Když ženy pláčou – povídka

Autor článku: Irena Fuchsová Povídka je z knihy Ireny Fuchsové KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU, která vyšla v roce 2003. Vše o autorce se dozvíte na http://www.kdyz.cz

„Mami, táta by se měl šetřit. A neříkej mi, že je na tom líp, to mi tedy neříkej! Před měsícem skončil jeden film a za týden začíná točit další! Proč to dělá? Peníze přece nepotřebujeme. A slavný je dost. Proboha, v Česku ho pozná na ulici každý! To mu nestačí?“
Emily se podívala tázavě na matku a ta pokrčila rameny. Pak k sobě svoji dceru přitáhla.
„Nezapomeň, Emily, že tatínek je herec! Herec! A někteří herci prostě hrají až do smrti! A tatínek je jeden z nich.“
Emily se matce nespokojeně vykroutila z náruče.
„No, právě! Do smrti! Nemuseli jste mě tedy mít tak pozdě! Byla bych totiž ráda, aby se táta dožil aspoň svého prvního vnoučete!“
Obě ženy se na sebe dlouho dívaly. Pak Milada pohledem zavadila o vyboulené bříško své dcery.
„Dobře, Emily. Slibuju ti, že se pokusím promluvit s režisérkou. I když se mi do toho moc nechce. Vlastně se mi do toho vůbec nechce.“
Emily se rozesmála.
„Ale mami, už je to přece tolik let! Vždyť oni spolu ani nechodili! Oni spolu jenom spali! A spali spolu před tím, než jsi s tátou začala chodit ty, ne? Mami, je to už pětadvacet let!“
Milada přikývla.
„Máš pravdu. Jsem hloupá.“

