Důchodce a duchovní život – Nerozlišené nedvojnosti

Ta dvě ne- v nadpisu dávají tušit, že jde o něco neznámého, obtížně pochopitelného. Jestliže se ale obě vypustí, zůstanou rozlišené dvojnosti, a to už je jasnější, i když pak jde o něco trochu jiného . Svět rozlišovaných (zdánlivých) dvojností je právě ten svět, který trvale prožíváme, který kolem nás kypí a neustále se rozvíjí, a to většinou aniž na nás bere jakýkoli odhled. Proto s ním občas dost nesouhlasíme a snažíme se jej pozměnit.

Vše, co dokážeme obsáhnout svým myšlenkovým aparátem, se na samém vstupu představuje dvojí tvářností, dalo by se říci kladnou a zápornou. Záporná v tomto případě neznamená špatná, nebo nějak nepříznivá. Je to prostě jen ta opačná od kladné, stojící proti ní, tedy proti-kladná.
Protože je ale naše poznání polarizované, nemohla by bez ní ani ta kladná existovat.
Tu druhou, tedy jakoby zápornou, se snažíme ze svých myšlenek a činů raději vytěsnit. Buď se jí přímo vyhýbáme, nebo předstíráme, že není, nebo že ji alespoň nevnímáme. Zkrátka zatloukáme, zatloukáme.
Ona však – navzdory našemu úsilí – je; dost často se do našeho života vetře a někdy jej dokonce i dost radikálně změní. Pak se ovšem nestačíme divit. Ale předem se s ní smířit jaksi nedokážeme. Jakýkoli nezdar do předpokládaného vývoje událostí prostě nezahrnujeme – ostatně by se to příčilo životu, který stále doufá a věří, že se vše bude vyvíjet jen ku prospěchu věcí. Ale ty si jdou svým tempem, podle svých vlastních zákonů, které dost často ani nedohlédáme. Jen ve výjimečných případech se někomu podaří pozměnit běh událostí tak, jak si představoval. Podle karmanového zákona to ale není moc rozumné. Na co máme právo, co si zasloužíme, to bezesporu přijde samo, bez našeho přičinění – o to nás nikdo neošidí, a i tak s tím potom bude dost práce a starostí. Proč tedy ještě navíc usilovat o něco, na co se vší pravděpodobností právo nemáme, takže jednak není jistota, že se to v konečném důsledku neobrátí proti nám, a navíc – vše neprávem získané budeme muset tak jako tak jednou zaplatit.
Rozlišovat dvojnosti, tj. uvědomovat si obě strany jedné mince, je ale výhradně přístup naší mysli, která to jinak nedovede. Jsme už zkrátka takto nastaveni. Věci samy o sobě se tím neřídí. Nejsou ani dobré, ani špatné. Ony prostě pouze jsou. To my, jakmile je začleníme do svého života, okamžitě u nich vyčleňujeme co se nám na nich hodí. Jestliže nám vnutí i svou druhou, pro ně zcela přirozenou stránku, začneme být nesví. A přece k dokonalému poznání jakéhokoliv jevu je nutno vnímat jej v jeho celistvosti, bez rozčleňování.
Ale běžnému člověku ve víru jeho denních starostí jde zřídkakdy o dobírání se podstaty nějakého jevu. Je spíš veden snahou procházet událostmi podle svých představ, bez větších konfliktů. Snaží se raději jít cestou nejmenšího odporu, což je jev všeobecně pozorovatelný na nejrozličnějších rovinách jakékoliv činnosti. Držet se neokázalého středu, bez vybíhání k postranním mantinelům, může být docela prospěšná rada k nastolení tolik žádané rovnováhy. Nikam moc dopředu se s tím sice nedostaneme, ale pro průběh některých činností je to způsob nanejvýš žádoucí, nebo aspoň doporučeníhodný.
Že vlastnosti světa, jak pronikají do naší mysli, vnímáme jako dvojné, je už dávno uznávaný fakt, přijímaný bez námitek v širokém oboru poznávání. Stejně přirozené se nám zdá, že ve všech dvojicích si vybíráme variantu pro daný stav momentálně výhodnější: tu levnější, sladší, příjemnější, ale někdy i dotěrnější, která se sama vnucuje, případně ze dvou zel sáhneme po tom snesitelnějším. Z toho vyplývá, že vedle našeho světa, kterým se snažíme projít co nejpříjemněji, se ztrátami pokud možno malými, existuje ještě jeden svět, jiný, pomyslný, odsunovaný, ale zase ne tak zcela vzdálený, složený z oněch odložených možností, se kterými nechce nikdo mít nic společného.
Někdy se ovšem stane, že zásluhou některých jedinců (případně i skupin) se tento odvrácený svět, (svět zla – jak jej rádi nazýváme), prodere do našeho spořádaného bytí a nadělá v něm neočekávanou paseku. Nějaký čas potom trvá, než se věci zase uvedou do pořádku, tj. do předcházejícího stavu (pokud je to možné), ale hořkost nepříjemných vzpomínek zůstává, stejně jako reálné poškození.
To vše se týká péče o spokojený průběh života, do kterého se snažíme vnést pořádek a řád. Pokud se ale chceme dobrat k pravé postatě věcí, musíme vzít v úvahu i tu jejich odloženou část, která je onomu uspořádání vlastně na překážku. Praktické prožívání se tím sice zkomplikuje, ale je to nutná daň, položená na oltář skutečnému poznání.
Její důsledky se projeví v ne příliš lákavém přijetí i těch stránek jevů, které byly předtím urputně odmítány. Zařadit je do svého života může ale pouze ten, kdo nevznáší příliš velké nároky, totiž ten, kdo se víceméně zříká světských požitků. Takových umanutých, dobrovolně si odpírajících ovoce života, zase tak moc není. Ty z nich, kteří se snaží aspoň jednou nohou zůstat ve starém způsobu života, čekají pouze problémy.
Svět k nám tedy přichází jako nedvojný, což ovšem my nejsme téměř schopni rozeznat. Jeho kontinuální průběh musíme nejdříve rozškatulkovat, a pak probírat jednu část za druhou. Lépe se nám potom chápou detaily, ale k celkovému panoramatickému pochopení máme dost daleko. A nejdále ze všeho máme ke zjištění, že základem jsou právě ty výše zmíněné nedvojnosti.

Autor: František Benda, Foto: Internet