Policajt na vejminku – detektivní povídka III.

Autorka: Maura, 2007 Ruda pochopil, že nemůže existovat bez práce a že rozhodně jeho tvůrčí plány byly jen přemrštěným přáním.Necítil se rozhodně na to, že by mohl nastoupit do služby, ale přesto jsem chápala, že ho ta práce přitahuje. Mluvila jsem o tom s jejich psychologem a on mi řekl toto :

(Předchozí díl si můžete přečíst zde.)

Díl III.
Rudův přítel

˝Musí projít psychologickými testy, zatěžkávacími zkouškami, pak potom můžeme uvažovat, jestli ho zařadit zpátky ke kriminálce. Musí najít motivaci a nesmí mít – strach. Je to jenom člověk, jen amerických filmech jsou lidé jeho typu neprůstřelní a otřepou se. To je jen fikce.˝
Blížil se podzim. Já měla dost práce v kanceláři a on na zahradě a při domě. Psal mi, že zazimovávají se zahradníkem zahradu a že se asi pustí příští rok do chovu včel. Nechala jsem to bez komentáře.Bojím se žihadel. A taky – asi bylo po klidném spočinutí v pěkném altánku, který dal postavit uprostřed zahrady. Asi mu koupím psa.
Tahle myšlenka mne začala zaměstnávat. Nějakou rasu, kterou je nutno stále cvičit, aby ho úplně zaujal, než se mu v hlavě vynoří ještě horší nápad, než jsou včely.
Jednou večer jsem brousila na internetu a hledala chovatelské stanice. Myslela jsem na pěkného vlčáka, příjemně zbarveného, pěkně stavěného a odhodlaného k boji s vetřelci. Kdyby se párkrát proběhl okolo plotu, každý by si rozmyslel nahlížet nám přes plot a přešly by ho choutky na úrodu jablek a sladkých hrušek. A při tom hledání a meditování nad naším budoucím psím přítelem jsem narazila na adresu chovatele, který prodával štěňata vlčáků. Hned jsem mu napsala e-mail a požádala jsem ho, aby mi napsal, kdy mohu za ním přijet si ta štěňátka prohlédnout.
Už jsem se těšila při tom psaní e-mailu, jak vezmu do rukou teplé tělíčko psího nemluvněte. Za tři mi přišla odpověď, že mám přijet v sobotu dopoledne, že mají poslední štěně. Neváhala jsem a odpověděla jsem, že jsem vděčná za odpověď a v sobotu ráno budu na místě.
Benešov u Prahy, žádná velká vzdálenost. Nu, v sobotu jsem sedla do auta a mazala jsem po dálnici za svým budoucím mazlíčkem.
Den byl jak vymalovaný, vzduch se chvěl v paprscích slunce, i když bylo už chladno, stromy vypadaly čerstvě a začaly se parádit. Pustila jsem si rádio, abych si poslechla nějakou hudbu. Zabočila jsem na Benešov a trochu jsem bloudila, než jsem našla adresu pana Hlaváčka, který mi to štěně nabídl. Zazvonila jsem u velkých, okovaných dveří . Chvíli bylo ticho a pak se ozvaly šouravé kroky.
˝Kdo je ?˝zeptal se mne hlas starého člověka.
˝Hlavsová, já jdu kvůli tomu štěněti. ˝
˝Ano, ano,˝rozkašlal se ten starý hlas a za chvíli se mu podařilo odemknout vrata. Přede mnou stál stařeček, v ústech dýmku.
˝Madam, syn právě odjel, pojďte dál, babka vám udělá kávu a dá vám štrúdl. Právě ho pekla. On se brzy vrátí.˝
Dvůr, který jsme přecházeli, byl čistý, v nízkých oknech plno muškátů, jemné bílé záclonky. Jako bych se ocitla v 19. století.
Babička mi podala ruku, kterou si nejdřív jednom pohybem otřela o zástěru a utěrkou utřela židli, kterou mi nabídla.
˝Jsme prostí lidé,˝ řekl stařeček a usmál se. Tvář se mu složila do tisíce vrásek.
˝Jistě má ráda kafíčko,˝ řekla babička a postavila přede mne malovaný baculatý hrníček s vonnou kávou.
˝Syn musel odjet. Má potíže. Loni se mu stalo velké neštěstí. Jsme toho s dědkem úplně zoufalí.˝
˝Nech toho, Máňo, cizí lidi to nezajímá,˝řekl lítostivě dědeček a potáhl si z dýmky.
˝I baže, ať to všichni vědí, co se dneska děje.˝
Nechtělo se mi zase poslouchat něco špatného, ale zároveň se ve mně probudila zvědavost. Co se asi může stát v takovém idylickém kraji a v tak krásném domečku se starými porcelánovými talíři, krásně malovanými, se starodávným kuchyňským náčiním a vším tím zapomenutým kouzlem minulosti?
˝Dobře, tak to řekni, já jsem celej roztřesenej, když to mám vykládat,˝ pobídl starou paní.
Sedla si naproti mně a otřela si ústa cípem zástěry.
˝Syn je zaměstnaný u bezpečnostních služeb. Býval policajtem, ale postřelili ho zloději. Tak šel od policie a dal se k Security.˝
Babička to docela brilantně vyslovila. Zřejmě, i přes ten svůj věk, měla živý zájem o dění kolem sebe a nebránila se moderním trendům ani používání cizích výrazů.
˝V prosinci vezli do Brna zlato. Bylo hrozné počasí, dálnice byla nesjízdná a tak zabočili a našli si hotel , kde se chtěli vyspat a ráno, že budou v cestě pokračovat. Vzali si na pokoj sebou zavazadla a jen na chvíli si odskočili. Pokoj byl zamčený. Nějací zloději, úplnou náhodou, ještě před tím, našli povalovat klíče na stole na recepci. Právě od toho pokoje, kde se oni na neštěstí usídli.. Klidně si odemkli, vešli a všechno to zlato ukradli. Chytili je , ale ještě něco chybí. Dělá to čtvrt miliónu korun. Ta firma, která to zlato chtěla uložit v Brně , chce po něm a po jeho partnerovi náhradu škody. Prý se neměli právo vzdalovat od zboží. Že to zavinili. Jsme úplně zničení. Nemáme žádné pořádné úspory, jsme staří, syn investoval do domu. Říkali jsme mu, ať si nepůjčuje. Že to ještě všechno zhorší.˝
Napila jsem se kávy.
˝Vzala si štrúdl a zapálila si cigaretu, jestli kouří,˝ řekla babička a usmála se.
˝A co paní dělá?˝
Chvíli jsem zaváhala. Když řeknu, co dělám, budu v tu chvíli pro ně jako spasitelka. A mně se tak nechce brát nějaké nejasné kauzy. Je to divné, co tady vykládají.
˝Jsem advokátka. ˝
Oběma se rozjasnila tvář a usmáli se.
˝Tak paní je advokátka. No vidí, přijela si pro pejska a hned se dozví takový věci. Ale musí počkat na syna, on toho pejska sám ukáže. Chová je už několik let. Jsou pěkný, berou je od něho i vojáci. To je ale koníček. Víte, co sežerou? Nemáme je v domě, musí se opravdu přísně držet. A my s dědkem už na nějakou takovou přísnost nehledíme. Syn, říkal, že by z nich byly rozmazlené buchty k ničemu. Ono to stojí pěkné peníze si držet chovnou stanici takových psů. Ale tenhle, co nabízíme, ten se narodil jako poslední v letošním vrhu. Nehodí se k policejnímu výcviku, je slabší, ale pro normální chov, výborný.˝
Zapálila jsem si cigaretu a dědeček na mne souhlasně pokýval hlavou, jako na spolukuřáka.
˝A že jsem tak smělá, paní je z města ?˝
˝Ano, jsem z města.˝
˝A to chce chovat takového psa v bytě ?˝
˝Ne, chci ho dát svému bratranci,. Máme spolu dům u Sadové, pěkná zahrada, on taky byl polda, taky se mu stalo neštěstí, ještě z toho není venku, tak jsem si říkala, že by mu prospělo, kdyby měl takové zvíře na starost a cvičil ho.˝
Babička spráskla ruce.
˝To jsou náhody, vidˇ dědku?˝
Pořád jsem čekala, že mě požádají, jestli bych na ten případ nehodila očko, ale nic neříkali, takže jsem si vzala druhý kousek pocukrovaného štrúdlu a plně si vychutnávala tu nadýchanou dobrotu.
Před domem zastavilo auto a z něho vylezl vysoký statný muž. Zabouchl dveře od vozu a zamkl.
