O čem se nepsalo 2

Autorka: Slavomír Ravik, grafika: Olga Janíčková Uvádíme další „miniseriál“. Tentokrát se jedná o zajímavé svědectví Slavomíra Pejčocha-Ravika, který prožil 21. srpen před čtyřiceti lety jako tiskový mluvčí Oty Šika a člen nevelké skupiny odvážlivců, kteří vytvořili poloilegální vládní aparát v nejhorších okamžicích této země. Než ale začneme 1.dílem, je namístě, aby byl úvodem pan Ravik trochu představen.

Do rozhlasu, který byl již obklíčen tanky, hořícími vozidly, ruskými pěšáky i naší policií, jsem se k velké lítosti již nedostal. Zamířil jsem domů do Vršovic, kde jsem se doslova rozsypal – díky své momentální bezmoci. Též asi proto, že jsem spoustu kolegů do rádia v noci posílal sám. Jak jsem se již zmínil, o vstupu vojsk jsem se dozvěděl mezi prvními (nepočítáme-li informovanost kolaborantů), a to zásluhou svého bratra, který sloužil v jedné z ostravských redakcí. Na rozdíl od četných naivků on prostě bratrské lásce a věrnosti sovětských spojenců nevěřil. V době, kdy vláda ujišťovala národ, že se ruská vojska po posledním štábním cvičení stáhla ze země, můj bratřík objevil a vyfotografoval spojovací jednotky v prostoru na Libavě. Také všechny zprávy a snímky opublikoval, za což se mu později normalizační strana jak se patří revanžovala. Bratr byl tedy dávno před 21. srpnem ve střehu a v nemocnici u Bohumína, těsně u hraniční čáry měl své zpravodaje. Ti mu měli podat informaci, jakmile nahuštěné spojenecké jednotky přerazí hraniční závoru. Stalo se tak půl hodiny před půlnocí, v noci z 20. na 21. srpna, a téměř současně informovala o přepadení agentura Reuters. Mě pak bratr neprodleně vytáhl z postele, a zoufalým hlasem mě, nevěřícího Tomáše, přesvědčoval, neboť v prvních okamžicích jsem nebyl s to ohromující zprávě uvěřit. Zapnul jsem tedy rádio, z něhož se počala ozývat tklivá, ba pohřební hudba. To jsem pak již neváhal a zavolal někdejším redakčním kolegům, aby se neprodleně vydali na svá pracoviště.

Vůbec prvním mužem, kterého jsem oslovil, byl ovšem šéf Šikova sekretariátu Honza Pštross, který nám, které měl rád, říkával ˝Kašpare˝. Rozespalým, a tedy zdaleka nikoli rozverným tónem konstatoval: To je zajímavá zpráva. Prosím Tě, dělo se něco během dne? Ujistil jsem ho že nic, o čem by nevěděl. Nabízel jsem mu tedy setkání ve Strakově akademii, avšak Honza, starý ostřílený vězeň z Mauthausenu pravil, že tam jde sám, a že se mi ozve. Setkal se ve vládní budově s politickým ekonomem Václavem Hůlou, obhlédli prostor, v němž z vládních činitelů zůstali jen dva – Lubomír Štrougal a Oldřich Černík. Ti odevzdaně učinili jediné rozumné rozhodnutí, které v té chvíli mělo smysl – a otevřeli si láhev gruzínského koňaku. Honza Pštross vytušil, že již není důvod očekávat tanky a tedy s Hůlou opouštěl budovu. Ve vratech si ovšem politický ekonom Hůla, jemuž bylo později souzeno pracovat i v normalizačním aparátu, vzpomněl, že zanechal v budově šusťák. Poprosil tedy Honzu Pštrosse o posečkání, a toto malé prodlení rozhodlo o tom, že Honza zůstal na svobodě, zatímco Hůla byl spolu s ostatními, jichž nebylo mnoho, uvězněn v právě obsazované budově.

