Až dopletu ubrus – povídka

Autor článku: Irena Fuchsová Bylo mi osmnáct, chystala jsem se na vysokou školu a protože peníze byly potřeba, zařídila mi mamka brigádu v domově důchodců. Sestřičky, se kterými jsem byla na směně, byly fajn, práce bylo sice dost, ale měla jsem dobrý pocit, že by beze mě nebylo dědečkům a babičkám tak dobře…

˝Víte, holčičko, že jste strašně podobná mé dceři?˝
Bábina se na mě vděčně usmála. Před chvíli jsem jí pomohla se umýt a teď jsme spolu pomalu došly ke křeslu u okna, ze kterého byl vidět park. Obklopoval celý Domov důchodců a babičky a dědečkové tam posedávali na lavičkách a ti, kteří mohli chodit, se procházeli po cestičkách kolem dokola a předháněli se, kdo udělá víc koleček.
˝A kolik je vaší dceři let, babi?˝
Chvíli přemýšlela a pak se vítězně usmála.
˝Narodila se přesně v polovině minulého století. V roce 1950!˝
Hm… takže jí bude brzy šedesát. Podala jsem bábině pletení, pečlivě schované ve veliké plátěné tašce a chtěla jsem ho vyndat, když se za mnou ozval ostrý hlas ředitelky.
˝Moniko, přijďte pak ke mně.˝
Zvedla jsem oči v sloup. Co jsem zase udělala, proboha? Bábina na mě mrkla.
˝Nebojte se, holčičko! Ona je přísná, protože toho má hodně! Nedivte se jí!˝
Když jsem za chvíli stála před ředitelnou, byla ve mně malá dušička. Už jsem tady totiž byla na koberečku třikrát. Štvalo mě to. Byla jsem tu teprve týden a to přece člověk udělá nějaké chyby, i kdyby se sebevíc snažil! Může mi to říct normálně, a ne si mě hned volat do ředitelny!
Jediné, co mě mohlo trochu těšit, bylo, že to takhle dělala s každým. Kuchaře si například k sobě zavolala včera. Pospíchal na oslavu narozenin vnuka a nakrájel salám k večeři na větší kolečka nožem, prý ho nechtěl krájet kráječem, aby se pak nezdržoval jeho čištěním.

A ředitelka mu za to hned ráno vynadala.
A jak to věděla? Nikdo si nestěžoval, kdepak! Ale ona je prostě všude! Ví o všem! Má v podkroví malý byt a tak chodí na kontrolu klidně i ve tři hodiny ráno. Prošla pokoji v době večeře a viděla, že salám na některých talířích zůstal.
A milý kuchař druhý den klusal do ředitelny. Vyšel za chvíli celý rudý. Prý, jestli se to bude opakovat, sníží mu prémie. Prý naši klienti by těmi kusy salámu, co jim dal na talíř, mohli leda tak rozbít okno, protože na to, aby ho snědli, nemají někteří bohužel dost zubů…
Zaťukala jsem, její hlas se okamžitě ozval, otevřela jsem dveře, zavřela je za sebou a zůstala stát u nich. Ředitelka se na mě podívala a bez úsměvu kývla na židli před svým stolem.
˝Posaďte se, Moniko.˝
Sedla jsem si. Něco dopsala a začala.
˝Víte, jak se jmenuje paní, které jste před chvíli podávala pletení?˝
Přikývla jsem.
˝Paní Koděrová.˝
˝A proč jí tedy říkáte babi? Vaše babička to není.˝
Mlčela jsem. Co je na tom špatného? Jsou tady přece samé babičky a dědečkové! Kdyby to nebyli babičky a dědečkové, tak by nebyli v domově důchodců!
˝Já vím, co si myslíte, Moniko. Ale nemáte pravdu. Jsou to naši klienti. Klienti, Moniko! A my tu jsme proto, aby jim tady bylo dobře. To, že jsou v našem domově důchodců naši klienti většinou staří, neznamená, že jsou pro personál bezejmenní! Každý z nich má jméno. Každý z nich je osobnost. Každý z nich zanechal ve svém životě stopu. Každý z nich. Například paní Koděrová pracovala celý život ve spořitelně. Byla také v kulturní komisi na městském úřadu. Chodíte, Moniko, na vítání jara?˝
Přikývla jsem. Byla to akce, na kterou jsme chodili už se školkou! Každý jsme museli mít nějaký kostým a…
˝Vítání jara vymyslela před třiceti lety právě paní Koděrová. Když se tato akce uskutečnila poprvé, přišlo asi dvacet dětí. Dnes je to záležitost celého města, všech školek a škol, na vítání jara se sjede několik tisíc lidí, na náměstí se dělá jarmark, tancuje se, zpívá… A vy řeknete paní Koděrové babi.˝
˝Já jsem to přece nemyslela špatně…˝
˝Já vím, že jste to nemyslela špatně. Ale paní Koděrová nepřestala být paní Koděrovou jenom proto, že je v domově důchodců.˝