˝To bude syn,˝ řekla – tak pyšně – a stavěla na plotnu konvici.
˝Má rád kafíčko.˝
˝Ahoj mlaďoši,˝řekl ve dveřích a když mně uviděl, tak se trochu zarazil.
˝Paní si přijela pro toho posledníčka,˝ hned sdělila babička a už chystala pro něho hrnek ozdobený pomněnkami.
˝Já jsem Hlaváček,˝podával mi mohutnou ruku.
˝Hlavsová,˝vstala jsem a ruku mu lehce stiskla.
˝Dá si paní ještě kafíčko?˝zeptala se s úsměvem.
˝Mami, prosím tě, neonikej,˝ napomenul ji syn a usmál se na mne. .
˝Mně to nevadí, ale jestli mohu poprosit, dala bych si trochu studené vody.˝
˝Je to pěkný chlapík ten posledníček, nehodí se sice do služby, ale budete mít z něho radost,˝ řekl mi hned.
˝Bratranec od paní byl taky býval policajt. Je to pes pro něho.˝řekla babička.
˝Mami, ty jsi tady určitě zase povykládala celou historii,˝usmál se, ale bylo vidět, že mu to není moc po chuti.
˝A co? Však ať všichni vědí, co je dnes možný. Takový násilí.˝
˝Baže, tak?˝ řekl dědeček a potahoval z dýmky.
Po kávě jsem šla za panem Hlaváčkem do chovné stanice. Už z dálky bylo slyšet mohutný štěkot psů.
˝Cítí mě. To víte, kdybych je bral do domu, tak by naši z nich udělali buchty. ˝
Otevřel bránu, a zase hned ji za sebou zavřel. Takoví silní a krásní psi, pomyslela jsem si. Za chvíli se vracel a v náruči měl štěně. Prošel mezi psy a otevřel bránu, postavil štěně na nohy a zase za sebou zavřel.
˝Jednou mlaďoši zapomněli zavřít, když krmili a málem mi je postříleli ti blázniví myslivci. Měl jsem co dělat, abych je pochytal. ˝
Přišlo mi k smíchu, že říká svým starým a půvabným rodičům – mlaďoši.
Sehnula jsem se, abych vzala to milé štěňátko do náruče.
˝No a už děláte chybu. Jestli ho máte pro výcvik, žádný mazlení. Musí poslouchat. Od malička. Jsou nebezpeční jako dospělí, mají velkou sílu.˝
Podával mi obojek a vodítko.
˝Je to pes pro poldu ?˝ zeptal se mě.
˝Ano,˝odpověděla jsem.
Chvíli se odmlčel. Pozorovala jsem ho. Byl o něco starší, než Rudy, ale v daleko lepší kondici.
˝Znám vaši kauzu, pane Hlaváčku. Jestli budete potřebovat pomoc, zde je má vizitka. Já musím už jet do Sadové, je to pěkná dálka.˝
˝Hlavsa – není to ten, jak ho zmlátili ti mafiáni? Major Hlavsa?˝
˝Ano, ten. Důvěru za důvěru. ˝
˝Znali jsme se od vidění. Byl na kriminálce, že? Ale jen jsem o tom slyšel. Neznám podrobnosti.˝
Zase se odmlčel.
˝Tak já pojedu. Děkuji vám, pane Hlaváčku. Jo a co jsem dlužna? Málem jsem zapomněla zaplatit.˝
˝A že mu ho daruji. Je to kolega. Stejně mu nikdo nic nedal kromě medaile. Tak ať má alespoň psího přítele. ˝
Řekl to dost drsně, ale mně z toho vyhrkly slzy.
˝Třeba byste si chtěl s ním promluvit. On je teď, jak říká, na vejminku a nemá do čeho píchnout. Napadlo ho pěstovat včely, no považte. Já ho jedu s tím psem překvapit.
Jestli máte čas, vezmu vás. ˝.
˝Nebudu ho s tím otravovat. Fakt, jste hodná, paní, ale já si to vyřídím sám. ˝
Dojela jsem v pozdním odpoledni do Sadové. Pes spal na zadním sedadle a byl celou cestu hodný, jen když nás někdo předjížděl, tak vztyčil uši. Ještě jsem zastavila u stánku, abych koupila vodu a dala mu napít a pak rovnou do našeho domu. Ruda stál uprostřed zahrady jako generál a řídil tam podzimní práce. Vzala jsem psa do náruče, zavřela auto a prošla brankou.
˝A já pořád, že mi dnes nepřecpáváš poštu. Kde jsi byla? A co to , proboha neseš, ženská ?˝
˝Dar od jednoho bývalého poldy˝
Pustila jsem psa na zem. Protáhl se a dlouze zívl. A pak – zvedl nožku přímo na Rudovi nohavici.
˝Vítej, příteli a děkuji ti za důvěru,˝ řekl a podrbal ho za ušima.
˝V tom bude nějaká všivárnička,˝ řekl Rudy, když jsem večer u kávy vyprávěla v kostce celý Hlaváčkův případ, jak jsem o něm doslechla.
Viděla jsem na něm, že by se tomu rád věnoval. Respektoval jeho přání, že si to vyřídí sám.
Pustili jsme si zprávy a oba jsme mlčeli. V hlavě nám rotoval Hlaváčkův případ. Každý z nás by určitě do toho šel, ale přemlouvat jsme ho nechtěli.
˝Má tvoji vizitku ?˝zeptal se mě po zprávách a obouval si boty.
˝Dala jsem mu ji. Kam jdeš ?˝
˝Jdu vyvenčit Sharpa. ˝
˝Jakého Sharpa ?˝
˝Dal jsem teď jméno Sharp, to znamená, ostrý, víš?˝ řekl výsměšně.
Sharp za ním poslušně šel a sem tam se mu otřel o nohu. Bylo vidět, že se brzy spřátelí a Ruda se bude cítit v jeho společnosti líp, než s lidmi.
V pondělí ráno jsem jela domů, měla jsem nějakou naléhavou práci a taky jsem se chtěla dát do pořádku, zaskočit si na masáže, kosmetiku a trochu pokecat s ženskými.

Večer mi volal Ruda.
˝Tak jsem se do toho pustil. Nakonec za mnou přijel. Známe se.˝
˝Tak to je dobře. Pořád na to musím myslet. A jak tě prosím tě našel ?˝
˝Je polda, ne? A už se o nic nestarej. To je chlapská věc. Tak já jenom, abys věděla. Víc ti neřeknu. Patlej se tam s těmi svými rozvody. Ahoj a přijeď, až ti napíšu mejla.˝
Jeho hlas byl rozhodný, hned jsem cítila, že je ve svém živlu. Tak jsem mu to nechtěla kazit. Dva bývalí poldové se chopili spravedlnosti, tak co se já budu starat, že?

Nedalo mi to a začala jsem si hledat informace. V tisku i v přístupech, které jsem měla na různé databáze. Našla jsem dokonce i ten hotel, kde se to stalo. Bylo mi strašně divné, že nikdo z personálu nezpozoroval, že chybí klíče od jednoho pokoje. Tam asi bude pořádek. Blesklo mi hlavou, že byli nějak spřažení se zloději, ale zase, nemohli vědět, že tam právě v ten den přijedou dva sekuriťáci s takovým pokladem. Asi by ukradli, na co by přišli. Vzala jsem si dva dny volno a jela do toho hotelu na obhlídku. Na první pohled, obyčejný a ošuntělý dům. Vešla jsem dovnitř, recepce opuštěná a na pultě ležely klíče od nějakého pokoje. Čekala jsem, že recepční přijde. Zatím jsem si sedla na pohovku u zdi a pozorovala jsem okolí. Tedy, tady opravdu není žádný zázrak, když se tu vloupají nějací zloději a ukradnou tu, co se jim zlíbí.
˝Panička by si přála ?˝oslovil mne medový hlas příchozího. Na první pohled, nedůvěryhodný vzhled.
˝Tady jsem našla nějaké klíče od pokoje. Chtěla jsem si tu vzít na dva dny nocleh, ale vy si tu s ochranou vnesených věcí asi nedáváte velkou práci, že ?˝
˝Ani mi nemluvte. Minulý rok tu nechal válet kolega klíče a nějací zloději na ně přišli a pak ukradli celý poklad. Kolegu vyhodili. Ale aby tu udělali majitelé skříňku na úschovu klíčů, to ne. Lidi to tu povalují, když odcházejí. A člověk by nemohl ani na záchod.˝
˝Dobře, vezmu si ten pokoj, co byl vykradený.˝
˝A, panička miluje dobrodružství ?˝ zasmál se a vylovil klíče s číslem 23. Vzala jsem kufřík a po vrzajících schodech jsem vystoupila do druhého patra. Našla jsem číslo pokoje, odemkla a otevřela dveře. Zařízení bylo obvyklé, sprchový kout, umyvadlo, toaleta, Dvoulůžková postel, čistě povlečená, koberec pěkně vyluxovaný, na stěně obrázky, znázorňují pozoruhodnosti městečka, rádio, stolek s křesílkem a popelník z litého skla, čistý, na stolku – domácí telefon. Zavolala jsem do recepce, aby mi přinesli kávu v termosce a šálek. . Mezitím jsem si svlékla šaty, dala na ramínko a oblékla si župan. Za deset minut někdo klepal – ta káva prosím.
Otevřela jsem dveře, před nimi stála obstarožní paní v bílé zástěře a usmívala se. V rukou držela podnos s termoskou a bílým hrnkem.
˝Postavte to na stolek,˝řekla jsem.
˝Ano. Paní je z Prahy?˝
Začala vyzvídat a já jsem byla ráda, protože kdo tady chtěl první vyzvídat, jsem byla já. A tak jsem jí povykládala všechno, co chtěla vědět, i to, co jsem sama nevěděla a navázala jsem s ní důvěrný ženský vztah.
˝Loni v tomhle pokoji se stalo neštěstí. Ukradli tu zlato za milion. Dvěma sekuriťákům. Ti parchanti, co se sem vloupali, byli z náměstí. Už je odsoudili, ale mají ještě nějaké další vyšetřování. Vím to od sousedky. To víte, je to ještě čerstvé. Chvíli to vypadalo, že byli spřáhnutí s těma dvěma, co to zlato vezli, ale pak se zjistilo, že asi někdo z hotelu o tom předem věděl. Vyhodili hned recepčního, ale tenhle, co tam je teď, není vo nic lepší. Tak já nevím. Prý hledají ještě nějaké zbytky. Majitel hotelu je pořád na policii. Ale ten je, myslím čistej. Jen by tu měl být větší pořádek. A ti policajti to taky nějak odflákli, dost lidí z náměstí má vystaráno o výslechy. Tedy, co sem dodávají zboží. ˝
Takže věc pořád živá. Kéž bych se nějak dostala na místní policejní stanici. Třeba tam budou taky trochu povídaví lidi. A tak, když odešla, oblékla jsem se, zamkla pokoj, klíče strčila do kabelky a šla k vozu. Rozhodla jsme se, že postavím auto do zákazu. Snad si toho všimnou a pozvou mně. Našla jsem si takovou postranní jednosměrku a zaparkovala na chodník. Rychle jsem opustila vůz a vrátila se oklikou do hotelu. Nemohla jsem se dočkat rána. Posnídala jsem dole v restauraci a pak jsem se vypravila na obhlídku historických pamětihodností. Za chvíli jsem šla k autu, ale to tam nebylo. Zatmělo se mi před očima, no ještě, aby mi ho ukradli. Policejní stanici jsem našla rychle, byla jako výzva na náměstí – vstupujte bez obav. Zazvonila jsem. Nějaký otrávený hlas řekl: – ˝Jméno a důvod návštěvy. ˝
˝Hlavsová, někdo mi ukradl auto. ˝
Zvonek u dveří mne pustil dál a já vstoupila do zašlých prostor, páchnoucí kávou, toaletou, nespočetnými cigaretami a uniformami. Jak milé prostředí. Sedla jsem si na lavici a čekala. Měla jsem chuť na kafe,. ale ten automat byl tak ulepený a osahaný . Všude bylo ticho, jen klapání strojů narušovalo ospalý klid této stanice.
˝Hlavsová,˝ozvalo se z jedněch dveří. Nevlídná tvář policisty na mne vzhlédla a začal – jméno, příjmení, rok narození, povolání, o co jde ?
˝Ukradli mi auto,které jsem včera zaparkovala v ulici Jana Husa. „
˝Tam je zákaz stání. Občanský průkaz, prosím. ˝
Otevřela jsem kabelku, ale občanku jsem sebou neměla. Sakra, byla v tom autě.
˝No tak,˝vyzval mne policajt ostřeji.
˝Měla jsem doklady v autě. ˝
˝Tak, my si vás tu necháme, dokud vás někdo neidentifikuje. „
Úplně mi zatrnulo v zádech. Teda, to je průser,. řekla jsem si v duchu. Pak jsem mu podala vizitku .
˝Vizitky mě nezajímají,˝vyštěkl na mne a já se raději odtáhla.
˝Máte někoho, kdo by vás identifikoval jak doktorku Karlu Hlavsovou? No ?˝
Všimla jsem si, že nemá počítač.
˝Doktor Rudolf Hlavsa. Můj příbuzný. ˝
˝Telefon.˝
Byla jsem tak rozčilená, že jsem zapomněla číslo jeho mobilu. Pátrala jsem v paměti.
˝Tak, bude to?˝vyštěkl na mne.
˝Já jsem ho zapomněla. ˝
Vstal a zavolal nějaké jméno. Ihned se dostavil policista, který měl právě službu.
˝Do cely předběžného zadržení, než zjistíme její totožnost. ˝
Odváděl mne po té usmolené chodbě, po které jsem přišla do té pastičky.
˝Je hrozně vzteklej, málem povyhodili loni ze služby kvůli tý krádeži v hotelu. Určitě jste o tom někdy slyšela. ˝
Ohlédl se kolem sebe a pak mi začal vykládat celou historii z pohledu této stanice. A já, kráčejíc do cely, jsem se dozvěděla, že celá zásilka byla zajištěna, ale majitelé pořád vykládají, že jim chybí ještě zboží za dvěstěpadesát tisíc korun.
Kouřit bylo dovoleno. Sedla jsem na tvrdou lavici a zapálila si. Stalo se to na začátku prosince. To bylo v době účetní uzávěrky. Bože, že by ta klíčová chyba byla právě u nich?No to by byla bomba. To se pěkně prohnou, jestli to špatně zúčtovali. Jak jsem začala analyzovat, vyvstalo mi to číslo mobilu v hlavě, Rychle jsem si ho zapsala a pěstí jsem mlátila na mříže.
˝Co tu děláte za kravál ?˝zeptala se mně starší policistka, která mne měla hlídat.
˝Mám to číslo¨mobilu, musím k vyšetřovateli. ˝
˝Tak mi ho řekněte, já mu předám na stůl. Teď šel na oběd.˝
Řekla to suše a odmítavě. Vytrhla jsem stránku ze svého parádního zápisníčku, na kterém jsem měla napsáno číslo a jméno i adresu mého milého bratrance.
˝A kdy se vrátí ?˝
˝Až se nají. A neotravujte tu.˝
Odešla vznešeně po chodbě, ale já slyšela jen v dálce její kroky.
No, čekala jsem do čtvrté hodiny.Přišel osobně, nechal odemknout celu, řekl mi, že auto odtáhla ráno odtahová služba. Doklady a platební karty, že zajistili. Tak, že můžu opustit policejní stanici a můžu být ráda, že si mne tady nenechali, až bych zčernala.
Zaplatila jsem v hotelu a jela zpátky domů.
Ještě jsem se ani nepřezula, když zvonil telefon.
˝Tady Ruda, už jsem to zjistil. Všechno je v pořádku, chyba byla v účetnictví té firmy. Volal jsem ti do práce, ale koncipientka mi řekla, že máš dovolenou. Teď jsi už zase doma, tomu nerozumím.˝
˝To nevadí, hlavně, že pan Hlaváček je v pohodě. Alespoň jsme splatili dluh za psa. ˝
˝Jo, volali mi od policie z toho města, kde se stala krádež. Chtěli, abych potvrdil tvou identifikaci. Hned mi povykládali, co jsi tam vyváděla. V životě jsem takovou blbost neslyšel. Hlavně, že se celá policejní stanice bavila na účet paní doktorky Hlavsové. Mohla bys mi to přijet blíž vysvětlit ?˝
˝Až někdy, Rudy. Já musím teď do vany, strašně páchnu z té cely, kde jsem byla skoro celý den zavřená. ˝
˝Ty jsi trdlo, do všeho musíš strkat ten svůj advokátskej nos. Jsi strašně zvědavá ženská. No nic, Hlaváček ti děkuje za tvou oběť, taky se bavil. A pozdrav od Sharpa. ˝

A na druhé straně se ozýval srdečný, veselý smích mého bratrance, do kterého vesele štěkal náš Sharp.

Autor: Maura, Foto: Internet