Na režisérku Miriam Slepicovou, která byla o deset let mladší než ona, žárlila od první chvíle, kdy ji uviděla. Žárlila na ni jako na ženskou. Cítila se být touto ženou osobně ohrožená, cítila z ní nebezpečí. Bála se jí. To kvůli ní se před mnoha lety vzdala místa asistentky režie a raději odešla dělat do jednoho z pražských divadel inspicientku.
Co nejdál od ní.
Z dálky ji ale nepřestávala sledovat a tak jí neušel její poměr s Richardem Derym.
Milada znala Richarda od svých dvaceti let. Byli mnoho let dobrými přáteli a hodně toho o sobě věděli. A když půl roku po té erotické aférce s Miriam, přišel Richard k nim do divadla a Milada ho posadila na jeden z přístavků a po představení se od něho nechala pozvat
na dvě decky bílého, netušila, že se právě od tohoto setkání začne odvíjet jejich krásný a něžný vztah.
Po roce se vzali a za rok se jim narodila Emily. Richardovi v té době bylo pětačtyřicet a Miladě pětatřicet. Emily pro ně byla dar z nebe.
Teď jí bylo třiadvacet, končila právnickou fakultu a se svým mužem se těšila na děťátko. Byla to laskavá, inteligentní a krásná mladá žena.
Pozorovala svou matku a snažila se ji pochopit.
„Mami, já vím, že to trochu zvláštní je. Ta Slepicová si celý ty roky na tátu nevzpomněla. Nikdy ho neobsadila. A poslední dva roky, když je nemocný, tak ho obsazuje pořád. Mami, ty si myslíš, že máš důvod žárlit?“
Milada vzdychla.
„Nevím. Miriam Slepicová je zlá ženská. Víš, když jsem s tvým otcem začala chodit, říkali mi naši kamarádi, že se do mě tvůj otec zamiloval právě proto, že spadl do bahna s ní. Že se od ní potřeboval očistit. Potřeboval prý anděla, který by mu pomohl z pekla. Tím peklem mysleli Slepicovou.“
Ironicky se pousmála.
„No, já vím, že teď už na anděla moc nevypadám, ale před pětadvaceti lety…“
Emily k ní natáhla obě ruce a Milada je pevně uchopila.
„Mami, ty jsi pořád anděl! A vždycky jsi byla anděl! Táta měl strašné štěstí, že tě potkal. A já také! Jsem ráda, že vás oba mám… A té potvoře zavolej a řekni jí, ať dá tátovi pokoj! Řekni jí, že se o něho bojíme! Řekni jí, že je těžce nemocný!“
Emily se za chvíli rozloučila a odešla. Milada připravila lehkou večeři a když dávala na stůl příbory, přišel Richard z procházky, na které si pročítal scénář nového filmu. Zvědavě se na něho podívala.
„Tak co? Jaký bude ten tvůj nový film?“
Vítězně zvedl scénář nad hlavu.
„Parádní rolička! Ne velká, ale důležitá! Objevím se tam jenom pětkrát, ale jsou to tak
efektní výstupy, že na mě divák nezapomene! Miriam ví, pro jakou roli se hodím!“
Začali v tichu jíst. Richard po chvíli zvedl tázavě obočí.
„Děje se něco, Milado?“
Jeho žena přikývla.
„Před chvíli odešla Emily. Má o tebe strach. Nechce, abys hned zase točil. Byla by ráda, kdyby sis odpočinul.“
Richard se zamračil.
„Prosím tě, nepodporuj v tom i Emily. Tobě to nepřipadá směšné, Milado?“
Milada se zatvářila nechápavě a tak Richard pokračoval.
„To tvé žárlení! Žárlíš na Miriam pětadvacet let! Ano, přiznávám, spali jsme spolu! Před pětadvaceti lety! A poslední dva roky mě obsazuje do svých filmů. A to je všechno. Bude mi sedmdesát! Miriam je padesát. Opravdu si myslíš, že mezi námi něco je?“
Milada pozorovala svého manžela, který neztratil jiskru ani teď. A pak si všimla zvláštního záblesku v jeho očích a pochopila, co ten její nemocný mizera chce slyšet. Richard je rád, že na něho jeho žena žárlí! A lichotí mu zájem Slepicové! Mohla by si přece vybrat z tolika herců a vybrala si právě jeho!
Milada cítila, že se jí do očí derou slzy. Ona jediná věděla, jak na tom Richard je. Byl těžce nemocný. Měl by se šetřit. Ale místo, aby mu dělal starosti jeho zdravotní stav, dělá mu dobře, že jeho šedesátiletá manželka žárlí na padesátiletou režisérku, která ho poslední dva roky obsazuje s železnou pravidelností.
Milada viděla jeho šťastné oči a hrdý, sebejistý výraz ve tváři. Můj drahý, jestli ti tohle dělá dobře, tak já ti to dopřeju, lásko moje, pomyslela si s dojetím.
Popotáhla a zatvářila se ukřivděně.
„Ano, žárlím, Richarde. A mám na koho! Jsi nejlepší herec a nejkrásnější mužský v Evropě! A já se o tebe nechci a nebudu dělit s nějakou potvorou!“
Milada ze sebe vydala něco, co vypadalo jako vzlyk, pak položila příbor a odešla z jídelny. Když za ní Richard za chvíli přišel, pomyslela si se zadostiučiněním, že tu žárlivou
scénu zahrála dobře. Sedl si k ní a objal ji kolem ramen.
„Milado, já s ní přece nic nemám. A ten scénář je opravdu výborný. Tenhle film natočím. A pauzu si dám potom, platí?“
Milada přikývla, nicméně se rozhodla, že Slepicové zatelefonuje.
Když druhý den Richard opět odešel se scénářem na procházku, vytočila její číslo. Vzal to asistent, který současně hovořil snad na tři telefony najednou. Milada se představila a on okamžitě zbystřil.
„Stalo se něco? Váš manžel je snad nemocný?“
Milada se musela zasmát.
„Samozřejmě, že můj manžel je nemocný. Je nemocný už dva roky! To přece víte. Proto volám. Ráda bych mluvila s paní režisérkou. Manžel si potřebuje odpočinout. Nepřeju si, aby točil ten nový film. Je tam paní režisérka?“
Asistent řekl, že ano, ať počká, že hned přijde. Milada tedy seděla se sluchátkem na uchu a dávala si dohromady svoji řeč. Snad Slepicová pochopí, oč mi jde a udělá to pro Richardovo zdraví, přesvědčovala sama sebe. Vždyť jde jenom o to, aby mu dala chvíli pauzu. Ať tenhle film natočí s někým jiným, na to, aby Richardovu roli přeobsadila, je ještě čas!
Za chvíli zaslechla ve sluchátku, že Slepicová přišla do místnosti. Musela stát kousek od položeného telefonu, protože Milada slyšela každé slovo.
„Něco nového, Petře?“
„Volala manželka Deryho.“
„A co? Doufám, že neumřel!? Teď by nám to bylo prd platný! Ještě jsme nezačali točit!“
„Neboj. Neumřel. Vona jenom nechce, aby tenhle film točil. Chce, aby si dal pauzu!“
„Tak to v žádným případě! Lidi ho pořád berou, i když to už dávno není to, co dřív. Ale to vím jenom já. A byla bych blázen, kdybych nevyužila toho, že je nemocný. Před hodinou jsme spolu byli na obědě! Řeknu ti, Petře, už nad ním velevážená paní Smrtka stojí! Už ho má v klepetech!“
Slepicová se rozchechtala a asistent se přidal.
„Víš, jaká to bude reklama, až Dery natáhne brka přímo na place? Poslední natáčecí den Richarda Deryho! Filmový štáb s režisérkou Miriam Slepicovou musel přerušit natáčení filmu „Pohlazení lásky“, který přijde do našich kin na podzim… Sakra, Petře, nechal jsi
vyvěšený telefon… dávej na to pozor!“
Milada rychle zavěsila.
Seděla pak nehnutě deset minut, dvacet minut… hodinu.
Když uslyšela, že se otevírají dveře, přinutila se vstát a šla mu naproti. Richard, celý rozzářený, jí s úklonou podával kytici růží.
„Miláčku! Něco jsem ti přinesl!“
Šla k němu s podezíravým pohledem.

„Proč jsi mi právě dneska koupil růže?“ Richard se po ní podíval a v očích se mu zablesklo.
„Á, moje krásná žárlivka! Tak já ti to radši přiznám! Ano, byl jsem s Miriam Slepicovou na obědě. Domlouvali jsme si natáčecí dny. Ale byla to čistě pracovní schůzka, miláčku! Přísahám!“
Milada hodila růže na stůl.
„To ti budu zrovna věřit! Ty si nedáš pokoj a nedáš!“
A utekla do svého pokoje…
Richard za ní koukal, spokojený a šťastný. Jako herec byl spokojený, protože ho jedna z nejlepších režisérek obdivuje a stále ho obsazuje a jako muž byl šťastný, protože na něho žárlí žena, kterou miluje.
Byl spokojený a šťastný.
A vlastně si ani neuvědomoval bolest, která se poslední dva týdny v jeho těle usadila.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet