Důchodce a duchovní život – Zkušenost

Autor článku: František Benda Být zkušený znamená spíš vědět co nemáme dělat, než jak je to správně. Navíc se říká, že na všechno existuje řada vhodných postupů, ale jen jeden je nejlepší. Těch méně vhodných, ne-li zcela hloupých, je zato nepřeberně.

Mladý člověk se zkušenostmi příliš nezabývá. Stejně neví, co ho čeká, takže vše musí vlastně řešit tak říkaje na pochodu. Svobodní se nedokáží vžít do stavu manželského, bezdětní jsou často zaskočeni příchodem potomka. Ani předcházející přečtení stohu knih je nezachrání. Vlastní drobná zkušenost, prožitá na vlastní kůži, má větší cenu než zkušenosti mnohých předcházejících generací. Pak že historia magistra vitae, historie je učitelkou života.
Častá výmluva mladých ˝Nikdo mi to tom nic neřekl a vlastní zkušenost nemám˝ sice stále platí, ale kdo z nich naslouchal, když se o tom mluvilo? Teprve stáří nám připomene, že to, co jsme možná draze zaplatili, jsme přece potkali už velice dávno, jenomže jsme kolem toho pyšně a nevšímavě prošli.
Někdy se zdá, že vlastně nic nového ani neobjevujeme. Že vše, co nás jako nové napadne, nebo co se ukáže vhodnější než jiná, velice podobná řešení, tu už dávno kdysi bylo, a čekalo pouze na to, až nám svitne, a my to dokážeme spatřit a vnímat. Nejen spatřit, to samo o sobě naprosto nestačí, ale současně i vnímat. Cesta k poznání je vlastně dost zdlouhavá, a musí do sebe zapadnout několik komponent, aby výsledek byl co k čemu.
Nejdříve je nutno se s danou věcí setkat. Pak o ni projevit zájem – pokud si naši pozornost nevynutí sama. Zájem ještě neznamená porozumění. Nemáme-li ji kam zařadit nebo neznáme klíč k jejímu rozluštění, je pro nás němá. Ani přečtení nemusí přinést pochopení. A nakonec ani pochopení nemusí vést k obratu v našem životě, pakliže se nám nový objev nedostane jaksi pod kůži, nestane-li se součástí našich myšlenek, našeho metabolismu. Dojde-li však k tomu, jedině pak dokáže ovlivňovat kroky našeho těla a obrazně i naši mysl novým směrem.
To mysleli staří tvrzením, že celé tělo musí hořet, nebo že se mysli musí zmocnit svaté šílenství, které nebere ohledy na okolní prostředí a jde si za svým, pro ostatní zdánlivě zmateným cílem.
Kdo nic nedělá, nic nezkazí – to platí. Ze zkušenosti je ale třeba se také učit. Moudrý se prý splete pouze dvakrát. Jsou ale mezi námi věční smolaři, kteří zkouší, zkouší – a nic. Tomu, kdo se usadí a přestane hledat nové cesty, hrozí zatuhnutí. Někde ale ty věčné, jakkoli dobrodružné a zajímavé zkoušky musí mít svůj konec. Nabízí se příměr s popínavou rostlinou. Její výhonky také tápají v prostoru, hledajíce, kde by se přichytily. Najdou-li, ulpí, ale rostlina vyšle další zvědy. Místo přichycení zvolna zbytní a posléze vytvoří pevný stvol, který umožní další hledání.
V duchovním životě se zkušenosti získávají obtížně. Když nic jiného, alespoň to dlouho trvá. Ve spisech běžně nalézáme, že učitel dal žákovi námět k meditaci a pozval ho za rok, dva, či později, aby se přišel pochlubit kam až dospěl. A co ti, kteří učitele nemají? Těch je přece drtivá většina. Čas utíká a touha po duchovním životě roste. Je nutno se smířit s pomalým.
Moderní doba dlouhodobým pochodům nepřeje. Zkracují se doby cestování, zjednodušují se technologické postupy. Úspěch se žádá jak známo ihned, pokud možno dříve. S tím je ale konec v momentě, kdy usedneme k meditaci. Čas zde přestane hrát svou jinak tak důležitou roli. Pojednou cítíme, že jsme v jiném světě. Úsilí, svalová síla a finanční či technické vybavení jsou zde k ničemu. Jediné, co nám zbývá, je – uzrát. A tomu z vnějšku nijak nepřispějeme. U právě vzklíčivších rostlinek nenajdeme klasy, dosud nedozrálé ovoce si pouze se zájmem a s nadějí prohlížíme. Nic neuspěcháme – chce to pokorně čekat.
Všechny návody a aforismy moudrých popisují jednu jedinou, zpravidla krátkou příhodu z jejich života. Kromě ní však nutně procházeli dlouhými obdobími, kdy se nic pozoruhodného nedělo. Proč by se o tom zmiňovali? Koho by to zajímalo? Stejně i u nás. Jen málo okamžiků je tak prosvětlených, že nás postrčí o kousek dopředu. Když se ptali jednoho moudrého zenového mnicha, proč chce navštívit vyhlášeného vedoucího slavného kláštera, odpověděl: ˝Chci se podívat jak si zavazuje tkaničky u bot˝, čili jak se chová v těch nejobyčejnějších okamžicích.
Úvahy o zkušenostech a potřebě zrání by neměly plnit hledající srdce beznadějí. Právě naopak – spíš důvěrou. Každá jednou nastoupená cesta dříve či později dojde ke svému konci. Ostatně – proč spěchat? A kam? Už sama cesta je částečným cílem.

Autor: František Benda, Foto: Internet