
˝A víte to aspoň teď ?˝
˝Nevím. Studuju na vysoké škole a první věc, která mě zajímá, je právě toto studium. Chtěl bych nabyté poznatky uplatnit v praxi.˝
˝To je velice pěkné, že při studiu myslíte na své budoucí uplatnění, ale měl byste mít i správné názory na dění ve státě.˝
˝To je mi líto, ale mimo studium já žádné další zájmy nemám.˝ hájil jsem svou „pravdu“, i když to začínala být švejkovina. Kdybych totiž řekl, že se vstupem vojsk nesouhlasím, okamžitě by mě stáhli ze studia (platili mi přece stipendium) a musel bych nejspíš nastoupit v nějaké dělnické profesi, na což jsem se ani trošku necítil. Proto jsem zatvrzele hájil svou „doktrínu“ jednostranné orientace na studium a neslevil jsem z ní.
Kádrovák střílel ránu za ranou a já pořád uhýbal. Nakonec kádrovák nastražil léčku:
˝Pane K., slyšel jste o Františku Krieglovi ?˝
˝Jo, slyšel jsem o něm. Byl to člen ÚV KSČ, ale měl nějaké problémy, tak ho vyloučili ze strany. Takhle to aspoň říkali v rozhlase.˝
˝Výborně, takže vy přece jenom posloucháte rozhlas. Víte, proč Kriegla vyloučili z KSČ ?˝
˝Vím, bylo to kvůli nějakému jeho projevu, který se soudruhům nelíbil.˝
˝A co vy sám si myslíte o Krieglově projevu ?˝ zkoušel kádrovák naposled udeřit.
˝Nemyslím si nic. Ten projev přece nebyl nikde zveřejněn.˝ bránil jsem se.
˝Ale ohlasy na něj jste v rozhlase slyšel, ne ?˝
˝To ano, ohlasy jsem samozřejmě slyšel, ale přece nebudu hodnotit projev podle ohlasů na něj.˝
˝A věříte těm ohlasům ?˝ dotíral kádrovák
˝Nevím, čemu mám věřit. Já v první řadě věřím oboru, který studuju. V tomhle vidím svou budoucnost, ne v politice. Tu bych nechal povolanějším.˝ snažil jsem se opět najít půdu pod nohama.
˝Jenže, vážený soudruhu studente, my potřebujeme lidi, kterým to správně politicky myslí.˝ opět zaútočil kádrovák.
˝Jsem ochoten pro to časem něco udělat, ale momentálně je mou prvořadou úlohou dokončit studium.˝ bránil jsem své obtížně vydobyté pozice.
˝Já si s vámi nějak nevím rady. Vysokoškolské odborníky samozřejmě potřebujeme, jinak bychom vám žádné stipendium neplatili, ale politicky musíte „být v obraze“, jinak to nejde. Přijdete k nám na politické školení ?˝
˝Když to jinak nejde, tak přijdu. Nehodlám promarnit příležitost, jak se stát vysokoškolsky vzdělaným odborníkem.˝

Pak následovalo školení, které trvalo celé odpoledne a dozvěděl jsem se v něm to, o čem se už delší dobu psalo v novinách. Tedy že sovětská vojska k nám přijela bránit skutečný socializmus, který byl v naší republice ohrožen ideologickou diverzí západních imperialistů. František Kriegel zůstával na své protisovětské platformě, vstup spřátelených vojsk hodnotil jako agresi a proto byl z KSČ jednomyslně vyloučen.

Zase už začalo platit pravidlo jednomyslnosti, svědčící pouze o tom, že se i v ÚV KSČ lidé báli projevit svůj vlastní názor, protože by to ohrožovalo jejich osobní kariéry. Raději se schovávali za masku jednomyslnosti. Totalita se v plném rozsahu vrátila a já byl příliš slabý, než abych proti ní při svém špatném zdravotním stavu bojoval. Proto jsem raději ústně souhlasil s tím, co do mě „nahustili“ na politickém školení a pokračoval jsem ve studiu na ČVUT, což bylo od počátku mým jediným záměrem.

Autor: Petr Kurka, Foto: Internet