Křehký svět poezie – Básník Karel Koura

Autorka: Maura, 2008 Vidění krásy a jemných proměn, které dokáže zachytit citlivý člověk slovem, obrazem nebo hudbou, je vzácnou událostí. Možná, že si mnohý člověk ani neuvědomuje tichou a prostou krásu všedního dne. A je to škoda!

Každý jsme denně konfrontován s obtížnými i nepěknými projevy moderního současného světa a zapomínáme, že bychom měli také upírat svůj vnitřní zrak k tomu, co se nám nabízí pro útěchu a zjemnění mysli i naplnění duše. V neposlední řadě i k získání vnitřního klidu a harmonie, čehož je nám nejvíc zapotřebí. Uvědomuji si, jak je život pomíjivý a každá hodina vzácná. A pro ty okamžiky klidu a ticha promlouvá poezie.
Básník Karel Koura, o kterém vám nyní budu chvíli vyprávět, je jeden z těch, kteří, ač žijí svůj všední, každodenní život, dokáží pohlížet na svět, kterým je obklopen, vnitřním zrakem. Je pěkné s ním na chvíli sdílet jeho vidění a cítění. Jeho projev je tichý, volí něžná i zdrobnělá slova, básnické obrazy jsou na první pohled jednoduché a prosté. To proto, aby nerušil krásné vlnění, které ho vede k napsání básně. A ta báseň tlumočí ostatním, co mu bylo vnitřně sděleno.

Ukázka z díla
Jaro
Karel Koura

Mám to jen z doslechu
kde tančí sbor vílek
na skořápce z ořechu
říkal to lesní skřítek
na velkém mejdanu
ukončily zimní spánek
popily loňského nektaru
přivolaly jarní vánek
v kořenech tančí i míza
čekajíc v pupenech
na sluneční víza
uzamčená v zimních dnech
ptáčkové zpívají na drátě
sníh taje na blátě
zima jde na kutě
jara dlaň hladí tě
zpívá,tančí celá stráň
voda teče do hrází
jarní obrázek ten v duši si chraň
nový zrod k nám právě přichází

Zvláštní, že mne takové souvislosti napadly až vzápětí potom, co jsem si báseň našla v jeho tvorbě na jednom literárním serveru. Cítíte tu vůni a tajemnost jiných bytostí, které, jak on věří a já s ním, tvoří spolu s přírodou ta nádherná kouzla. Je to vzácná chvíle, kterou této básni nyní věnujeme! Je to lidský pohled, čistý a průzračný vědoucího a vidoucího člověka. Jemně se dotýká toho, co tuší a vidí svýma duchovníma očima.
Láska, příroda, která se probouzí pod jeho tichými kroky. Vzácné vnímání přírody před rozpukem. Na rozmezí odcházející zimy a příchodem jarních vánků jen citlivá duše vnímá nová zrození. Jeho verš je jednoduchý a pochopitelný, je sdělitelný a snadný. To proto, abychom si zapamatovali tu chvíli, kterou nám předává své pocity a my si mohli a směli všimnout kouzel, která jsou tak pomíjivá. Nabízí nám vzácnou možnost se zastavit a obdarovat se vzácností okamžiku před rozpukem pupenů. Pro člověka je to stejně tak důležité, jako pro stromy a keře.

Myslím, že další báseň je důležitá pro ty, kteří ztrácejí víru v sebe a žijí v osidlech strachu, který nedokáží vyslovit, pojmenovat. O to je pocit samoty a odcizení bolestnější. Avšak báseň, kterou vám nyní překládám má velmi zvláštní poslání. Sdělit každému, že žádný člověk na světě není nikdy sám, opuštěný, ztracený, bezvýznamný, nepochopený, je krásné poslání, zvláště, pokud plyne z vlastního vidění a přesvědčení. A je to důležité si to uvědomit ve chvíli, kdy člověk ztrácí víru v druhé lidi, sílu a schopnost se zařadit do běhu času a prostoru, který náleží lidem.
Následující báseň Karla Koury jsem vybrala proto, že mne inspirovala k zamyšlení nad hloubkou lidského života.

Na vesmírném kolotoči
pluje naše zem
andělé klikou točí
my za láskou jdem
pěšinkami poznání
jindy slepou kolejí
od klekání do svítání
vnímáme naději
že i rezavé koleje
vedou do ráje?

Ani vůči celému vesmíru není náš osud a život i naše láska nicotností, jak nám básník říká a nyní, když píši tyto řádky, si uvědomuji, jak je každá filozofie o bytí a nebytí složitá a nečitelná, ale lidská víra v dobro osudu a krásu lásky existuje jako jistá cesta k nesmrtelnosti. Je tou nejlepší filozofií k přežití. Láska je, jak básník věří a já s ním, tím nejvyšším hybatelem, který nás nenechává samotné ve vesmírném tichu a nekonečnu.
Dává nám tušení andělů, kteří nás ochraňují někdy i před sebou samotnými. Třeba proto, aby naše životní koleje, jak praví básník, nezrezavěly. Nádherný závěr báseň je naší nadějí. Až se srdce chvěje!

Na závěr tohoto malého medailonku snad mé krátké hodnocení. Básník Karel Koura do svých básní vložil něco, co často nevidíme nebo postrádáme. Naději a lásku, které nás vedou neomylně po drahách života, po úskalích našich člověčích činů, ať jsou velké nebo malé. Tuto naději a filozofii si od tohoto dne ponesu dál s trochu lehčím srdcem.

Autor: Maura, Foto: Internet