Jak využívat moc našeho podvědomí – 28

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel V souvislosti s naším tématem jsme minule začali mluvit o prvních dvou částech zajímavé knihy americké autorky Barbary de Angelis, kterou nazvala TAJEMSTVÍ OKAMŽIKU. Z druhé části ˝Skutečné okamžiky a život˝ jsem vybral pasáž, kde autorka cituje Charlese du Bois: ˝Důležitou věcí je být v každém okamžiku schopni obětovat to, co jsme, tomu, čím bychom se mohli stát.˝ A trochu jsem s ním polemizoval.

Vzhledem k tomu, že tento citát
použila v kapitolce, kde píše o životních změnách a o tom, že bychom měli
nalézt odvahu říkat NE věcem, které nám neslouží. Napsal jsem, že nejsem
sice proti změnám, protože sám jsem jich v životě prodělal mnoho. Někdy to
bylo z vlastní vůle – a to je vždycky nejlepší – jindy z vůle či ze zvůle jiných
lidí. Šlo o to, že citát v onom kontextu mi však připadal, jako bychom měli za
všech okolností a jen pro tu změnu ˝obětovat, to co jsme˝ třeba pro nějakou
chiméru, pro nějaký okamžitý nápad. A to se mi nelíbí.

Aniž jsem to minule vůbec tušil, dostal se mi před několika dny do rukou
doslova ˝zářný˝ příklad toho ˝obětování, co jsme˝. A navíc je to z oboru,
o kterém píši – tedy ze zdravotnictví. Jsou to velice zajímavé údaje, které by
měl znát každý náš občan. Posuďte sami.

Začněme faktem, že USA jsou jedinou vyspělou zemí bez všeobecné péče
garantované státem. A občané USA jsou s tímto stavem nespokojeni. Proto prezidentský kandidát Obama chce zdravotnictví USA ˝poevropštit˝, neboť si uvědomuje, že milióny lidí ve Spojených státech – mluví se o téměř 16 procentech obyvatel – nemají žádné zdravotní pojištění a dalších asi 25 miliónů si nemůže dovolit potřebnou zdravotní péči, protože jejich pojištění nestačí na drahé operace. A tak je jim vlastně zdravotní péče nedostupná. Náš ministr zdravotnictví ale svým systémem reforem chce ˝amerikanizovat˝ české zdravotnictví. Je to trochu ˝legrační˝, kdyby to nebylo tak nehumánní.
Přitom jsou k dispozici evropské modely (které chce převzít pan Obama) a které jsou propracované a vyzkoušené. Například v Německu a Rakousku. Tam jsou přesně určené poplatky na zdravotnictví. Například Němci odvádějí 2 procenta ze svých příjmů. A navíc je z této povinnosti vyjmuta řada lidí – děti do 15 let, senioři a lidé, kteří mají potvrzení od sociálky, například nezaměstnaní, kteří nejsou – třeba jen dočasně – schopni toto procento platit. Proč máme ˝obětovat, co jsme˝ pro nějakou chiméru a výmysl, který se nikde neosvědčil? Proč naopak nemůžeme převzít systém, který funguje?

A teď se vracím k uvedenému citátu. Protože se naskýtá otázka, co si vůbec
autor Charles du Bois představoval pod uvedeným termínem ˝co jsme˝?
Pokud tu jde o podstatu našeho bytí, naší existence, našeho myšlení (tedy
například toho našeho zdravotnictví), pak bychom se měli velice rozmýšlet,
rozmýšlet, zda to obětovat. Jestliže by ale šlo pouze o naše postavení, nebo
něčí post, lidově řečeno ˝jeho koryto˝, pak je to samozřejmě něco jiného.
Pak bych také souhlasil s autorkou, když říká a píše, že pokud chceme provést
změny ve svém životě, nemusí to vždy znamenat, že jsme dosud něco dělali
špatně a že příčinou změn může být pouze to, že nastal jejich čas. Prostě
něco dozrálo. Jen bych zdůraznil to sousloví ˝pokud chceme˝, protože to je
podstatné.

˝Skutečné okamžiky a mezilidské vztahy˝ – to je název třetí části. Zde se
mluví o lásce, ženách a mužích a rodinném soužití. Jako galantní muž budu
v recenzi věnovat pozornost kapitolám o ženách. A nebudu vůbec polemizovat
s tvrzením, že milé ženy dokáží proměnit všednost v zázraky, že potřebují
okamžiky samoty a tichých úvah, aby si uvědomily, kolik ze sebe vydávají.
Autorka je žena a tak asi ví, že dámy si musí přestat dělat starosti kvůli tomu,
co si myslí druzí, aby mohly prožívat skutečné okamžiky a nalézt středobod
svého světa. Avšak co se týče mužů, musím se alespoň části z nás, kteří
jsme schopni empatie, zastat před takovým zevšeobecňováním, jako, že jsme
se stali mistry v necítění, že za naše mužství platíme otupěním schopnosti cítit.
Také si myslím, že znám trochu lepší způsob prožívání společných okamžiků
s ženami než v slzách, jak uvádí paní Barbara. K poslední části knihy, která je
věnována ˝Cestě ke skutečným okamžikům˝se vyjádřím příště.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet