Povídka – Rozhodčí ., tentokrát bez píšťalky

Autor článku: Rostislav Koutek Veden zásadou, že člověk má poznat ve svém životě všechno, jsem podstoupil dráhu rozhodčího kopané. I záviděl jsem pondělní zkazky mého kolegy Lojzíka, dlouholetého rozhodčího, tajuplně úchvatné až závistné, plné napětí až dobrodružství. Když on, řekl jsem si, já taky.

Na utkání kopané jsem chodil od ranného věku s tátou, který mě zasvěcoval svým osobitým způsobem do tajů nejen hry či pravidel, nýbrž i do zásad fandění, pokud se dá říci křiku či nadávkám fandovství. Kupoval mi nejen vstupenku, ale i tyčinky. Takové ty zakroucené a křupavé. Takové jsem ve věku zralejším, rovněž při utkání kopané, za již více jak korunu, kupoval mému synovi Michalovi. A nejen tyčinky, zděděnou výuku v křiku rovněž uplatňoval. Na koho? No přece na tu zrůdu v černém, která za vše může. Geny lomcovaly.
V návaznost na zásadu poznání všeho v životě, zde v souvislosti vstupu mezi rozhodčí kdo čeká, že náprav jsem se chtěl ujmout, bude zklamán. Vidina finanční, takový malý Harpagon ve mně kvetl. A navíc, nemohu přece zůstat opodál za svým kolegou Lojzíkem.
Však brzy jsem vystřízlivěl. Vidina finanční nahrazena byla potupnými nadávkami, kdy rejstřík z oblasti slušnosti byl přespříliš vzdálen. Můj začátek kariéry, jak jinak, byl v okresní oblasti, kdy jedinou nedělní kulturou přítomných fandů je nezřízený křik a nadávky, umocněné a podporované alkoholem. Napětí ano, dobrodružství mnohdy rovněž , však úchvatné či závistné? Jen obtížně bych nacházel shodu. Krvavou uličkou při odchodu z hrací plochy, výstižněji z hřiště, jsem byl mnohdy doprovázen.
Často jsem vzpomínal nejen na svá léta v působnosti fandy, ale i na oázu ˝pohlazení˝, to když v jadrném hlasu diváka zněl pokřik: ˝Uklizečka na hřiště, rozhodčí vidí hovno!˝ Ta hloubka odborného myšlení a k tomu nevtíravě vtipná.
Za 28 let vpravdě moudrost jedinou.

Když tedy dráhu spravedlnosti ve svém počínání jsem nastoupil, souběžně vplul i na půdu funkcionářskou. Malý střípek jako důkaz .

Ten týden byl plný povinností. Takto skoro vždy běžné a nijak mimořádné. Však přece.

Jak jsem se stal čím?, ˝Úterním˝ Bohem ? Ano, já bezvěrec. A musím hned dodat, byl to stav krásný a povznášející. Onen stav bez vyznání náboženství mě provází celý život. I jisté výhody jsem pociťoval, obzvlášť v mládí a ve školní léta. Když přišlo náboženství, tedy předmět, směl jsem opustit nejen třídu, nýbrž i školu. V takovém případě jsem s kamarádem, stejně ˝postiženým˝, navštěvoval za školou kanály. Zda jsme po návratu sklízeli obdiv nad estetikou ústroje, si již nepamatuji. Zůstaly vzpomínky jen na ty kanály.
Kde však je ten Bůh?
Za ten stav okouzlující a povznášející mohou rozhodčí. Divné?

Vždy na konci části sezóny, zde podzimní, jsme změnili oficielní půdu a závěrečné hodnocení realizovali v některé z restaurací. I zadal se stůl, salonek. I byl jsem obeznámen s termínem i místem konání. Volba padla tentokrát na Myslivnu. Dostavil jsem se včas, neb přesnost je vlastnost králů i mou ctností. To jsem ještě netušil, že král bude toho dne břídilJeště jsem ani neusedl, salonek byl v tu dobu ještě neobsazený a prázdný, již slyším vrchního: ˝Jedno pivo, samozřejmě, viďte˝ a nese orosenou 12st.Plzeň. Čepice krásná. Myslivna byla pověstná plzeňským. Byl to slušný lokál i s obsluhou, neboť ještě sklenice dna nevidí a už vrchní nese druhou. Pěna načechraná, mok lahodný. Pravdou je, že spíše truňku vína porozumím, ale pivo mělo říz a pak přece čekám a chvíli si krátím. Že toliko doposud sedím a čekám sám mě nepřekvapovalo, vždyť přece jen přesní rozhodčí mají přisednout. A že 12 je víc než 10 ?
Tři kousky jsem zvládl, abych poznal, že někde se stala chyba. Opuštěny zůstaly naděje společného jednání. Že by jinde moudrosti trouseny byly? Výčitky mé však byly potlačeny velmi brzy plzeňským. Zaplatil jsem a vyšel ven. Objaly mě paprsky podzimního slunce. Dnes nějak zvláštní, na podzim obzvlášť nebývale přívětivé. Pohlazovaly a já se oddával jejich hladícímu povznášejícímu teplu. No, co naplat, ubírej se k domovu, zbytek svědomí káže.
Vydal jsem se na trolejbusovou zastávku. Však nespěchej, cos nestihl již nestihneš, krotil jsem vášně chůze.
Cestou nemohu přece minout zahrádkářskou prodejnu a zastavím se. Vždyť o tobě říkají, že i zahrádkář jsi. ˝Tak jako slunečnice každý den, otáčí se za sluncem˝,..lehce pěji a klaním se do výlohy s umělými slunečnicemi. Vždyť i ony slunečnice za sluncem putují. Nesobecky se dělím o pohlazující záři.
Otočím se a chci pokračovat, když cítím takový zvláštní nevšední stav. Ale, že je dnes krásně. A takové milé lidi potkávám, vlídné a co víc, všichni se na mě usmívají.
Jako slušně vychovaný všem úsměv opětuji. S malým úklonem, ten je mi v tuto chvíli vlastní. I kroků pár, abych se sebe tázal, proč jen dnes tolik úsměvů a mě věnovaných? Trocha nejistoty se vkrádá, však vysvětlení a uspokojení se dostavuje záhy. Usmívají se, protože – ty jsi přece Bůh! Ta úžasná úleva, ten úžasný pocit štěstí, jak překypující. Já jsem přece Bůh, si opakuji a pyšně našlapuji dál. Jen si mě všímejte, uvolněná duše přikazuje. A mé úsměvy nemají konce. Jak rád je spravedlivě rozděluji. Však ješitnosti nejednou ubývá a já s nejistotou opět začínám zápasit. Jak ale všichni poznají, že jsem Bůh?! Jak podělí svůj pohled, že na mě jen pohlíží? Rozřešení moudré náhle vyvrací mé pochybnosti. Jsi Bůh a máš přece nad sebou svatozář, zní odpověď. A takovou svatozář všichni vidí a úsměvem vzdávají tobě hold a čest. Jak jednoduché, jak prosté. Jsi Bůh a ten má přece svatozář !
Uspokojení pomáhá dalším slunečným krokům. Však další nová zvědavost se hlásí a dožaduje. Jak vypadá ale svatozář?, vkrádá se zvědavost. Zastavuji se a můj zrak míří vzhůru.
Však to ne, ta hrůza, vždyť nic nevidím. Bloudil jsem skutkem, svatozář nemaje. Jaký to Bůh bez svatozáře?? Smutek mě pojal, úsměv zhořkl, paprsky slunce se vzdalují, kde jste mé štěstí?
Ale příteli, vždyť ta svatozář se kloní za temenem se záklonem, mi napovídá mé já. Co ty nevidíš je přirozené a ani vidět nemůžeš. Co ty ne, to oni ano. Srdce se mi rozbušilo štěstím. Opakuji si, jsi Bůh, máš svatozář a všichni ji vidí. Však i doma se můžeš do zrcadla podívat
Nepodíval jsem se. Na křižovatce přišla červená, doma mě navštívila realita. Ony ženy mnohdy svatozáře u svých mužů nesnášejí.

Až jednou potkáte člověka se zakloněnou hlavou, to možná problém z nosu řeší.
Škoda, tenkrát málem jsem se dostal na seznam svatořečení. To málem lze vynechat. Co když jsem byl onoho dne spatřen církevním hodnostářem.
A ti přece mají zrak !

Uveřejněno—?
Nastal pátek, přímo páťulínek. Před sebou víkendové dění, sic zatím vzdálené. Však ten pátek byl termín přímo stvořený pro oslavy.
Můj kamarád, věrný přítel z řad rozhodčích, slavil. Výročí sic nevelké, 40 roků, pro chlapa nic moc. Sotva skořápka odpadla. Proč tak hovořím?
Neboť skýtám naději, že má skořápka, když před 23 lety odpadla, mohla být zárukou pravého muže. Hovořím s výrazem pravého muže, nikoliv chlapa. Že je nejen ve výraze muž-chlap rozdíl, jistě všichni zkušení a vzdělaní ví. Neb život přináší jak zkušenost, tak i realitu. Více by napověděly ženy a o těch blíže i onen pátek je pojednáním.
Však k těm oslaveninám. Standa, ve své věkové síle, si přál své výročí důstojně oslavit. Když důstojně, pak bylo zapotřebí pozvat přátele, kteří záruku důstojnosti skýtají. I byl jsem pozván do sídla sportovců, pohledné a útulné klubovny na hřišti místního klubu. Prostředí, atmosféra skvělá. Truňk vína spolu s dalšími produkty mnohokráte zdvižen byl, aby oslava nabyla kýžené důstojnosti. A tak nic nebránilo tomu, aby právě taková atmosféra se vryla do podvědomí již skoro silných a z počátku i důstojných jedinců. Kdyby? Ono kdyby se dostavilo. Hodina zavírací byla nastolena jako nepřekonatelná, nezlomná skutečnost pro vedoucího. ˝Pánové, musíte končit, je již po desáté, budeme zavírat!˝ Nebylo slyšet. Když nejlépe se daří, proč právě nyní končit ? Však hlas byl neoblomný a my se zkroušenou duší se ujali s řádnou výchovou dobrých hospodářů uklízet. I není třeba se obávat, uklízeli nikoliv lokál ,však nedopité láhve alkoholu vinet druhů rozličných. Přece něco na případnou, teď již se jevící reálnou krušnou cestu.
Trolejbusová zastávka od ubytovny byla nedaleko. Co naplat, nutno přiznat, že přece jen skýtala odvoz směr domov pro partu skleslých jedinců, v té době již taky oslavenců. Taška naditá nedopitým alkoholem následovala krok s námi, jako němý svědek smutných očí vzhlížejících na přijíždějící spoj. Smutno bylo nám, jako když od lože či soulože zvoní mobil. Nastoupili jsme do prvního přijíždějícího spoje. Ani jsem dále do vozu nepostoupil, smutně zůstal u dveří stát, zíraje do tmy nedohledna. Lojzík s taškou opodál.
Nebylo co slavit, smutno nám na duši. Pitomý vedoucí, copak nás nemohl, ale to již trolejbus zastavuje na první zastávce v pořadí. Kššš, dveře se otvírají. Zírám do tmy, nevnímám rozladěností. Co víc, sucho v krku, že vztek se nedá ani polykat. Taška sic plná, však odvaha nikde, neboť výchova důstojnosti ještě nepřekročila práh. Co však víc, krutá nostalgie je násobena pohledem na nastupující skutečnost, ˝bytost˝, snad ženu? Hlava se roztočila hrůzou. Nastupuje straškrába.
Aby bylo pochopeno, ten výraz je pro ženy nehezké, nevzhledné, zkrátka proč chodit kolem horké etiky, jsou to ženy škaredé. Takové čarodějnice. Však ale i ty mohou mít svůj půvab. Straškrába je něco víc, dá se říci, jsou z nejhorších, od pohledu odpudivé.
Znovu – na stupátko se dere, tedy nastupuje ona bytost, straškrába. Jsme my přírodou obdaření všichni různě, však stvoření viděné mělo do obdaření daleko. Má rozladěnost nabyla vrcholu. Žízeň po životě a ještě toto. Tu chvíli si přeji eutanázii Beznaděj ve mně probudila zoufalství a krok poslední, co kdybych ji odradil!? ˝Vážená paní˝, to paní nejen suchem v hrdle se vyslovuje velmi těžce, ˝ chcete-li vstoupit do této společnosti, máte sebou přezůvky?!˝, slova již dále v beznadějí jen hláskuji.
Dále nevnímám. Už ani nevím jak vypadá záchranné kolo. Když smrt, proč ne nyní?!
Ta ˝paní˝ se na prvním stupátku náhle zastavila. Upřeně pohlédla na mě, skoro jako na neurvalce a v klidu duše povídá : ˝Vážený pane, mohu-li vstoupit do této společnosti, máte co nalít?!˝ Ne, ne, cože, slyším, slyším dobře? Věřte, zlíbal bych tu krásnou tvář, princezna nastupuje. I nebylo třeba nadvakrát se ptát, neboť Lojzík barovou tašku hned rozbaluje a nabízí. ˝Přejete si vážená paní˝, ano paní, ˝jistě prosím, rád posloužím˝A tak mizí jedna láhev za druhou v útrobách vozu, to prosím odpolední směna se hlásí. ˝Já taky˝a kolují vtipy jeden za druhým. Jaká to dnes krásná cesta.
˝Já znám taky jeden sprostý˝, křičí cestující bez uzardění.
Něco nevídaného, jaká to parta pospolitá. A když mnohá i další zastávka na obzoru, takřka konečná, přestupná je ohlášena, nikdo nevystupuje. ˝Vážení, musím dál˝, upozorňuje řidič.
A tak již bez tašky, s posledními zbytky obsahu se ocitáme venku a padáme si kolem krku. ˝Slyšels tu babu, ty brďo, ten vtip byl dobrý. No přece o té souloži, když není prezervativ, jak on na té stoličce, no, když vytřeští oči, tak ji podkopneš,˝ Jaroušku, kde se tu bereš, taky jsi jel s tím spojem? Ale to víš, že Tě doprovodíme na autobus˝.
˝A vůbec, ˝udobřeme˝ se, vždyť život a výročí se mají slavit!˝ A už ani hrdla láhví neutíráme.

Bojím se skutečnosti, že na dlouho jsou mi ženy souzeny, neboť jsou všechny krásné a vzrušující. Straškráby nevyjímaje
˝Ale že měla ta princezna krásnou duši?!˝

I přišla neděle. Jako nezlomná realita pro splnění delegace na utkání. Byl to rituál snů a realit již mnoho let. Jaké dnes přijde okouzlení, jaké podoby následný čas návratu večer?

Ta neděle byla plná napětí nejen ze hry, ale i letním počasím, horkým slunečním žárem.
Trocha tajuplnosti v oblasti problematické snad neublíží. I mnohé vynálezy spatřily světlo světovosti mnohdy zcela náhodně. Však takřka vždy byly přiřknuty osobám uznávaným, byť ne vždy hned v čase přítomném. Ona ta světovost je mnohdy zahalena mlhou osoby nenápadné, skromné.
Prosím i mnohdy hodné. Jen se bojím, že mezi hodným a blbým je jen minimální rozdíl. Hodný? Že až po letech chci poodhalit tajemství mé viagry? Možná něco-někdo klepe na dveře .A tak otevírám vrátka naděje. Kdo ví, třeba nebudu sám a rychlé vzpomínání na onu mou viagru bude zapotřebí. Jak to bylo?!

Nejen již vzpomenutá zásada poznání všeho v životě, ale i mnohé vrtochy mě provázely.
A rozhodčí je vrtochou nemalou.
I poznal jsem po nedělním utkání, že jsem velmi opruzen. Nikoliv z duševních či sportovních zážitků, však ve slabinách v rozkroku. Ona místa byla celá zarudlá, bolela a já našlapoval ze široka. Sluneční žár a pot, trenýrky, učinily své. Povzbuzoval jsem se, jen počkej, doma se ošetříš a sobě ulevíš.
Hlavně ulevíš. Ano, umyl jsem se a nyní na ošetření již nastal čas. To by tak chtělo nějakou mastičku hojivou, nemusí být ani hřejivá, vždyť místa bolavá hořela až, až.
A máš ji, táži se s trochou beznaděje. I přes zaměstnání v nemocnici se nic nenabízí. Navíc, stále více se podbízel slogan valašský, že kdo si neumí poradit ať zdechne. A já chtěl tolik žít, navíc jen bolest zažehnat. Ano, počkej, tvůj hodný syn Michal, lékař, ti kdysi dovezl Svěženku. Že by ta?
Jen realitě brání maličkost, ona mast přece obsahuje mentol. Onou mastí čelo se potírá, bolest odnímá.
A ta představa, co že učiní na místa opruzená a rudá? Až husí kůže mi naskočila. Stěží bolest zažene. Ale jsi chlap, najednou, a něco vydržíš. Lépe než nic. Byla to taková bílá, kulatá krabička. Stále ji vidím, jen ji najít.
I hledal jsem ji po mém nevelikém bytě. Vidina nutnosti řešení byla tak silná, že úspěchu napomohla. Našel.
Vítězně vnitřně jásám a současně se připravuji na zákrok. Zavřel jsem oči, očekávajíc bolest jako reakce kafru a mentolu. Mast a prsty ošetřují zjizvenou nikoliv tvář. Však co to? Bolest nikde.
Ta mi v tu chvíli ani snad nechybí, však přesto hledám důvod. Kdy ti tu mast Míša daroval?, jak je stará? Pravda, několik let a zajisté vyčichla a účinnost ztratila. S tímto rozřešením masti přidávám a místo tak ošetřuji. Když malá účinnost, nahraď větším množstvím, si poroučím.
Za několik dní zažehnáno bylo. Mohl jsem se napřímit. Homo erectus i sapiens. To sapiens, rozumný, podtrhuji. A rčení valašské, že kdo si neumí poradit, ať zdechne? Ale já přece žiji !

Ty jsi ale pitomec, konstatuji po několika dnech, to když jsem roh omítky ve své bytě urazil. Ta struktura omítky je taková zrnitá, vrásčitá, aby nerovnosti skryla. Však na opravu je náročnější. Musí se napodobit originál, vytvořit onu zrnitost. Vědom si opět onoho moudra co Valaši říkají, hledal jsem vhodný způsob opravy. Už to mám, pomůže tmel. Byl v takové bílé, kulaté krabičce. Nasadil jsem si brýle a hledal. Našli mi rádcové, odpovídám sobě a čtu nápis modrý na obalu oné kulaté, bílé krabičky. S v ě ž e n k a . Cože? Tou sis přece natíral místo narudlé. V mžiku se vybavila souvislost – krabičky jsou velikostí, barvou i tvarem tak podobné. Rychle hledám dál. A už v ruce držím druhou a čtu, tentokráte již s brýlemi:
˝Rychleschnoucí akrylátový tmel˝.
Logika je tu – krabička, barva, tvar. To proto nepálila. Vždyť ty jsi se natíral akrylátovým rechleschnoucím tmelem.
Lítost se však dostavila. Ten ale tvrdl. A ty jsi byl sám
Každé poznání má i své stinné stránky. Však i raketoplánu Columbia odpadávaly z povrchu šupinky, destičky. Ten však chudák s mnohem tragičtějšími následky.

Já si však v brzku pořídím tmel nový, čerstvý, rychleschnoucí Mám podzimní věk a co když nebudu sám. Kulatou, bílou krabičku. ˝V i a g r u ˝ , pro zralé a hlavně znalé !!

Bez moralizování, pak že to byl týden obyč.

Autor: Rostislav Koutek, Foto: Internet