Zamyšlení nad tezemi nového občanského zákoníku – Právo na štěstí

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Od 1.1. 2009 má platit nový občanský zákoník. Do našeho života přinese mnoho změn. Především se mnozí lidé budou muset učit obezřetnosti a odpovědnosti. Budou se muset učit plnit své ústní sliby a současně budou muset být opatrní, od koho ústní sliby mohou nebo nemohou přijímat. Každý člověk má morální právo důvěřovat druhým a mít za to, že hovoří ze svéprávnou, dospělou a přiměřeně inteligentní osobností, která je schopna pochopit důsledky svého ústního závazku.

Člověk má právo se brát za své štěstí a to mu navrhovaná úprava nového občanského zákoníku přiznává.Právo na štěstí je přirozené právo člověka. Ale zákon vychází také z předpokladu, že svoboda člověka není samoúčelná. Moc jednotlivce činit to, co chce v souladu se svým určením, může vést k dobrým nebo i k zlým skutkům a v tomto smyslu, což vyplývá i filozofie, je mimo obecně chápané pojmy a zla. ˇUstavně chráněná svoboda jednotlivce také není samoúčelná.

Jen člověk, který se cítí šťastný, je schopen dobrých skutků, je schopen ušlechtilých činů a není to zdaleka závislé na tom, jakými hmotnými statky vládne. Od toho se pravé štěstí neodvíjí, i když to mohou lidé tak pociťovat a pojímat. Právo na štěstí, jak jej vnímá zákon, není podmíněno tím, že se někdo štěstí může domáhat podle svého a za každou cenu, ale zákon dává člověku přirozené právo požívat svobody brát se o své štěstí na základě zákonem uvedených možností a zákonem uznaných práv a svobod.
Jistě se to bude týkat toho, že nikdo nebude donucován k něčemu, co mu toto právo odnímá, i když to není ani mravně zavrženíhodné vzhledem společensky uznaných mravních hodnot, ani po stránce práva protiprávní v rámci platného právního řádu. Jde například o založení společné domácnosti stejně sexuálně orientovanými osobami, ale takový svazek není zákonem postaven na úroveň manželství.. Jde o právo na zamezení šikany v kolektivech, kdy šikanovaný jedinec se nemůže účinně bránit proti přesile a nikdo jeho stížnostem nevěnuje pozornost, i když má v moci zjednat pořádek. Půjde určitě i o případ, kdy člověk je obětí mobingu v zaměstnání , kterým si zajišťuje prostředky pro obživu a udržování důstojného životního standardu, aniž by měl možnost se účinně proti takovému chování svého okolí bránit. I v současné právní úpravě jsou upraveny právní prostředky k zamezení omezování tohoto práva, ale nejsou účinně prosazovatelná. Protože právo na štěstí má daleko širší záběr, než současná právní úprava i mimoprávní chování okolí poskytuje jednotlivcům. Každý musí ale odpovídat za to, že svým právem na štěstí neomezuje druhé lidi v dosahování stejného práva.
Například : Po několika letech manželství se jeden z manželů zamiluje do jiného člověka a nyní řeší otázku, zda má opustit původního partnera, domácnost a děti a nebo tajně se intimně stýkat s tím, s kým se cítí šťasten. Neboť i ten druhý má právo na štěstí, kterého se však nemůže domoci, protože mu v cestě stojí překážka, manželství a společná domácnost, chráněná zákonem. V čem lidé vidí silněji své právo na štěstí? Klamat všechny, kteří mu důvěřují a milují ho, nebo se přiklonit k rozvodu a rozpadu původní rodiny a navázat další vztah, o kterém předpokládá, že ho učiní šťastným? Všechno je nyní v rukou toho, kdo se rozhoduje. Je to těžké dilema při výkonu tohoto přirozeného práva, ale právo umožňuje i rozvod i další sňatek s dalším plněním zákonných povinností, ke kterým bude každý z postav tohoto trojlístku donucen.. Zákonem nelze nikoho donutit, aby žil ve vztahu, v kterém není šťasten, ale současně, zákon upraví povinnosti a práva manželů a dětí tak, aby byly zváženy všechny okolnosti spravedlivého uspořádání vztahů i po rozvodu. Povinnost placení výživného bude časově omezeno, takže již nevisí hrozba, že by kdykoliv po rozvodu mohl druhý manžel žádat plnění, protože rozvedení manželé budou nadále vůči sobě cizími lidmi.
Přirozené právo, které je přiznáno člověku se brát o vlastní štěstí není tedy v zákoně pojato abstraktně.
Štěstím je všechno, co člověka může naplňovat pocitem blaženosti a současně takové pocity mohou vycházet i z osobní představy. Někdo považuje za štěstí, že bydlí v krásném domě, jiný zase, že se může věnovat svým zálibám, další ho spatřuje v dobře prosperující firmě, v dětech, které dobře vychoval atd. Ale všechny tyto představy jsou spojeny s právem a tím plněním povinností a odpovědnostmi, které zákon ukládá. Rozhodně k pocitům štěstí nepřispěje skutečnost, že firma je zadlužená a nebo se ocitá v platební neschopnosti pro nezaplacení dluhů jiných firem či občanů, také k pocitům, štěstí nepřispěje, když děti dorostou a chtějí se vydat vlastní cestou, s kterou rodiče nesouhlasí a brání jim uskutečnit své plány. K pocitům štěstí rozhodně nepřispěje ani to, když rodiče nutí syna nebo dceru do předem dohodnutého sňatku apod. Právo na štěstí se line celým zákoníkem i životem lidí a je nutné ho vždy chápat jako přirozené právo, které je zákonem i k přihlédnutím k obyčejům a zvyklostem regulováno. Není to tedy právo absolutní a nelze se ho domáhat násilím nebo protiprávními prostředky.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet