Tajemsví krásy a zdraví – Lékárenství a léčení středověku

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná (asi 980 – 1037) byl středověký učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a lékař. Je považován za ˝otce moderní medicíny˝ a za jednu z nejvýznamnějších postav arabské středověké filozofie..

Četl většinu významných antických děl. Věnoval se však hlavně studiu medicíny, teoreticky vycházel z Hippokrata, Aristotela a Galéna.. Byl velmi pilný a podle svého vlastního životopisu již jako desetiletý znal zpaměti korán i řadu dalších knih. Pokud nevykonával lékařskou praxi věnoval celý den studiu, které přerušoval jen po čas modlitby. Rovněž v noci četl a psal a kdykoli jej zmáhal spánek posilňoval se vínem. Až do 18 let žil v ústraní, ač již tehdy měl znamenitou pověst lékaře.
Jeho postavení změnilo onemocnění bucharského vládce. Ibn Síná jej v krátké době vyléčil a stal se dvorním lékařem a vládcovým osobním přítelem. Tím mu byla zpřístupněna bohatá knihovna s jedinečnými rukopisy a opisy děl ze všech tehdy pěstovaných vědních oborů.
Ibn Síná se zdravím značně podlomeným hýřivou životosprávou i chemicko-farmaceutickými experimenty na vlastním těle; zemřel v severoiránském Hamadánu roku 1037, kde je i pochován.
Avicenna tvrdě kritizoval alchymisty a jejich snahy o transmutaci. Byl první, kdo se vysmál alchymistické transmutaci ve spise Sciant artifices (Alchymisté by měli vědět).

Kniha uzdravení
Ve své kritice vůči alchymistům pokračuje ve své Knize uzdravení. Láteří nad jejich pochybným uměním: ˝Nepopírám, že je možné dosáhnout tak dokonalé imitace, že jí lze ošálit i nejchytřejší lidi, ale možnost transmutace jsem si nikdy představit nedovedl.˝ Je však třeba zdůraznit, že z našeho hlediska se jednalo jen o opačnou filosofii, nikoliv pokrokovou myšlenku podpořenou jednoznačnými důkazy.

Kánon medicíny
Za jeho nejvýznamnější dílo se považuje kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae), která vznikla kolem roku 1030 – sbírka řecko-arabské lékařské moudrosti.
Dílo bylo vrcholem lékařského vědění 10. století a stalo se vedle spisů Galénových nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. Kniha sloužila jako základní učebnice muslimských a křesťanských žáků lékařství. Prakticky do roku 1800 se o Kánon, který jen v rozmezí 15.-17. století byl vytištěn šestatřicetkrát, opírala výuka medicíny na všech evropských univerzitách. Jen málokdo dnes asi tuší, že Avicenna
předpokládal existenci neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat nákazu šířenou vzduchem či vodou, a z toho důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu převařenou.
Kánon je rozdělen na pět knih, z nichž každou tvoří několik oddílů (Fannů) a každý oddíl se rozpadá na několik kapitol.
 přehled teoretického a praktického lékařství.
 soupis léčiv.
 popisy jednotlivých nemocí
 nemoci a stavy povšechné
 příprava a užívání léků
Spis vyniká systematičností a skvělým uspořádáním faktů. Jednou z velkých předností je, že při popisu nemocí vědomostem z patologie a terapie předchází vždy úvod anatomicko-fyziologický. a že je tento popis vybaven jasně osvětlujícími příklady.
Část kánonu (knihy 2 a 5) je věnována i botanice a ovlivnila vývoj středověké botaniky evropské.
Do latiny (Canon Medicinae) jej přeložil italský učenec Gerhard z Cremony ve 12. století.
Arabští lékárníci nahradili galenika sirupy, mastmi a tinkturami, které měly za základ alkohol. Arabové jako první na světě destilovali čistý alkohol.