˝Třeba je ráda, že jsem jí řekla babi.˝
Ředitelka pokrčila rameny.
˝Třeba. Ale vaše babička to není, Moniko. Až přijede dcera paní Koděrové z Ameriky s vnoučaty, tak jedině oni mají právo říkat paní Koděrové babi.˝
˝A kdy přijede? Paní Koděrová o ní pořád mluví!˝
˝Přijede, až paní Koděrová doplete ten nádherný ubrus. Chce ho dát své dceři jako dárek. Chce, aby si ho odvezla do Ameriky. Proto plete každý den. Moc se na dceru těší.˝
Ředitelka vstala.
˝Takže, Moniko…˝
˝Omlouvám se. Máte pravdu. Budu babičkám a dědečkům…˝
Ředitelka zakašlala a já se rychle opravila.
˝Budu našim klientům říkat jmény.˝
Doprovodila mě ke dveřím a trochu se usmála.
˝Naši klienti jsou s vámi spokojeni, Moniko. A vaše kolegyně také.˝
˝Děkuju.˝
Za dveřmi jsem si oddychla. Ani to nebolelo. A teď musím bábince… tedy paní Koděrové pomoct vyndat ten ubrus z tašky!
Ale když jsem doběhla na pokoj, paní Koděrová už pletla. Obrovský ubrus měla rozložený na kolenou a kolem sebe po zemi. Byl opravdu nádherný!
˝To bude mít vaše dcera radost, až si pro něj z Ameriky přijede.˝
Paní Koděrová spokojeně přikývla.
˝Dcera má velkou rodinu. A velká rodina potřebuje velký stůl! A ruční práce je v Americe vzácná! Proto chci, aby přiletěla, až bude ubrus hotový. Dcera je domluvená s paní ředitelkou. Jakmile budu hotová, paní ředitelka jí to napíše, dcera objedná letenky pro celou rodinu a všichni přiletí.˝ Spokojeně pokývala hlavou. ˝Ano. Všichni přiletí. A až je všechny uvidím, tak pak můžu, holčičko, klidně umřít…˝
Další týden proběhl bez problémů. I když jsem měla pocit, že ředitelka ví o každém mém kroku, do ředitelny si mě už nevolala. Naučila jsem se říkat našim klientům jmény a musela jsem uznat, že měla pravdu. Byli staří, ale to neznamená, že bych jim mohla říkat dědo nebo babi.

