Důchodce a duchovní život – Poznání

K poznání podstaty naší existence se nabízejí dvě cesty. Věda a víra. Věda říká, jak se věci se vší pravděpodobností mají, víra – jak by to bylo pěkné, kdyby to bylo tak, jak si to představujeme my. Vědecká fakta se dají poopravit, případně i zcela pozměnit novými výzkumy s prokazatelnými výsledky. Proti víře jsou jakékoliv námitky bezmocné, protože zde nelze uplatnit žádné argumenty.

Všechna velká (ale i menší) náboženství, založená na víře, se od doby svého vzniku mnohočetně rozdělila, zpravidla podle toho, kterým z jejich prvků byla přiložena větší důležitost. Katolictví je římské a řecké, muslimové jsou šíité a sunnité, a také buddhismus má několik větví (a obdobně i zen). Dokonce i jinak tolerantní jóga se rozčlenila do několika směrů podle zaměření jejích vyznavačů. Navíc všude vzniklo mnoho sekt, ve kterých se snaží vyniknout ti, kteří se domnívají, že poznali něco nového, nebo v sobě cítí mimořádné charisma.
V podstatě ale nikdo nic neví; ani to náboženství nemá jiné opodstatnění než pouhou víru. Vyplývá to z odvěkého tušení, že za nebo nad tímto naším známým světem je ještě jakýsi svět jiný, svět, poznatelný zcela jinak než vědecky. Tomu se říká duchovnost. Něco zcela jiného je náboženství – to se snaží vnést do duchovnosti organizaci a prosazování některých dogmat.
Západní směry (židovství, islám a křesťanství) vycházejí z víry, že nad vším vládne jistý Stvořitel, kterému jsme povinni úctou a přinášením obětí. Východní zaměření zase věří, že část tohoto Stvořitele nosí každý ve svém srdci, a má možnost (nikoli ale povinnost) ji rozvinout do hloubky, čímž se k tomuto Stvořiteli přibližuje.
Z toho je zřejmé, že západ spoléhá na vnější cizí pomoc, ovšem za cenu oddanosti a přinášených obětí tomu, kdo ji poskytuje. Východ cítí odpovědnost sám za sebe, a zakládá si na tom, že je sám strůjcem svého osudu. Tyto dva směry ale nejsou od sebe zcela odděleny: i zbožný věřící musí pečovat o svůj každodenní postup, aby se nezpronevěřil svým zásadám, a také na východě spoléhají na pomoc těch, kteří cestou odříkání již prošli a jsou ochotni každému usilujícímu pomoci, zvláště jsou-li o to pokorně požádáni.
Takový je zhruba nástin možných přístupů a také hledisek, podle kterých lze posuzovat chování jednotlivých směrů a jednotlivců. Mnozí z vyznavačů novodobých sekt se zdají až přeslazení neustálým zdůrazňováním božství. To je podezřelé. Když se mi nechce dodržovat přísnou řeholi základního duchovního přístupu, není nic snadnějšího, než založit vlastní církev, kde mi bude leccos dovoleno (a také prominuto).
Na internetu nebo v literatuře se dají nalézt dostatečné informace o těchto náboženských směrech a sektách. Při jejich posuzování je třeba přihlížet k tomu, do jaké míry je v nich obsažena pokora, láska, nezištné milosrdenství a tolerance – vlastnosti, které jedině mohou přispět k vlastnímu duchovnímu rozvoji.
U západních směrů se bohužel často setkáváme se vzájemnou nevraživostí. Když přišel na východě někdo s nějakou novou myšlenkou, měl téměř zaručeno, že se ze všech stran seběhnou zasvěcení zájemci i naprostí laici a budou o ní diskutovat. Na západě čekala dost často takového odvážlivce hranice.
Kdo je opravdu silný ve svém přesvědčení, nebojí se dialogu. Nekritizuje, nevyhrožuje, nenadřazuje se. Kdyby byly orientální nauky nebezpečné (jak jsme některými našimi náboženskými představiteli důtklivě varováni), musely by být za těch několik tisíc let jejich trvání známy již celé pluky postižených. Nic takového se však neděje. Spíš naopak. Zato v našich západních náboženských kruzích nacházíme mnoho nesrovnalostí a hašteřivosti. Naštěstí si mnoho, zvláště mladých lidí, do toho nenechá mluvit a řídí se svým zdravým instinktem.
Problém je v tom, že to, co lze vytknout novým sektám, mohou ony docela dobře obrátit proti těm, kteří to myslí ve svém úsilí vážně. Je to argument proti argumentu v oblasti, kde se nelze odvolat k nějakému normativu. Kriteriem ale může být např. to, že východní nauky vybízejí, aby každý, kdo se o ně začne zajímat, nevěřil ničemu novému, dokud se nepřesvědčí o pravdivosti vývodů vlastním úsudkem. Vzájemná tolerance je zde na prvním místě. Kriteriem opravdovosti může být jedině laskavost, ohleduplnost, tolerance a láska. V zásadě není naše starost přemlouvat někoho cizího, aby změnil své názory, tím méně aby se nám přizpůsobil.
Vše je otázkou vlastní volby; vážně míněné směry nikoho nepřesvědčují ani nedělají nábor nových tváří do svých řad. Každý má svou vlastní cestu, a ke změně dostal (podle báje) už dávno (v ráji) možnost se svobodně rozhodnout.

Autor: František Benda, Foto: Internet