Al-Zahráwí (936-1013 n.l.)
Na západě byl znám jako Abulkazis se narodil 932 v městě Zahra v sousedství Cordóby. Stal se jedním z nejlepších chirurgů muslimské éry a byl lékařem krále Hakíma II. Po dlouhé lékařské kariéře zemřel 1013 zanechávajíc významný medicínský odkaz.
Napsal hygienický řád pro nemocnice.
Abulkazis je znám svými časným a originálním průlomem v chirurgii stejně jako svou slavnou lékařskou encyklopedií nazvanou Al-Tasríf, složenou z 30 kapitol z rozličných oborů medicíny. Nejdůležitější jsou jeho tři knihy chirurgie detailně popisující chirurgické postupy jako chirurgie ucha, oka a krku, kauterizace, napravení zlomenin, odstranění močových kamenů, průběh porodu, flebotomie – otevření tepny, založené na zkušenostech z provedených operací. Dokonale provedl vážné delikátní operace jako amputace nebo odstranění mrtvého plodu.
Encyklopedie byla poprvé přeložena do latiny ve středověku Gerardem z Cremony. Obsahuje četné diagramy a ilustrace chirurgických nástrojů, které používal, nebo vyvinul. Z nich tři jsou pozoruhodné 1. instrument pro vnitřní vyšetření ucha, 2. instrument pro vnitřní vyšetření hrtanu 3. instrument pro vyjmutí cizího objektu z krku.
Také diskutuje přípravu různých léků v dodatku k chirurgické léčbě ve specializovaných odvětvích, zejména ušní, nosní, krční a oční choroby. Ve spojení s přípravou léků také detailně popisuje techniky jako sublimace a stáčení (dekantace).
Prováděl i zubní ošetření a chirurgii. Ve své knize probírá problém nevyrovnaných nebo deformovaných zubů a jak tyto defekty řešit. Vyvinul techniku tvorby náhradních zubů.
Byl prvním, kdo popsal neobvyklou nemoc – hemofilii.
Není pochyb, že Zahrání ovlivnil medicínu velmi hluboce. Principy, které položil zejména v chirurgii ovlivňovaly svět po dalších pět století. Podle to Dr. Cambella (Dějiny arabského lékařství) jeho principy předčily Galénovy.
Muslimští vědci dosáhli významného pokroku v biologii, zejména v botanice, a vyvinuli zahradnictví k vysokému stupni dokonalosti.Upínali svou pozornost i n zoologii.Botanika dosáhla svého vrcholí ve Španělsku.
V botanice učinili španělští muslimové největší přínos, a někteří z nich jsou známí jako největší botanici ze středověku.. Provedli klasifikaci rostlin, které rostou ze semen, které rostou z řízků a ty, které rostou samy od sebe, tedy, volně žijících růstu.
Španělští muslimové došli v moderní botanice daleko za hranice řeckých znalostí a popsali navíc 2000 rostlin. Byli zakladatelé botanických zahrad v Cordóby, Bagdádu a Káhiře pro výukové a experimentální účely .Některé z nich byly nejlepší v tehdejším světě.
Po pádu Říma přešlo lékárnictví a léčení do křesťanských klášterů. Katolická církev sice zastala názor, že nemoc je trest boží a jako taková může být léčena jen modlitbami a pokáním, katoličtí mniši přesto uchovali dědictví antiky. Opisovali atické herbáře a jiné odborné texty a pěstování bylin včetně přírodního léčitelství se stalo jejich doménou.

˝Péče o nemocné musí mít přednost před všemi povinnostmi a stát nad nimi,˝ bylo heslem sv. Benedikta. Právě tento pokyn byl myšlenkou, která vedla ke zniku klášterního léčitelství.
Řádový bratr Cassiodor ( r. 490 – 580) založil mnišskou akademii, v níž se kromě svobodných umění vyučovalo i medicíně. Za vlády ostrogótského krále Theodericha I. (od 473).byl Cassiodor v jeho službách spolu s význačným filozofem Boèthiem. Oba působili jako úředníci a rádci. Patří nejvýznačnější učence té doby. Zostřující se politické . a náboženské vztahy s Byzancí vyvolali nové napětí v Itálii, které mj. vedlo k uvěznění a popravě Boèthia (524).

INSTITUTIONES
Ve svém spise Institutiones (kolem r. 560) Cassiodor vyzval mnichy, aby zkoumali vlastnosti bylin a jejich směsi a studovali Hippokrata, Dioskurida a Galéna v latinském překladu. Kromě uvedených děl se mniši také opírali o Plinia a jeho rozsáhlou Nauku o přírodě (Naturalis historia).

