Důchodce a duchovní život – Božstva

Nejvyšší metou, ke které se vzepjala lidská mysl, je představa boha. Je nad pomyšlení vzdálený a uctívaný natolik, že některá etnika nesmějí jeho jméno ani vyslovit – jakékoliv pojmenování mu totiž přidává atributy z lidského prostředí, čímž ho vlastně degradují – a to je v případě boha nepřípustné.

Jestliže se jím ale máme v praktickém životě zabývat, nějak ho pojmenovat musíme, i když s nebezpečím, že v lidském šatě ztratí mnoho ze své vznešenosti. S tím si nedělala pražádné starosti antika. Řecký panteon je osídlen bohy s vysloveně lidskými vlastnostmi, v důsledku sexuálních avantýr některých božských dobrodruhů ve světě lidí se zrodila i řada polobohů, čímž se jejich seznam ještě více znepřehledněl.
Bůh jako nejvyšší pojem je ale běžnému člověku nesmírně vzdálen. Spíš než jako něco konkrétního působí zde jakási představa na pozadí všeho lidského konání. Připomíná se, že ˝Bůh všechno vidí˝, z čehož si ale většina lidí dělá pramálo. Tak jim připadá vzdálený.
Nábožensky cítící lidé ale chtějí mít svého boha přece jen víc po ruce, aby s ním mohli bez větších obtíží při svých běžných záležitostech jak se patří komunikovat. Nezbude tedy nic, než ho přece jen stáhnout z jeho nebetyčného prestolu a přizpůsobit si ho lidským požadavkům. Je pak otázkou, je-li výhodnější žít s takto okleštěným bohem, který ale dokáže vytvořit nezbytný doplněk našeho života, nebo mít dokonalou, ale značně vzdálenou představu, která kromě neustálého mementa v pozadí je jinak zjevně vlastně k ničemu, neboť bezprostřední nebezpečí od ní zdánlivě nehrozí.
Stahuje-li člověk představu boha do své domácnosti, snaží se mu i tak dodat co největší vážnosti. Používá-li k dosažení jeho větší pochopitelnosti svého ohraničeného rozumu, o to víc se ho snaží uchopit citově, což se může rozrůst až do nekontrolovanosti.
Polidštění boha ale vede současně k jisté familiárnosti. První lidská zkušenost je přece partnerská. Proč by měl být bůh sám? Ta nejvyšší singularita samozřejmě ano, ale ta s námi zjevně doma nebydlí. Potřebujeme někoho na dosah ruky, a toho přece nenecháme usychat v celibátu. Partnerská dvojice se také lépe ve svém působení doplňuje. On ví jak, ona zase co a kdy. Jedině tak mohou plnit naše představy.
Také feminizace je starý jev. Proč by nejvyšší nemohla být Ona? Nebo alespoň hodně vysoká. Nábožnému duchu je citový projev srozumitelnější než rozumový, což ho nasměrovává k ženskému principu. Spravedlnost? Ano, to je v pořádku. Ale ženské milosrdenství je našim srdcím přece jen bližší.
Ať už se přikloníme k jednomu či druhému, pořád jsou ještě dost složití. Naše potřeby jsou dalekosáhle rozmanité, takže i množství přání se rozrůstá, a kdo ví, jestli by toho na jednoho boha nebylo moc. Proto byli ještě dále rozděleni podle různých podružnějších aspektů, a my si z nich můžeme vybírat. Pomoc pak lze žádat i u jednotlivců, a to buď trvale (úspěch, zdraví, poznání) nebo nárazově (narození syna nebo dítěte vůbec, uzdravení, nalezení partnera či okamžité hmotné výhody).
Jejich funkce ale mohou být i zdvojovány, takže pro stejný aspekt lze nalézt boha i bohyni. I když víme, že vše to je pouze pomůcka, že za naší konkrétní představou se nachází cosi velmi vzdáleného, pouhý princip dění, shovívavě to přecházíme, neboť zjednodušenou představu si naše mysl snadněji vyvolá a bezpečněji se na ní uchytí.
Jedná-li se o zacházení s pomocným prostředkem, je jasné, že nejde ani tak o něj, jako o prožitek, který jeho použití provází. Pak nemusí jít o nic ani vznešeného nebo okázalého, i když na některé lidi právě okázalost je schopna zapůsobit hlubokým dojmem. Nejsvětější duchové přece používali právě těch nejjednodušších prostředků. Důležitější je postoj než vybavení.
Nejlepšími pomocníky pro vlastní mysl jsou v tomto směru samota, ticho a klid.

Autor: František Benda, Foto: Internet