Důchodce a duchovní život – Zápolení

Autor článku: František Benda Není divu, že s prací na kultivaci vlastních myšlenek tolik lidí otálí. Podvědomě se obávají, že by tím mohli ztratit něco ze své osobitosti, něco, co se jim pak už nikdy nenavrátí. Tento pocit je oprávněný; jedná se skutečně o následnou změnu osobnosti a ke vstupu na takovou cestu je třeba v sobě vypěstovat značné odhodlání. Nebo se také může dostavit náhlé vnuknutí a nezkrotná touha – nezřídka se objevil názor, že takový krok vlastně ani není v lidských silách, že je k tomu nutný zásah nějaké vyšší mocnosti, který k sobě mysl přitáhne.

Svaté spisy před námi neskrývají, že ani autoři velkých náboženských myšlenek neměli zcela jasno jakým způsobem předat lidstvu své učení. Buddha to chtěl už na samém začátku po svém probuzení rovnou vzdát v obavě, že ho stejně nikdo nepochopí. Kristus se zase poptával, zač ho jeho posluchači mají, co si o něm vlastně myslí.

Nadnesený svět idejí a hrubý způsob hmotného prožívání jsou od sebe tak vzdáleny, že jen obtížně se hledá cesta ke společné řeči mezi nimi. Volba padla na dvě analogie, od sebe značně odlišné: milostný cit a válečnou vřavu. Milostný cit je vztah značně kultivovaný, svědčící o vzdělané vyspělosti. Jedině zjemnělý duch se dokáže povznést k sebeodevzdání čemusi, co v dané chvíli pociťuje jako jej daleko přesahující. Válečná vřava je naopak to nejhrubší, čím se může hmotný svět projevit. Provází člověka od nejranějšího vzniku. Zápolí spolu jedinci, klany i celé národy, vedeni často nejprimitivnějšími pohnutkami. Teprve vítěz rozhoduje, teprve vítězící strana určuje zákony. Převaha humanismu, tolerance, nebo navíc soucitu, ne-li odpuštění, je ještě velmi, velmi daleko.

Dokonce i uctívaný starý indický epos Bhagavadgíta začíná na bitevním poli, kde proti sobě stojí dva spřízněné rody. Velitel Ardžuna odmítá dát povel k zabíjení blízkých příbuzných a přátel, ale bůh Kršna ho vyzývá: ˝Neklesej na mysli – údělem bojovníka je bojovat˝. V tomto okamžiku se situace přenáší do cely poustevníka, který má vítězit nad těmi, které až dosud považoval za své nejbližší a nedotknutelné, tj. nad svými myšlenkami a city.

Také Kristus říká: ˝Nemyslete, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč Nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina˝. Samozřejmě nevyzývá ke krvavé řeži, ani k rozbroji v příbuzenstvu aniž kdekoliv jinde, jen upozorňuje, že má-li být dosaženo klidu mysli, je nutno odstranit i nejsvatější nebo nejmilejší myšlenky.

O podobných přístupech se lze dočíst i na mnoha jiných místech. Jak Kristus vyhnal penězoměnce a překupníky z chrámu, neboť ten je určen pouze pro přebývání Boha (takže žádné mazlení se svými oblíbenými myšlenkami; v mysli meditujícího nemají co dělat), nebo drastičtější návod ze zenu: potkáš-li v meditaci otce, matku, duchovního učitele nebo dokonce samotného Buddhu, všechny je bez milosti zabij! Kde je potom ahinsa – neubližování? Je sice pravda, že otec tě zplodil, matka ti dala život, duchovní učitel tě uvedl na cestu a Buddha ti nabízí spásu – ale při meditaci jsou to pouhé myšlenky, které zde mají jediný úkol: rušit ji a odvádět z klidu.

Představa boje nás provází na každém kroku. Stále stojí proti sobě ti poučení a již vyrovnaní s nově příchozími, ještě nezralými, ale také unavení a nemocní proti čiperným a zdravým; disciplinovaní proti neurvalým; zdomácnělí a zpohodlnělí proti dravým a náročným, laskaví proti nemilosrdným.

Východní učení v tom nevidí konce. Upozorňuje, že život se znovu a novu obnovuje, a tak je tedy nutno znovu a znovu začínat s jeho kultivací. Ve velkém i malém – i vlastní duchovní úroveň je třeba neustále obnovovat. Dlouho, předlouho trvá než všeničící žhavá láva zchladne a zvětrá na úrodnou půdu. I pak musí být stále znovu přeorávána, aby vydávala úrodu.

Křesťanství se přiklání spíš k představě uklidnění. Milosrdenství, usmíření, odpuštění – to je jeho deviza. Každá osvětová činnost je nevděčná, ale jinam směřovat nelze. Svět zla neustále doutná pod povrchem, jen s potížemi udržovaném v provozuschopném stavu, přichystán kdykoli vyvřít. Entropie číhá na sebemenší příležitost narušit tak obtížně dosaženou rovnováhu a harmonii. Přesto ale touha po klidu převažuje. Nikoli ale po klidu zmrtvělém, který má tak blízko k rozkladu a tlení, nýbrž po klidu odevzdání, vedoucímu k žádoucímu rozplynutí.

Ani duchovní život neunikl základním vlastnostem přírody, onomu neustálému protikladu klidu a činnosti. Můžeme je nalézt v každé činnosti našeho polarizovaného světa, a to v obou modifikacích: prospěšné i zhoubné. V čistém stavu je shledáváme pouze u zvířat, která jsou buď v klidu při odpočinku, nebo v akci při lovu. Teprve člověk k těmto dvěma dokázal přidat ještě modul třetí, tj. vyrovnanost, vzniklou na základě kultivace obou předcházejících. Ani ta se ale nedostavuje sama od sebe, vždy je zde nutno vynaložit nějaké úsilí.

Autor: František Benda, Foto: Internet