ISIDOR ZE SEVILLY
Vědění, které bylo po bouřích stěhování národů ještě dochováno, se pokusil předat budoucím generacím biskup Isidor ze Sevilly ( asi r. 570-636).
Ve svých Etymologiích (Etymologiarum sive originum libri XX) vytvořil encyklopedii, která se četla celý středověk. Čtvrtý díl této encyklopedie je pojímán jako základní kurz medicíny na křižovatce mezi antikou a středověkem. A byla také významným krokem k novému začátku v medicíně za vlády Karla Velikého.

LORŠSKÝ LÉKOPIS
Pravděpodobně byl sepsán pod vedením opata Richbodoa koncem 8. století v klášteře Lorsch u Wormsu. Zakládá se z velké části na antických poznáních, ale zabývá se i domácím rostlinstvem. V té době byl galgán nebo zázvor nedostupnou záležitostí, takže se za ně hledala náhrada. Loršský lékopis vyslovuje pochybnost, zda vykonávání medicíny věc bohulibá, či nikoliv. Proč ta otázka?
Antické zdroje, z nichž klášterní medicína vycházela, byly pohanského původu a leckdy i protkány starověkými názory, které nebylo snadné v té době akceptovat. Ale přesto, tento lékopis poprvé obhajuje jednání lékařů a uvádí je do souladu s křesťanskou věroukou.

ZAKLÁDÁNÍ KLÁŠTERNÍCH ZAHRAD
První klášterní zahrady vznikly v 8. a 9. století v Itálii, kde již byla vyspělá zahradnická kultura Římanů. Znalosti mnichů se dostaly tak do oblasti severně od Alp a přinesli s sebou i mnoho středomořských rostlin. Lidová jména některých rostlin, jako je šalvěj (lat. Salvia) nebo heřmánek (lat. Chamomilla), poukazují na jejich původ. Bylinkové zahrady se nazývaly herbularius. Sbírané rostliny byly sušeny a uchovávány ve speciálních prostorech. Pojem droga je odvozen od středoněmeckého slova ˝drog˝ suchý.

BYLINKOVÁ POEZIE
Walahfrid Strabo (nar. zřejmě roku 808)
Walahfriedův Hortulus patří k botanickým a poetickým mistrovským dílům středověku.
„Roztrhej smyčky bez řádu bujících kopřiv a znič chodby,obývané světloplachým krtkem,vyzdvihujíc přitom žížaly na světlo denní.“

ODO MAGDUNENSIS – MACER FLORIDUS
Další objevenou knihou o léčení bylinkami je De viribus herbarum, autorem je benediktin Odo Magdunensis ve druhé polovině 11. století. V Macer se poprvé objevuje humorální patologie opírající se o Galéna.

SALERNSKÁ LÉKAŘSKÁ ŠKOLA
Když začali evropští učenci vrcholného středověku postupně přijímat arabské lékařské poznatky a znovu objevovat texty Hippokrata a Galéna, docházelo už k zakládání nemocnic, lékařských škol a univerzit. Tato škola byla jednou z mnoha škol,nemocnic a univerzit,které v tomto období vznikaly.Mateřský benediktinský klášter provozoval v Salernu jakési lázně.Vyučovali a pracovali tu muži i ženy bez rozdílu náboženského vyznání..Na konci 11.století tu velmi působil Constantinus Afrikánus,černý klerik,který přeložil mnoho děl z arabštiny a řečtiny do latiny.Díky němu se humorální patologie stala dokonale známou.

CONSTANTINUS AFRICANUS
Pocházel z Karthaga. Žil v 2. polovině 11. stol. Jeho nevýznamnější spisy jsou Liber de chirurgia a Liber de gradibus complicium medicamentorum.

