O čem se nepsalo 3

Autorka: Slavomír Ravik, grafika: Olga Janíčková Uvádíme další „miniseriál“. Tentokrát se jedná o zajímavé svědectví Slavomíra Pejčocha-Ravika, který prožil 21. srpen před čtyřiceti lety jako tiskový mluvčí Oty Šika a člen nevelké skupiny odvážlivců, kteří vytvořili poloilegální vládní aparát v nejhorších okamžicích této země.

Leč vraťme se k počátku okupace, k onomu dopoledni,v němž jsem se rozvěděl, že 21. srpna prostě ˝vláda nepracuje˝. U rozhlasu se střílelo, a moje pistole mi momentálně nebyla k ničemu. Naštěstí se ozval šéf Šikova kabinetu, Jan Pštross, odjinud mě nabízeli tiskárnu, takže bulletin vlády, o němž se ve Strakovce dlouho hovořilo, jsem mohl začít vydávat. A dostal jsem k dispozici i vysílačku, která byla umístěna u rozhlasu, nejspíše ve spojení se stavbou metra. S Honzou jsme se vzápětí sešli v budově na Klárově, v níž se nacházela jídelna, a v patře jsme si pak založili detašované pracoviště vlády. Budova byla dosud neobsazená, a navíc byla vybavena takzvaným ˝Černínem˝ což byla vládní linka sloužící nejexkluzivnějším ˝pacientům˝. A tak se stalo, že nás bylo pět, neboť co se úřadu týče, (který čítal snad 300, možná čtyři stovky lidí), my, bezprostřední pozorovatelé jsme měli pocit, že se nám všichni rozprchli jako když střelíme do vrabců. Bylo to i pochopitelné – hlavní budova byla obsazena, a navíc každý účastník této vzpoury v obsazeném městě mohl počítat jen s prohrami, s represáliemi, prověrkami, ba i fyzickou likvidací. Krátce předtím, než jsem dorazil do těchto míst tu Rusové odstřelili na pokraji parčíku mladou a vysokoškolsky vzdělanou dívku.

Inu představovat Úřad vlády v této chvíli vyžadovalo odvahu, i když každý z naší pětice o vlastní statečnosti či riziku vůbec neuvažoval. Jednali jsme podle vlastní přirozenosti, přidělené nám osudem a životními zkušenostmi. A tak se stalo, že vyšel první bulletin Úřadu vlády, v němž se nacházely jak pokyny nadiktované kabinetem a určené obyvatelstvu, patřičné komentáře, adresované zejména nečekané návštěvě, ale též výzvami k dodržení občanské morálky. Takže tam byla velkými písmeny zveřejněna výzva ˝španěláků˝, nechť neprojdou, ale také zásada, že ˝bez kolaborace ztroskotá okupace˝. V čemž jsme měli v principu pravdu, ovšem (jak se známe) tato zásada vydrží jen při běhu na krátkou trať. Někteří vydrželi vzdorovat déle, někdo nevzdoroval vůbec. Tisk probíhal v Zemědělském nakladatelství ve Slezské ulici a o expedici se postarali hoši z divadla Dostavník, který právě provozoval moji (a Hrychovu) hru o tom, Co Kosmas nenapsal. Dva z našich kolportérů se vydali motocyklem na Karlovo náměstí – a tu do nich, před kostelem svatého Ignáce, vjel sovětský transportér. Oba mládenci byli jak se patří pošramoceni, motorka už nebyla k použití, a oba kolportéry odvezla do nedaleké fakultní nemocnice sanita.

Oba chlapci však předtím stačili vstoupit do dokumentů doby. Letitého přítele Jiřího Vaňáčka s otázkou, copak se vám stalo? oslovili zahraniční kameramani. Copak to nevidíte, řval v bolesti Jirka, že nás ty svině vraždí? A tento výkřik posléze proběhl všemi televizemi a filmovým zpravodajstvím světa. Jeho hlava řvala do světa přes celé filmové plátno. Druhý marod, Jarda Kindl, který nyní, bohužel, zemřel, bez ohledu na šrámy a pohmožděniny sáhl do transportéru pro soudruha velitele. Sotva jej vytáhl na volnou ulici, počal jej s příslušným slovním doprovodem škrtit. To se již začaly klepat strachy i přihlížející davy, a u kostela dokonce zastavila tramvaj. Cestující se jali prosit Jaroslava, aby ruskému důstojníkovi povolil sevření. ˝Vždyť ty svině hned střílej a odskáče to někdo z okolního davu˝, škemrali. A Jarda povolil, a posléze si poležel rovněž měsíc v nemocnici na Karlově náměstí.

Když mě v nedávné době, kdy se vyrovnávala dávná utrpení, povolala právnice ministerstva vnitra, abych se vyjádřil k této nehodě, stvrdil jsem, že oba pánové rozšiřovali bulletin s pokyny vlády a tedy pracovali fakticky ve službě úřadu. Jarda Kindl v této souvislosti dokonce odmítl žádat o jakékoli odškodnění. Nicméně soudkyně se naší návštěvou potěšila, protože ne všichni předvolaní marodi si udrželi jistou dávku humoru. Právě den před naší cestou na ministerstvo vnitra přišel na předvolání človíček, který se jako jediný zachránil z autobusu, do něhož narazila ruská cisterna. Všechno, včetně všech kamarádů, vzplálo plamenem. Paní doktorka chtěla do zápisu zapsat kdy, jak a kde k dané události došlo – leč nepočítala, že stres, vrytý hluboko do paměti, může znovu vyplout na hladinu citů. I po čtyřiceti letech začal svědek nehody vzpomínat na své kamarády, zhroutil se a plakal k neutišení, takže z něj právnička nemohla vydolovat svědeckou výpověď. Já jsem, co se automobilu týče, tenkrát rovněž zhusta riskoval – vozil mě totiž po Praze dobrovolník s nevelkým autem ale utrženým výfukem. Takže jsme vydávali exploze a kulometné dávky, slyšitelné zdaleka. Kudy jsme jeli, tam cvakaly závěry samopalů. Když jsme tedy získali ještě skupinku pro zpravodajský servis, která ˝ordinovala˝ v podniku Aritma ve Vokovicích, (kde měli hoši připravené i pracovní modráky, pro případ převleku), dal jsem přednost spojce, jezdící s pořádným automobilem. Potkávali jsme se u malostranského Mikuláše, a oním kurýrem nebyl nikdo jiný než slavný hokejista první legendární sestavy po druhé světové válce. Jmenoval se Josef Trousílek, a hrával s legendami jakými bývali Konopásek, Kobranov nebo Boža Modrý. V letech 1947 a 1949 se mužstvo, v němž reprezentoval republiku, stalo dvakrát mistrem světa a třikrát mistrem Evropy. Cizí mančafty mu přidělili přezdívku ˝dřevorubec˝ či ˝vrah švýcarských hokejistů˝. Tohoto Pepíka jakživo nenapadlo, že se stane kurýrem a ausgerechnet v okupačním stavu – a proti Rusákům.

Z čehož plyne, že jsme se pohybovali, jako úřad vlády, na nejrůznějších adresách, v nichž se ovšem musel bezpodmínečně nacházet vládní telefon ˝Černín˝, a na něž, co se týče rizika obsazení cizími vojsky, bylo spolehnutí. A takových míst bylo v Praze, vesměs na Malé Straně, věru pramálo. Z někdejší vládní jídelny jsme se přestěhovali do těsného sousedstvá Malostranské kavárny – tam se v domě přilepeném na starodávnou kafírnu, nalézalo Avicenum, nakladatelství zdravotnické literatury. Tu jsme nalezli nejen spolehlivé telefonní spojení s vládou, ubytovanou na Hradě, ale i relativně největší bezpečí pro svou práci. Odsud jsem například mohl svolat tiskovou konferenci vlády, zhruba čtvrtý den po okupování země. Psal se 24. srpen a byla sobota.

Byl to ode mě tak trochu provokační akt, uspořádat v obsazeném městě, v němž se cizí armády začaly cítit jako doma, setkání ministrů na místě, kde to Brežněvův hlavní stan vůbec nečekal. Kabinet kupodivu riziko opuštění hradního areálu přijal. Možností k setkání mnoho nebylo – vlastně pouze dvě. Buď vládní kantina na Klárově, anebo na ministerstvu financí, které jako jedna z mála vládních budov nebylo obsazeno. Václav Valeš, který pozvání přijal, vzal naši frajeřinu za svou, ale pokládal za nedůstojné, aby se ministři s tiskem scházeli v obyčejné kantině. Sraz byl určen na patnáctou hodinu odpoledne. Já jsem si novináře svolal k benzinové pumpě, která byla od ministerstva vskutku jen skok. Protože jsme si nebyli jisti, nejsme-li odposloucháváni, a neseberou-li mě tajní, jichž se městem pohyboval bezpočet, měl jsem sebou náhradníka, který kráčel zhruba padesát metrů za mnou. Nestalo se ovšem zhola nic – novináře přivedl tehdejší šéf Krátkého fimu a můj někdejší rozhlasové kolega, Alois Svoboda. Celkem bez řečí se všichni přidali ke mně a sto metrů odsud, za rohem jsme vpluli do budovy vládnoucí československými financemi. Nebyli jsme ovšem zdaleka nenápadní – s magnetofony, které nabývaly v těch dobách obřích rozměrů a s kamerami jsme budili nezaslouženou pozornost. Sešli jsme se ovšem skoro na minutu přesně, a z vládní limuzíny (tehdy šestsettrojky) vystoupil krom Václava Valeše i Stanislav Rázl. První co by ministr zahraničního obchodu, druhý jako reprezentant československé chemie. Hlavní slovo si vzal Václav Valeš. Od něj jsme se dozvěděli, jakpak si počínají okupanti, kteří (jak již víme) zprvu tvrdili Ludvíkovi Svobodovy, že nemají s Moskvou spojení. Druhým tématem byla sovětská ambasáda a její představitel Stěpan Vasiljevič Červoněnko, pokládaný národem za největšího žalobníka Moskvy a v podstatě za hlavního inscenátora tehdejšího maléru. Toho pokřtil Valeš nejnelichotivějšími přízvisky.

Klíčovým momentem situace byl tenkrát přesun nákladních souprav po železnici. Obrovským počtům tanků scházelo palivo, vojskům dokonce i voda, natož jídlo, a navíc se přepravovala z Rusi objemná odposlouchávací souprava, která měla identifikovat vysílačky. Stalo se totiž neuvěřitelné – čím déle Rusové a jejich kamarádi v Čechách pobývali, tím intenzivnější bylo rozhlasové vysílání. Protože rozhlasoví technici využívali k napojení i vysokosíťové napětí, jímž byly propojeny všechny země paktu, šířilo se vysílání i z připojených zemí, tedy z východního Německa, právě tak jako z Polska či Maďarska. 0bčané tehdy právě proto neustále upozorňovali rozhlasové stanice, kde se která souprava, nejvíce však odposlouchávací stanice nachází. V jednom okamžiku však rozhlasoví hlasatelé odpověděli posluchačům, ať si některá varování a situační zprávy ponechají pro sebe – neboť modrá armáda, jak se železničářům říkávalo, dobře ví, co a jak má konat. Tak se tedy souprava, která se téměř nemohla hnout z místa, nakonec ocitla na zkušebním okruhu u Velimi, kde na poměrně širokém traťovém okruhu počala jezdit plnou rychlostí, jako na kolotoči. Byla to cesta, která vlastně nikam nevedla.

Novináři se ovšem též dozvěděli, jak probíhaly pokusy okupační generality, snažící se zdolat železniční dopravu. Jeden z relativně slušných generálů navštívil ministra dopravy – než stačil vystoupit z vozu, měl poplivaný celý automobil. Tváří v tvář davu, a tedy vlastně pravdě, se psychicky hroutil. Českého ministra celkem vzato slušně požádal, aby uvolnil naše tratě. V opačném případě, kdybychom nechtěli vyjít vstříc, pohrozil, by musela sovětská armáda převzít řízení železničního provozu vlastními silami. Ministr se pousmál, a pravil, ať učiní co libo – jenom by měl vzít v úvahu fakt, že jen na nejživější část tratě mezi Českou Třebovou a Prahou by potřeboval zhruba 40 tisíc kvalifikovaných mužů železničního vojska. Pan generál zvadl.

Beseda pokračovala i v kuloárech. Tehdy se můj přítel Alois Svoboda dotázal mého pozdějšího přítele, ministra Valeše, zdalipak si vláda uvědomuje, co pro ni novináři vykonali. Valeš přikýval a Lojza se smutně pousmál a pravil: ˝A přesto my budeme první, kdo toto dobrodružství odskáčeme.˝ Václav Valeš s pochopením situace položil Lojzovi Svobodovi ruku na rameno. Potom jsme se rozešli a během dvaceti minut bylo obsazeno i ministerstvo financí. Unikli jsme téměř o fous. V tom okamžiku jsme vytušili, že i nám, totiž hrstce pracovníků vlády hrozí uprostřed Malostranského náměstí riziko. Kdosi se vydal hledat náhradní působiště, zatímco my jsme měli vyhledat příští sídlo vlády, v případě, že by kabinet musel sestoupit do ilegality. Úkol nebyl jednoduchý – kabinet měl mít spojení s celým světem, měl se nacházet uprostřed města a na co možná nejnenápadnějším místě. Nakonec se řešení našlo – a odpovídalo předchozímu zadání přímo skvostně. Sídlem vlády se měla stát Petřínská hvězdárna. Nenápadná, spojená se světem a přitom skoro skok od živého centra Prahy.

Nakonec jsme našli, třebas jen nakrátko, náhradní pracoviště i my. Byla to budova sovětské ekonomické mise na spodní části náměstí, neboť všichni úředníci se již na počátku invaze stáhli do budovy vlastního velvyslanectví. Půda pod nohama nás tu však pálila již od okamžiku vstupu do objektu. Tudíž kolegové šli vyhledávat objekt s lepšími podmínkami, a aby udrželi spojení s vládou, ponechali mě na místě, s tím, že pro mě, až najdou vyhovující kanceláře, někoho pošlou. Bylo ovšem poněkud pikantní, že na této horké půdě mě hlídala paní Larisa, jak je patrné již ze jména, Ruska. Byla totiž provdaná za českého právníka, který pro další vydání vládního bulletinu připravil právní rozbor trestů, hrozících za velezradu, za spolupráci s okupanty, za napomáhání nepříteli Když jsem se později vydal k tiskárně, zastavil moje auto ruský voják, který se mě jal prohlížet kufr, zatímco text bulletinu, a speciálně zmíněné trestní sazby, odpočívaly v mé náprsní kapse. Když pro mě nakonec hoši přišli, stěhovali jsme se do budovy výzkumného ústavu, nacházejícího se v sousedství takzvané Werichovy vily. Dodnes vzpomínám na tyto okamžiky, když kráčím po Malé Straně všemi choulostivými místy, v nichž jsem se kdysi pohyboval.

Takže když jsme nakonec přežili týden okupace, ulice oživované zejména cizími vojsky a tanky, se opět naplnily civilisty. Byl jsem ovšem poněkud zklamán, protože jsem nemohl realizovat nápad, který mě osvítil předchozího večera – smál jsem se zlomyslně tak vydatně, že jsem ani nemohl usnout. Vojska v Praze totiž trpěla neuvěřitelnou žízní, takže byla ochotna nabírat vodu i z louží, které byly odčerpávány z otevřených výkopů. U právnické fakulty jsem pozoroval ruského vojáka, který pospíchal do dna výkopu, k rouře z níž vytékala proudem voda vskutku nepitná. Než došel s ešusem k trubici, stavbaři zdroj vody okamžitě uzavřeli. A tedy mě napadlo, že by moji spolupracovníci z divadla Dostavník měli objet všechny pražské lékárny. Příkaz zněl: všude vytáhnout ze skladů na ulici průjmovou vodu šaratici. Bohužel, k realizaci díla zkázy už nedošlo.

Jakmile tedy vojska vyklidila vládní budovu, pospíchal jsem do Strakovy akademie, a zprvu jsme tam byli sami s vedoucím úřadu. Vzápětí dorazil slavný fotograf Karel Hájek, který se snažil zaznamenat dílo zkázy. A potom i úklidové služby a mistři dezinfekce, kteří se jali budovu čistit. Poněkud jsem tyto chlapce dráždil, neboť jsem nelehkou práci provázel komentáři. Poznamenával jsem, že kdybych přišel k někomu na návštěvu, a oni vzápětí desinfikovali celý byt, že bych se doopravdy urazil. Pod psacím stolem Petra Colotky, který o nějaký rok později děkoval Rusům za bratrskou pomoc, se nacházelo mohutné dílo mužského konečníku. Bylo zdéli, jak se říká, velké jako ruka, a uklízečům se do práce tuze nechtělo. I shledal jsem, že šlo o památník vskutku kultivovaného člověka, který si potrpěl na intimitu. Pánové, pravil jsem, kdybych chtěl vykonat velkou potřebu v této budově, sotva bych našel útulnější kout, než v tunelu pod tímto stolem. V té chvíli unavení a znechucení hoši ztráceli smysl pro humor, a kdybych nebyl vládním úředníkem, visela by facka doslova ve vzduchu.

Karel Hájek objevil svědectví vybrané čistoty jiného z hostí. Ten si trvalé hladovění zpestřil omýváním natrhaných švestek v klozetové míse. Osud tomu chtěl, a chlapec neopatrně zatáhl za šňůrku splachovadla. Polekal se tedy, přišel o švestky a samopalem v pohnutí mysli rozstřílel vládní hajzlík. Objevil jsem i pytlík sušené ovocné polévky, který jsem poslal na památku Otu Šikovi do Švýcar, a v suterénu zůstaly osiřelé vysoké a sešlapané vojenské boty, takzvané půllitry. Nejlepší z herců divadla Dostavník byl jimi obdarován na konci divadelní sezóny, a tyto ˝vstupitelské boty˝ byly v divadle uchovávány jako za Přemyslových časů ukládali na posvátná místa vladařovy střevíce lýčené. Diváci se při odměňování málem umlátili smíchy, neboť již pouhé shlédnutí těchto půllitrů stačilo k pochopení smyslu hry, bez dalšího komentáře. Nebylo tedy divu, že se tyto půllitry staly nakonec součástí divadelní garderóby.

Tak tedy končilo jedno dobrodružství, které mělo pět účastníků, z nichž nejspíše žiji už jen sám. Byli jsme nakonec po zásluze potrestáni. Jediným uspokojením, které vyvažuje naši ˝odměnu˝ se stal trest, kterým Rusové platili za křupanské násilí od první chvíle. Vyplynulo to i z hodnocení invaze Severoatlantickým paktem. To začínalo slovy, že si sovětský blok svou nehoráznou agresí odepsal třicet nejlépe vycvičených divizí, vybavených navíc největším intelektuálním potenciálem východu.

Bylo však jen otázkou času, než jsme byli zlikvidováni my, jako svědkové a účastníci, a nakonec po nás přišlo o existenci půl milionu vesměs kvalifikovaných občanů, většinou na vrcholu rozvoje svého potenciálu. Většina z nás se dočkala snahy o intelektuální ponížení – což byl sice čas bolesti a utrpení, ale také zrání a přetváření urážek v zasloužené zmoudření. Přitom jsme se všude rozcházeli ˝na dohodu˝, jako by náš odchod z kvalifikovaných pozic byl naším vlastním rozmarem. Trvalo právě čtyřicet let než jsem obdržel vyjádření, z něhož vyplynulo, že styl, jímž se se mnou zacházelo, lze nazvat persekucí.

Vzpomínky končí. Kronikář Kosmas, který hraje roli v divadelní hře, již jsme sepsali v předvečer Pražského jara, kdysi, tedy ještě ve své době, rozděloval zdroje informací na očité svědectví, ve druhé řadě na svědectví lidí, kteří se o dějích dovídali z úst očitých svědků. Teprve na třetím místě se nacházelo ˝bájné vypravování starců˝. Ó jak jsem rád, že patřím do první kategorie, že jsem se zúčastnil dějství, které se neopakuje každý den. Cena tohoto svědectví byla poměrně vysoká, ale ohlížím-li se zpět, shledávám, jako antičtí filozofové, že největší rozkoší je ohlédnutí zpět na děje, které nás zkoušely, na události, v nichž jsme trpěli a odolali.

Autor textu Slavomír Ravik, fotokoláže Olga Janíčková