Pan Červín byl například inženýr, syn pracoval v Africe a dcera byla doktorka. Před třemi lety ovdověl a rozhodl se, že odejde z velkého bytu do domova důchodců. Asi by se mu nelíbilo, kdyby mu cizí holka říkala dědo…
K paní Koděrové jsem často zaběhla. Většinou nic nepotřebovala, seděla v křesle a pletla, ale ráda mi povídala o své dceři. Také mi ukázala krabici dopisů a fotografii krásného domu na Floridě.
˝Na téhle fotografii není vidět terasa, ta je z druhé strany. A na té terase je velký stůl, na který pletu tenhle ubrus… Už brzy bude hotový… už brzy…˝
Paní Koděrová sice pletla celý den, ale práce jí moc nepřibývala. Když jsem u ní byla, pletla sice jako o závod a ubrus přibýval přímo před očima, ale sotva jsem zavřela dveře, musela určitě přestat a odpočívala. Ale nic jsem jí neřekla. To přece není moje věc! Jako bych ředitelku slyšela! Důležité je, Moniko, že je paní Koděrová spokojená a má co dělat!
Jednou mě poprosila Jaruška, sestřička, se kterou jsem byla na směně, jestli bych nepřišla místo ní na noc. Syn se vracel z dovolené a Jaruška pro něj jela na letiště. Souhlasila jsem, na našem poschodí byli pacienti bez problémů a navíc ve druhém poschodí budou sloužit dvě sestřičky, kdyby se cokoli stalo, přiběhly by. Došly jsme za ředitelkou, ta nám to dovolila a já večer v šest hodin nastoupila svoji první noční službu.
Všechno probíhalo v klidu, ani se mi nechtělo spát, četla jsem si a každou půl hodinku jsem prošla všechny pokoje. Když kolem půl druhé klaply na oddělení dveře od výtahu, vykoukla jsem ze sesterny. Byla to ředitelka v dlouhém, zeleném županu.
˝Nejdu vás kontrolovat, Moniko. Mám tady práci, hned zase půjdu…˝
Zůstala jsem stát ve dveřích a koukala jsem, kam chce jít. Zdálo se, že jí to není příjemné. Chvíli stála a pak se usmála.
˝Pozvete mě na slabou kávu?˝
Šla jsem do kuchyňky vedle sesterny a ředitelka si sedla ke stolu. Za chvíli jsem před ní postavila kafe, sobě jsem udělala čaj, chvíli jsme seděly a pak se mě zeptala, jestli nemám nějaký nápad, jak něco vylepšit, a já přikývla.
˝Je mi líto paní Koděrové. Ten ubrus jí vůbec nepřibývá! A ona se na dceru tak strašně těší! Já bych jí ho pomohla dodělat!˝
Ředitelka chvíli mlčela.
˝Ukazovala vám paní Koděrová dopisy od dcery?˝ Přikývla jsem. ˝Víte ze kterého roku jsou? Poslední dopis jí přišel v roce 1983. Od té doby dcera nepíše. Emigrovala s manželem a se třemi dětmi v roce 1980. Tři roky psala. A pak nic. Už nikdy se paní Koděrové neozvala.˝
Ničemu jsem nerozuměla.
˝Ale paní Koděrová mi říkala, že její dcera přijede s celou rodinou, až doplete ubrus… že ho plete pro ni… že dcera přijede, až ho bude mít hotový…˝
Ředitelka se na mě dlouho dívala. Pak zavřela oči a těžce vzdychla.
˝Ano. Dcera přijede, až bude ubrus hotový…˝
Zvedla se a vyšla na chodbu. Zamířila k pokoji paní Koděrové a já šla za ní. Přede dveřmi se na mě otočila a dala prst na ústa. Potichu vešla do pokoje.
Na židli stála taška s ubrusem. Vzala ji a vyšla na chodbu. Zavřela za sebou dveře, sedla si na lavici vedle pokoje a pak otevřela tašku.
Vytáhla konec ubrusu, který paní Koděrová odpoledne pletla a začala ho rychle párat…

Autor: Irena Fuchsová, Foto Internet
Povídka je z knihy Ireny Fuchsové KDYŽ ŽENA PROSÍ O POTRAT, která vyšla v roce 2008. Vše o autorce se dozvíte na http://www.kdyz.cz