HILDEGARDA Z BINGENU
Teorii čtyř šťáv propagovala také abatyše Hildegarda,žijící ve 12.století.Sepsala dva velké spisy-Physica a Causae et curae.Hodně spolupracuje s lidovým léčitelstvím a zaznamenává ho.Proto si díky ní můžeme oživit mnoho lidových pověr.Např. bylina bukvice měla chránit před milostnými čáry.Lidové uctívání Hildegardy začalo již po její smrti,ale dosud nebyla prohlášena za svatou.Ve středověku zůstalo Hildegardino dílo relativně bezvýznamné.Důvodem bylo to,že na počátku12. století byla k dispozici velká díla ze salernské školy.
Slavné srdeční víno Svaté Hildegardy-10 petrželí i s natí nastrouháme nakrájíme,vaříme 10 minut,svaříme jemně se 3 lžícemi medu a 1 lžící vinného octa to vše v 1 litru vína.Přecedíme přes pláténko a pijeme denně večer 1-2 štamprdle.
Po epoše klášterní medicíny následovala tzv. scholastická medicína jako samostatný obor na vysokých lékařských školách. Na přelomu vrcholného středověku klášterní medicína, zaměřená na léčení bylinami, ztratila své výsostné postavení, ale mnoho klášterů již ve 12. století začalo zařazovat do svých knihoven spisy ze Salernu. Byla to snaha o přijetí nové akademické medicíny. Lékařská fakulta vedle teologické, právnické a nižší fakulty artistické bývá součástí univerzit od jejich založení. Lékaři tak získávají univerzitní vzdělání, a tím také zcela nové postavení ve společnosti.
Kromě teoretických znalostí se budoucí lékaři již v průběhu studií setkávali i s praxí. Se zkušenějšími lékaři navštěvovali lůžka pacientů ve veřejných špitálech nebo soukromně. Mezi nejčastější diagnostické metody patřila uroskopie (zkoumání moči), koproskopie (zkoumání stolice) a například také hematoskopie (zkoumání krve). Středověcí lékaři neopomíjeli ani význam lidského potu. Toto všechno musel dobrý lékař posuzovat všemi smysly. Vzorky se ochutnávaly, prohlížely, očichávaly, vařily a sledovaly se sedimenty. Velmi propracovaná byla také teorie o lidském pulzu.
Nejčastěji byla choroba chápána jako trest boží, což ovšem mohlo vést k lékařské skepsi, protože ani vynikající lékař nedokáže zvrátit záměr boha. Objevovaly se ovšem i zmínky o miniaturních částečkách, které mohou nemoci šířit (mohli bychom je přirovnat k dnešním virům). Za možného viníka vzniku nemoci byl ve středověku ale označován také vzduch, zápach nebo špína.
Za významné centrum vzdělanosti v oblasti lékařství byla považována univerzita ve francouzském Montpelieru.
Na přechodu mezi středověkem a novověkem, v renesanci, se kláštery postupně vzdávaly lékařské činnosti. I když lékařské vědění stále narůstalo, zdraví lidstva klesalo.
Následkem černého moru ztratila Evropa v letech mezi roky 1315 a 1317 třetinu svého obyvatelstva.
Girolamo Fracastoro (Verona kolem 1478 nebo 1483 – 8.8.1553); italský lékař (díky spisu De contagione je považován za zakladatele moderní patologie), filosof, humanista, astronom, básník. Pomponazziho žák, studoval v Padově a od 1502 zde učil logiku, od roku 1509 učil ve Veroně. V přírodovědných studiích vycházel z Galéna, Alexandra z Afrodisia a Averroa. Velmi známou se stala jeho naučná báseň Syphilidis sive morbi gallici libri tres (Syfilis neboli galská nemoc,1520; v německém překladu in: Schriftenreihe der nordwestdeutschen dermatologischen Gesellschaft. Nr. 6, Kiel 1960), v níž popisuje příznaky a pojmenovává tuto chorobu. Rozpoznal, že chorobu způsobuje ˝contagium˝, tedy dochází k ní nákazou, infikováním. Ve svém tří dílném pojednání De contagionibus et contagiosis morbis et eorum curatione libri tres (O nákaze a nakažlivých chorobách a jejich léčení, 1546) popisuje všechny tehdy známá infekční onemocnění a opatření proti nim a jejich léčení. V poslední knize je zmíněn rovněž syfilis, který navrhuje léčit též tělesným pohybem a rtuťovými kůrami. Rozvíjel teorii, podle níž infekce způsobuje živoucí ˝contagium˝ a zdůrazňuje význam čistého vzduchu, vody a nečistého oděvu.
