Jak to chodí ve světě 5…

Autorka článku: Leona Macková Ráno se probouzíme mezi prvními, vlak je stále čistý, na toaletách teče voda, celou noc fungovala klimatizace, průvodčí nás nerušil, takže se spalo celkem dobře. Ležím na horním lehátku a koukám z okna. Krajina kolem je svěží, domky kolem trati jsou převážně dřevostavby, je vidět, že velkým bohatstvím jejich majitelé neoplývají. Ale vím, že ˝nůžky životní úrovně˝ jsou tu rozevřené víc, než kdekoli jinde na světě.

Den pátý – Sankt Petěrburg

Na nádraží jsme očekáváni a přesunujeme se do hotelu. Provoz je snad ještě horší než v Moskvě. Považuji se docela zdatnou řidičku, ale v Rusku bych si řídit netroufala. Silnice postrádají jízdní pruhy, takže auta bez ukazatele směru přejíždějí jak jim libo. Ze dvou pruhů jsou každou chvíli tři nebo čtyři. Přesto ale za celý svůj pobyt vidíme jen dvě havárie, a to ještě nikterak vážné.

V hotelu se jen osprchujeme, abychom neztráceli čas jedeme do centra města. Tady se už musíme pohybovat sami, jen s mapou a knižním průvodcem. Naše první cesta vede na Náměstí Děkabristů se slavným měděným jezdcem (mědnyj vsadnik).Jedná se o nejslavnější pomník Petra Velikého, jehož podstavec tvoří 1600 tun těžký žulový monolit ve tvaru mořské žuly. Převoz tohoto kamene trval dva roky a přemýšlíme, jak ho vůbec na své místo mohli dostat. Na podstavci si můžeme přečíst věnování ( v ruštině a latině) ˝Petru I. Kateřina II., 1782.

Po Petrohradu se pohybujeme pěšky, což je nejjednodušší způsob. Kolo by se možná hodilo víc, celý Petrohrad je na rovině. Cyklostezky ale chybí a cyklisty nevidíme.

Máme pocit, že v Petrohradě se rekonstruuje ještě více než v Moskvě. Ale stejně jako tam nepříliš citlivě. Plastová okna na historických budovách by u našich památkářů neuspěla. Je ale otázka, zda raději zrekonstruovat více budov s menšími náklady nebo méně náročnějších rekonstrukcí.

Obyvatelé Petrohradu se s Moskvany nemají moc v lásce. Ale takováto rivalita je zřejmá také u nás třeba mezi Prahou a Brnem. U měst formátu Petrohrad a Moskva to příliš nepřekvapuje.

Z Náměstí Děkabristů směřujeme ke katedrále sv. Izáka, která mě oslnila už před deseti lety. Je to třetí největší sakrální kupolovitá stavba na světě. Z červené žuly a šedého mramoru. Uvnitř se dá ˝přikoupit˝ povolení k fotografování, kupujeme si i vstupenku na ochoz, z něhož je nádherný výhled na Petrohrad.

Naším dalším cílem je Petropavlovská pevnost (ve 12 hodin se místo zvonů ozývá výstřel z děla). Dvacet tisíc nevolníků ( kolik jich asi přežilo?)vybudovalo v bažinaté zemi základy schopné unést celou stavbu. V Petrohradu je o 10 stupňů méně než v Moskvě, přesto ale vidíme lidi, kteří se koupou v Něvě. Vchod zdobí více než tunu vážící ruská dvojhlavá orlice , směřujeme ke katedrále ( po cestě se zastavujeme u několika skupin a posloucháme výklad průvodců)Věž katedrály zdobí třímetrový anděl, který drží sedmimetrový kříž.

Katedrála byla pohřebištěm carů, v březnu 1995 zde byly uloženy ostatky posledního ruského cara Mikuláše II. Obdivujeme ˝carské místo˝( po rekonstrukci), pod jejímž baldachýnem se směli modlit jenom panovníci. Zaujme nás také první ruská kazatelna, která je pro pravoslavné kostely zcela nezvyklá.

Po prohlídce Petropavlovské kreposti směřujeme podél Něvy k Auroře. Kolik jejich obrázků děti ve škole malovaly! Bohužel dovnitř se nedostaneme, je na 14 dní zavřená, provádí se úklid. Fotografujeme si ji tedy alespoň zvenčí a protože jsme celý den nejedli, tak si kupujeme alespoň nanuka.

Cestou do hotelu se stavujeme nakoupit, udivuje nás zejména nízká cena cigaret ( zhruba poloviční) a je pravda, že kouřících lidí je všude hodně. Tentokrát máme hotel bez snídaně, nákup nás stojí asi 800 Kč (po přepočtu), ale vydrží nám na celých 5 dní.

Večer ještě dostudováváme ruštinu a aniž si to uvědomíme, blíží se půlnoc. No jistě, bílé noci. Takže zatáhnout závěsy a rychle spát.

Zdroj a foto: Leona Macková