Půvabné ovšem bylo, že krom dvou prominentů zůstali ve vládní budově ještě policisté, ale také domovník s manželkou. K těmto postavám, odpočívajícím ve vládním bytě v blaženém spánku, vlezli vojáci oknem. Domovník, suverén ve vlastní posteli, počal sice řvát, nicméně samopaly jej i s manželkou došťouchaly k nevelké množině osob. Ti všichni čekali, jak víme, až přijede řidič ze sovětské ambasády, který měl určit, kdo je oním hledaným parchantem, a rozhodnout o tom, ˝who is who˝. Vojáci si pak počínali jako doma – navštívili suterén, v němž se nalézaly kancelářské potřeby, vlajky, bysty státníků, čistící a prací prášky, ale také vládní sklad alkoholu. Jak bylo jejich zvykem, vyráželi tu i otevřené dveře – až na jedny, které opomenuli. A právě za nimi se nacházel zmíněný sklad koňaků a vín. Tudíž žádný velký flám v ruském stylu se nekonal. Vojáci se tedy věnovali suvenýrům. Navštívili všechny kanceláře, posbírali propisovací tužky a mnoho drobných dárků, ale obrazy Národní galerie, které zdobily stěny, je prostě nezajímaly. ¨

Zatím z české strany zůstal v zahradních exteriérech na stráži jediný voják, který nastoupil do služby před půlnocí a neměl tedy ani ponětí, co se děje za jeho zády. Vládní budova je totiž stavěna půdorysně do písmene ˝U˝ se dvěma křídly mířícími do zahrady. Nu a právě zadní trakt byl propojen písčitou cestou, kterou strážný propochodovával sem a tam. Byly však dvě hodiny ráno, čtyři hodiny, strážný se již udiveně díval k budově, kontroloval čas na vlastních hodinkách, zatímco osazenstvo budovy v bouřlivém rozruchu na chlapce zapomnělo. Až po rozednění si kdosi povšiml vzdáleného strážce paláce, který byl během dlouhé služby okupován, a nadřízený ho tedy přivolal bez oficiálního střídání do budovy. Účastníci této noční seance se posléze dočkali příjezdu zasvěcených okupantů – ti sáhli po Oldřichu Černíkovi, a policisté kupodivu okamžitě sáhli po samopalech. Teprve uklidňující pokyn premiéra je přiměl k tomu, aby odložili zbraně.

Vojáci řádící v budově kupodivu nenavštívili moji kancelář, nacházející se v levém rohu budovy. Srolovali jenom tepichy a v rozsáhlé předsíni si zřídili ložnici. Aby jim čas lépe ubíhal, obešli všechny sekretariáty tehdejších ˝papalášů˝, posbírali jejich vizitky, přičemž se jména a adresy jednotlivých ˝veličin˝ staly reverzem, zadní stranou karetní hry, zatímco některý z kreslířů na čistou stránku namaloval figurální a hodnotové listy, které přibarvil hercovými listy, píkami, a kříži s kárami na čtyři řady. Tak se naše panstvo, které požívalo obecné vážnosti, díky vizitkám rázem proměnilo v zelené sedmy, v srdcové desítky, ve čtveřici králů a v ostatní karty celé herní soupravy. Čert ví, copak naši hosté hráli – zdali patience, klasické žolíky nebo mariáš. V každém případě se této vzácné kořisti zmocnil šéf úřadu, a marné bylo moje prošení, jakou cenou by se tyto listy staly v mé sbírce, nemluvě o mém archivu.

Co je však pozoruhodné: že šestice osob tvořila sama přepestrý soubor, který k sobě vzájemně neladil. Šik táhl proti Husákovi, Oldřich Černík byl nedůvěřivý vůči Šikovi, a Šik udržoval zase přátelštější vztahy ke Strouhalovi. Z čehož plyne, že tato množina sama o sobě nedávala nejmenší záruku, že se reforma ekonomiky opravdu vydaří. Ostatně nejinak je tomu dnes, kdy máme volné ruce, ale jak všichni víme, nedostatek skutečných osobností. V zákonodárných sborech rozhoduje, nebo se hašteří mezi sebou nevelké množství osob, zatímco většina poslušně vyčkává na pokyny shora. Nic by se na těchto faktech nejspíše nezměnilo ani tehdy, třebaže byl v dohledu chystaný komunistický sjezd a nový výběr osob. I jalo nás, zasvěcenější osazenstvo úřadu s jarem 1968 neblahé tušení, že občané, kteří naslouchali našim kritikám poměrů, se co nevidět počnou ptát: Jak dál? Tuto otázku jsem si opakovaně pokládal já sám, protože za kritiku neblahého stavu ekonomiky jsem odpovídal především sám. Dodnes držím ve svém archivu soubor článků a projevů, které jsem chrlil téměř každý den, takže členové kabinetu při velkém tiskovém nástupu Oty Šika se počali obávat, k jakému tažení a cíli se chystá právě Ota Šik. Nikoho nenapadlo, že v nevelkém počtu lidí v sekretariátu se nalézá jediný publicista, který si počínal jako ˝utržený ze řetězu˝. Zatímco bych sám sotva prosazoval své názory v tisku, z titulu tiskového mluvčího jsem hovořil se šéfredaktory z poměrně vyššího patra. I v televizních vystoupeních jsem nemohl najít lepšího realizátora, než byl Ota Šik, a tak když přicházely dopisy dam, začínající slovy ˝Ty můj drahý sametový hlase˝, připsal jsem si tyto pochvaly také na vlastní klopu.

Jenomže takhle jsme se s kolegy stále více obávali nadcházejícího vývoje, zejména když Ota Šik nikdy nic neřídil, a za nic neodpovídal. Což si on sám ani neuvědomoval, a když jsem sám později skončil jako ekonom v podniku invalidů, vychutnával jsem si všechno, co tehdejší vládní partě scházelo. S Honzou Pštrossem jsme tudíž probírali se stále větší naléhavostí otázku, jakoupak funkci by měl v budoucnu náš šéf vlastně zastávat. Honza například zvažoval možnost obsadit právě Otou Šikem post šéfa sněmovny. Takže, jak vidno, jsme se s možností neúspěchu docela vážně a odpovědně zabývali.

Protože se ovšem za všechny násilné kousky platí, převzali odpovědnost za našem potenciální maléry právě Rusové. Na ně padala největší vina za případná selhání Pražského jara. Nebylo divu, že se tak vytvořil přirozený závěr, že nebýt vstupu vojsk, mohli jsme uskutečnit hospodářský zázrak. Všechna vina padla na naše okupanty. Přesto, protože jsme trnuli nad otázkou: jak dál, jali jsme se v srpnu, (kdy Ota Šik odpočíval v Jugoslávii), s vynikajícím ekonomem Mirkem Sokolem, který již dávno není mezi živými, zpracovávat program, seznam příštích kroků československé ekonomiky. Tento zhruba stostránkový elaborát vzal ovšem v průběhu srpna za své. Mezi námi čtyřmi, kteří tvořili sekretariát se ocitl dobrodruh Luboš Hejl, který se obával, že největší riziko velké domovní prohlídky ponesu nejspíše já – i zavolal po vstupu vojsk mé (též již zemřelé) ženě, že já sám nikdy nezničím hotové dílo, a že by měla celý soubor zlikvidovat. I stalo se – a když nás po událostech Srpna ve Vršovicích navštívil Ota Šik, položil nám stejnou otázku, na kterou jsme se s Mirkem Sokolem snažili odpovídat: Jak dál? Dílo bylo hotovo, pravil jsem Šikovi, jemuž zazářily oči. Leč, dodal jsem, po zásahu panikařícího kolegy manželka celým souborem ucpala kanalizační potrubí. A bylo po radosti. S odstupem času nemohu posoudit, zda by se realizace projektu doopravdy prosadila. Příležitost k experimentu nám fakticky znemožnili sovětští přátelé, a na ně tedy opravdu padla hlavní vina za neúspěch celého systému, a dokonce v celém východním bloku.

A 21. srpen se tak stal dokonce určitým symbolem, který hrál později svou roli i v mé historické práci. V knize věnované prusko-rakouské válce roku 1866 jsem se totiž tázal sám sebe a historických zkušeností, proč dříve nebo později končí všechny velmoci obecnou pohromou. Nejprve, jak jsem pozoroval, se hromadí politické a ekonomické chyby a nakonec se mocnost musí vypořádat s velkými zkouškami. Přitom se většinou nepoučí a spěje k osudovému finále. Tudíž můj závěr zněl: každá velmoc má svůj 21. srpen, a tímto datem byl pro rakouské mocnářství počátek července 1866 u Hradce Králové. Dějiny se sice ubírají pomalu, ale jejich vývoj je s to postihnout i běžný pozorovatel. Za necelého půl století polní myslivec od Náchoda v generálské hodnosti organizoval v Rusku legie, které srazily na kolena celou monarchii. 21. srpen sovětského Ruska se odehrál vpádem do Československé republiky, a skončil mnohem rychlejším kvapíkem za pouhých 20 let po vpádu do Prahy. Stalo se tak rozpadem celé říše na bezpočet samostatných států. Zdá se, že se v 21. srpen proměnilo třeba bombardování Jugoslávie nebo útoky na Irák či Afganistan. Co bude vyšperkováno tímto časovým symbolem, 21. Srpnem, ukáží teprve dějiny.

Historikům, kteří dospějí ke stejným otázkám, nakonec neunikne, že podle nepsaného pravidla tato finále vedou nakonec u všech velmoci k témuž konci, a nakonec si lámou hlavu jaké jsou důvody zákonitého zániku. Byl to i můj příklad, když jsem se vydával po cestách totálního rozvratu Rakouska. Inu je tomu tak proto, že mocnost, která touží zůstat velmocí, nemůže ponechat bez povšimnutí konflikty a zájmy všeho druhu. Expanduje tedy a zasahuje i do končin a oblastí, které jsou naprosto vzdálené jejím životním zájmům. Toto pnutí pak probíhá mnohem rychleji než vnitřní konsolidace. Tak Rakousko vlastně absolvovalo první 21. srpen před Hradcem Králové bojem o moc v centrální Evropě, a další prohru si připravilo tlakem na Balkán. Obsazení Bosny a Hercegoviny se pak stalo tuplovaným ˝srpnem˝, neboť skončilo odstřelením následníka trůnu Ferdinanda d ´Este a pokračovalo vyhlášením války Srbsku se všemi tragickými následky.

Nejinak tomu bylo s Ruskem, které se v novodobých dějinách rozšiřovalo ročně o území v rozsahu někdejšího Československa. Zkonsolidovat toto vnější pnutí se stalo časem naprosto nesplnitelným zadáním. Tak se stalo, že východní říše, která našim problémům a evropskému stylu uvažování nerozuměla, se nakonec rozhodla přiškrtit jedinou zemí, s níž nikdy neměla žádný válečný konflikt. Všechna ostatní území byla postupně dobývána, a za druhé světové války bojoval se Sověty celý Balkán – Rumunsko, Bulharsko i Maďarsko, z našich území i Slovensko. O Polsku, jako předmětu četných konfliktů ani nemluvme – vždyť se ruská mocnost účastnila i několika dělení země, naposledy takové rozkrajování Polska podnikl dokonce Stalin s Hitlerem. Tak přišlo Rusko v Čechách o jediného přítele, který se o jeho přízeň ucházel půldruhého století od národního obrození. A je-li s to Rus zavraždit vlastního příbuzného, copak by natropil se západní Evropou, začaly se ptát západní mocnosti a jednotlivé státy. Tudíž se nelze divit tomu, že se Spojené státy, (ať již k mnoha krokům této velmoci můžeme mít nejrůznější výhrady), rozhodly uzbrojit Rusko k smrti. Tak se i stalo – zejména když i neefektivní ekonomika dokonala dílo zkázy. To tedy byla pro Sověty cena a trest za ˝21. srpen˝.

Autor: Slavomír Ravik, grafika: Olga Janíčková