Z díla: Syphilis sive morbi gallici libri tres, 1530; De contagione et contagiosis morbis, 1546; De sympathia et antipathia rerum liber unus, Venedig 1546; Fracastorius sive de anima dialogus, 1553; Naugerius sive de poetica dialogus, 1555; Opera omnia philosophica et medica, Venedeg 1555; Opera omnia, Padua 1739; Scritti inediti di G. Fracostoro (ed. F. Pellegrini, Verona 1955).
Ve filosofii je považován za prvního italského přírodního filosofa (vzorem Empedoklés a jeho názory – celá příroda je prostoupena sympatiemi a antipatiemi). Fracastoro nebyl atomistou, i když navazoval na myšlenku výronů a obrazů věcí, jež pronikají pomocí smyslů do duše (Démokritos a jeho eidola), aby mohl vysvětlit působení mezi těly na dálku: z jednoho těla se uvolňují částečky sympatie nebo antipatie, které proniknou otvory do jiného těla a navážou spojení. Pro vysvětlení vnímání, poznání ještě toto zdůvodnění zdokonalil.
Fracastoro pozoroval pohyby přírody a kladl si otázku, jak se může stát smyslově vnímatelný pohyb předmětem poznání. Spolu s B. Telesiem a T. Campanellou tedy pěstují jistou ˝psychologii poznání˝. Ve svém díle Turrius sive de intellectione (1555) uvádí, že z těla vycházející korpuskuly vnikají do lidské duše a zde jsou ˝aktualizovány˝. Poznání přírody a přírodních pohybů nevzniká pouze tím, že se duch chová pasivně, přijímá a pozoruje, ale tím, že pozorovaná smyslová data současně spojuje do myšlenkové jednoty. Do takové jednoty, která svoji strukturou odpovídá obsahům pozorování a proto je schopna je ˝reprezentovat˝.
Aristotelské teorii poznání dává tak Fracastoro nové obrysy. Podle Aristotela ˝formuje˝ ˝činný˝ intelekt data, která mu předkládá ˝pasivní˝ intelekt. Fracastoro nahrazuje Aristotelovu teorii intellectus agens a intellectus passibilis učením o species: poznání podle něj nespočívá v intelektuálním ˝formování˝ ˝materiálu˝ zkušenosti, nýbrž ve stanovení (též usazení) symbolů reprezentace. Symboly reprezentace nazývá species: intelektuální ˝pojištění˝(snad i ˝zviditelnění˝) smyslových dat. S pomocí species nejsou smyslová data ˝formována˝, nýbrž ˝reprezentována˝ nebo přivedena k intelektuálnímu představení; species přinášejí a představují rozumu (Verstand) obsahy zkušenosti, spojují smyslová data, která jsou takto ovlivňována rozumem.
Fracastorova práce na pojmech ˝příroda˝ a ˝pohyb˝ stojí od počátku v rámci filosofie poznání, přesněji: reflektuje podmínky možné zkušenosti přírody. Jeho pojem species končí s aristotelským a středověkým učením o abstrakcích a nahrazuje ji teorii reprezentace objektů. Species – nebo symbol, kterým se samo myšlení představuje jako pozorující pohyb přírody – funguje jako rozhraní receptivity a aktivity ducha. Zkušenostní vnímání a myslící vědomí se setkávají ve species jako symbol jednoty aktivity a pasivity ducha – duch je pasivní, přičemž přijímá smyslová data; současně je aktivní, pokud vytváří ze smyslových dat jednotné představy. Ve Fracastorově terminologii: duch je činně jednající, přičemž ˝subnotuje (subnotio)˝ společnou příslušnost pasivně vnímaných zkušenostních dat. Moderně řečeno to znamená: duch vnáší do hry poznání přírody apriorní, syntetizující jednání, myšlenkové jednání, které je podmínkou pro spojení pozorování a zkušenosti. Pohybující se přírodní věci tedy již nejsou považovány za pouhé ˝věci˝, nýbrž za ˝data pro vědomí˝, která jsou reprezentována v symbolu ˝species˝ – ale v tom aktu reprezentace, který je umožněn vědomým jednáním.
Další představitelé metafyziky přírody: Bernardino Telesio, Girolamo Cardano, Francesco Patrizi, Tommaso Campanella.
Metafyziku přírody rozvíjeli a propracovávali: Mikuláš Kusánský, Marsilio Ficino, Carolus Bovillus, Giordano Bruno.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet