Důchodce a duchovní život – Patroni

Autor článku: František Benda Čím méně je kdo schopen cesty, tím bližší potřebuje cíl. Proto tolik snažení, tápání a omylů. Ale náboženství není jednoduchá záležitost. To, co se snažili předat ti, kteří se v myšlenkách dotkli hvězd, se nepodařilo strávit všem vrstvám lidu stejně. Nicméně o to mnozí usilovali a při pochybnostech se zařídili nejjednodušším způsobem – přizpůsobili si nové učení svým možnostem. Hlasatelé nových myšlenek pak nad takovým výsledkem sice dost často lomili rukama, ale jako přechod ke vzklíčení zasetého semínka se to přece jen osvědčilo.

Moderna na celé věci moc nezměnila. Existují sice možnosti seznámit se s hlubinami duchovního myšlení, ale těch, kteří po nich sahají, je stále pořídku. Nicméně je náboženské myšlení stále přitažlivé a působivé tím, že je schopno přinést útěchu v oblastech, kam logika nebo jinak osvědčený selský rozum nedosáhnou. Pro tyto případy si lidová moudrost našla vlastní cestu. I zde si vznešené, ale těžko pochopitelné učení přizpůsobila běžně používaným zvyklostem.
V každém náboženství je uctívána nějaká autorita jako nejvyšší. Ta vznáší samozřejmě také nejvyšší požadavky. Pro ty, kteří se zbožným životem pouze koketují, se pak nabízejí jakési úlevy, které k vrcholným cílům sice směřují, ale vyšší kriteria přece jen nesplňují. Z hlediska čisté nauky to ovšem není nic moc, ale přece jen je to lepší než předcházející slepá nevědomost. In natura se s tím setkaly všechny církve, které se snažily prostřednictvím svých obětavých a nadšených misionářů rozšířit své učení do tzv. pohanských krajů, kam zatím ještě nedolehlo. Přílišná přísnost se zde ovšem neosvědčila, neboť bylo nutno vzít ohled na místní zvyklosti. Důsledkem toho např. je, že vánoce držíme v době někdejších pohanských oslav slunovratu, že různé barevné národy slouží křesťanské mše zcela svérázným, někdy až bizarním způsobem, a dokonce i jinak ortodoxní buddhismus musel slevit ze svého požadavku neubližování živým tvorům v krajinách, kde jiná obživa než masem zabité zvěře nepřipadala v úvahu.
Touha po nábožném životě byla vždy veliká, ale sousto se zdálo nestravitelné. Pokud se o jeho zpřístupnění nepostarali sami tvůrci, zařídil si to lid obecný sám – a přizpůsobit se museli činovníci.
Některé tzv. božské osobnosti jsou proto tak populární, že se k nim podařilo najít snadnou a přístupnou cestu. Křesťanská svatá Trojice (Bůh Otec, Syn a Duch svatý) je například obecně obtížně pochopitelná. Ne tak ale Syn, tj. Ježíš Kristus. U toho můžeme očekávat porozumění i pomoc, s tím je možno navázat kdykoli těsný kontakt. Ale lidské touhy šly ještě dále. Jakkoli je považován za nejvýš milosrdného a spravedlivého, přece jen byla k jeho boku časem přiřazena ještě jeho matka, Panna Maria. Té byla přidělena úloha slitovnice, orodovnice – jakoby do té spravedlnosti, která může někdy vyznít až tvrdě, bylo potřeba vnést trochu citu. A toho je schopen jmenovitě ženský prvek.
I to se ale zřejmě ukázalo jako ne zcela dostačující. Vznikla tedy instituce patronů – svatých, kterým byly přiděleny různé rezorty, jak se s nimi lidé setkávali při své každodenní práci. Někteří z nich jsou téměř univerzální, vezmeme-li v úvahu, kolik toho mají na starosti. Jejich funkce není ale nikterak zanedbatelná. Mnohde se jim při modlitbách a obětech dává přednost dokonce i před nejvyšším autoritami.
Nejinou situaci nalézáme v Orientě. Proč by také měla být jiná? Jen cesty k ní se poněkud liší.
S představou jediného boha se tam nesetkáme. Ten je zde rozdělen do jednotlivých stvořených bytostí. Každá z nich, místo aby uctívala nejvyššího, má na starosti jen sebe sama. Sem musí soustředit veškeré své úsilí, chce-li na duchovním žebříčku postoupit. Zcela osamocena však není. Má k dispozici celou plejádu těch, kteří už duchovně více či méně postoupili, takže k nim se může s prosbou o pomoc důvěrně obracet.
To ale není všechno. Panteon bohů je sestaven nikoli z vládců, nýbrž z představitelů principů, odpozorovaných přírodě. Hlavní jsou: stvoření (Brahma), průběh (Višnu) a zánik (Šiva). Zcela bez zábran jsou však někde přece jen považováni za božstva, takže se jim dostává všeho, co k bohům patří, tj. modlitby, oběti, obřady apod. Praktický život se ale kromě toho skládá z velkého množství jednotlivostí, ve kterých chceme mít úspěch. Odtud je už jenom krůček k představě, že i za nimi se může skrývat nějaké božstvo (byť méně významné). Pak se seznam rozroste až do nepřehlednosti.
Trochu jiná situace je v buddhismu. Buddha není bůh. Je to pouze člověk, ovšem takový, který hlubokým přemýšlením a přísnou askezí došel k poznání, nazývanému probuzení. Nicméně i tak se mnohým jeho vyznavačům zdá příliš vzdálený. I jej si proto rozdělili podle některých pro ně přijatelnějších aspektů. Takže je známo několik jeho typů, podle toho, ke které stránce jeho milosrdenství se lidé obracejí.
Zvláštní je, že v Orientě jsou k většině bohů přidruženy i jejich partnerky opačného pohlaví. My jsme si zvykli považovat je za manželky, ale to ne zcela odpovídá pravdě. Není to manželka v našem slova smyslu, nýbrž doplněk do dvojice v polarizovaném chápání světa. V této dvojici není mužský princip pánem. Spíš je pouze nadán velkou mocí a schopnostmi, ale podnět k jeho projevu zpravidla přichází od partnerky.
Ženská modifikace boha je zdrojem tvůrčího půvabu. Vzdálena jakéhokoli nádechu erotiky vnáší do duchovních vazeb lásku, mateřství, eleganci a noblesu. A také samozřejmě s tím spojenou odpouštějící laskavost, která dokáže změkčit dopad strohé spravedlnosti. Vždy je ale nutno mít na paměti, že představuje pouze druhou stranu mince.
Kdo může rozhodnout, která z nich je přitažlivější?
Je velice obtížné upnout své zraky co nejdále k duchovnímu obzoru. Je to spojeno s mnohými oběťmi, mnohdy až na hranice samotné existence. Duchovní svět ale neodbytně láká, ovšem stále se jedná o cestu našeho pozemského těla. Nelze se vzdát naprosto všeho, i když historie takové pokusy připomíná. Vedle toho současně uvádí příměr se člunem, který nás přenese přes dálavu vod, ale u břehu jej opustíme a dále pokračujeme po svých. Nemusíme jej, již více nepotřebný, vléci na svých zádech. Po dobu plavby byl ale pro nás nezbytný, proto jsme si jej museli hledět a pečovat o něj.
Postup o berličkách není sice to pravé, co bychom si představovali, ale přece jen to postup je. Ve dravých vodách, strháváni proudem života, pracně se prodíráme k pevnému břehu. Rozum a srdce se svorně spojují v úsilí o záchranu. Jako se tonoucí chytá stébla, i my toužíme, aby nás někdo uviděl nebo uslyšel a podal nám záchrannou ruku. Nikdy na tom nejsme tak dobře, aby nebyla zasvěcená pomoc vítaná.

Autor: František Benda, Foto: Internet