Důchodce a duchovní život – Rozhled

Autor článku: František Benda Jestliže se nám podařilo skamarádit se se svými myšlenkami natolik, že si můžeme dovolit říci NE v případě, kdy se mermo mocí snaží některé nevítané usadit v naší mysli, můžeme pokročit dále. Jen se nesmíme bláhově domnívat, že dosáhneme úspěchu nějak rychle. Raději počítejme s týdny, ale ještě spíše s měsíci. Naše mysl to tak rychle nedokáže; celý dosavadní život se zdálo být vše v pořádku, a teď se má najednou učit cosi nového. To se nedá zlomit přes noc.

Je samozřejmé, že v takovém úsilí nejsme sami. O něco podobného se jak známo lidé pokoušeli co svět světem stojí. Jak si jen trochu pomohli v existenčním zajištění, hned se rozhlíželi co ještě vylepšit. Nebylo jich asi nikdy mnoho. Tak přitažlivé toto úsilí zas není. Zpočátku to patrně byly nesmělé krůčky přes šamany, magii a všelijaké zaklínání (což ostatně nevymizelo ani dodneška), ale systémem pokus a oprava výsledků se jejich činnost postupně zkvalitňovala.

Zavítáme-li dnes do jen trochu většího knihkupectví, nalezneme zde v tomto směru velmi širokou škálu nejrůznějších nabídek. Většina jich je skutečně na duchovní bázi, ale nechybí ani jiné, pochybné, od čarodějnictví až po pseudovědu.
Chceme-li se držet otázky zpracovávání myšlenek, výběr se dost zúží. Začneme-li studovat jeho bohatost, nalezneme v něm trojí členění, a to podle toho, jakého jsou lidé psychického zaměření.

Někteří potřebují pro klid své duše představu, že vše kolem nás (a také my sami) je výsledek činnosti jakéhosi Tvůrce, prvního Hybatele, bytosti nad pomyšlení inteligentní, kterou jsme si v našem prostředí zvykli nazývat Bůh. Ten se stal smyslem jejich života; k němu obracejí veškeré své myšlenky a z nich vycházející jednání.
Jsou ale jiní, pragmatičtější, kteří vidí smysl veškerého dění ve vykonávání praktických činností a v péči o okolní prostředí, a to jak živé tak neživé. Tomuto přesvědčení pak zasvěcují svůj život. Věří, že svým chováním dokáží přímo ovlivnit i svůj vlastní další osud.
Ale je tu ještě skupina třetí, snažící se usilovným hloubáním přijít na podstatu všeho, s čím se setkávají. Je-li Bůh, či není; jestliže je, pak jaký je vztah mezi ním a přírodou (a potažmo i člověkem); není-li, pak kdo se zasloužil o tu geniální sestavu vší existence, se kterou se setkáváme na každém kroku? Musí řešit nepřeberně otázek.

Bylo by bláhové domnívat se, že se jedná o tři zvláštní, navzájem oddělená zaměření. Zcela ˝čistý˝ není nikdo. Každý z nás v sobě nese konglomerát ze všech tří možností, v různém stupni pomíchaný, ale jednou částí přece jen trochu převažující.
Lidé, uvažující takovýmito způsoby, se postupně začali shlukovat do větších společenství, zpravidla kolem nějaké významné osobnosti, které se podařilo precizovat vlastní učení. Každé učení má nějaké přednosti, nad každým z nich lze vyjádřit některé pochybnosti. Lidé jsou od sebe vzájemně odlišní, takže je nemožné je zcela sjednotit. Lze ale nalézt prvky, ve kterých jsou si přesto alespoň částečně podobní. To dávno vystihli výrobci konfekce. Jen málokdo z nás si dává šít šaty na míru. Pro ostatní je tu ta konfekce; nepadne sice zcela přesně všem, ale to zase tak moc nevadí. Někde něco trochu škrtí, jinde zas něco přebývá, ale nosit se to dá. Nu a ti, kteří se takto sobě trochu podobají, utvoří skupinu. Když je jich víc, zvolí si správní aparát, sepíší stanovy a začnou vybírat příspěvky. A máme tu církev.

Ten, kdo to se svým duchovním rozvojem myslí vážně, nikterak neprohloupí, nahlédne-li přes plot k sousedům, aby viděl, jak to řeší jiní hoši, zda by se od nich nedalo něco odkoukat. Zpravidla je co. Větší skupiny mívají propracovanější názory a také více prostředků ke svému rozvoji.
Částečnou vadou na kráse je, že ti rozliční hoši na sebe dost často žárlí až nevraží – zřejmě si příliš osobitě vykládají starozákonní ˝V jednoho boha budeš věřit˝. To nám ale nemusí vadit – jelikož jsme nezávislí, můžeme si svobodně vybírat a přejímat odkudkoli.
A že je z čeho vybírat!

Autor: František Benda, Foto: Internet