Cizoložnice – povídka

Autor článku: Maura Podzimní večer. Za okny prší a přes husté záclony prosvítají světla z ulice. Docela příjemná, tajemná atmosféra. Napadají mne všelijaké myšlenky. Ale mám dost práce a tak nesmím moc snít. Ale stejně, kdo mi to může zakázat? Ani já sobě nemohu příliš poroučet. Konečně, proč taky?

Mohu sice odjet na pár dní dovolené, ale raději dokončím své povinnosti, i když to není tak urgentní. A tak chodím do postele s notebookem a pracuji. Žádné velké rozptylování! Horký čaj a potichu nějaká hudba. Celkem romantický pocit, že? Pohodička. Tak to mám ráda. Pěkně v klidu si udělat, co je třeba.
Moje nejlepší kamarádka Hedvika se mnou do jisté doby souhlasila a dokonce jsme spolu i donedávna spolupracovaly. A najednou se mě ptá: „Jak tohle můžeš vydržet, pořád sama, s plnou hlavou té tvé práce?“
Nedivím se její otázce. Je nyní podruhé vdaná. Ani pořádně nevím, co ji to popadlo. Bohužel, vybrala si mne jako vrbu ke svěřování dojmů a poznatků o svém současném manželství. Asi už zapomněla na to, co prožívala s prvním mužem. Říká se, že čas je milosrdný a dává zapomenout.
Pravda ovšem je, že její nový, podotýkám mladý manžel, je velmi bohatý a nevadí mu jejich vzájemný věkový rozdíl.
Samozřejmě, že ji ženské pomlouvají při svých sedánkách u kávy a celozrnného pečiva. Není to však bez hořkosti. Která by měla odvahu tohle udělat? Ale Hedvika, ta to klidně riskla.
Často na ni v poslední době myslím, jakoby mi všechno pomalu docházelo. Nejsem konzervativní, její způsob života mne nepohoršuje jako ostatní naše známé.
Snad jsem se více začala zabývat v myšlenkách svým vlastním, stereotypním, již deset roků trvajícím vztahem ke Karlovi. Je to můj přítel a jsem na něho tak zvyklá, že jsem si přestala klást otázky o kvalitě našeho vztahu. Plníme vůči sobě své povinnosti a docela nám to vychází. On se mi do ničeho neplete a já na něj nevznáším žádné zvláštní nároky. Přijímáme jeden druhého.
A právě Hedvika mne svým odvážným krokem zneklidňuje. Začínám si klást znepokojivou otázku: je to láska, co je mezi mnou a Karlem, a nebo pohodlnost? Je správné se jen tak nést na vlně, v pohodlí a jistotě stále stejných zvyků, které mezi sebou udržujeme? Přiznám se, že tyto myšlenky zaháním stále častěji. Vždyť bych měla být asi vděčná za to, co mám, a raději neprovokovat osud.
A tak jsem začala žít v myšlenkovém střetu mezi prací a utajeným sněním o romantickém, bouřlivém vztahu, který by mi vyrazil dech, a přiblížil mne k vrcholu opravdové lásky. Samozřejmě – jestli vůbec něco takového je v dnešní době možné. A čím víc Hedvika za mnou chodila se svými zprávami o štěstí, tím víc jsem o tom přemýšlela a – přiznám se – i snila.
Já sním! Proboha, říkám si, to snad není ani pravda. Kolik je to roků, co jsem prožívala poslední citové vzplanutí? Uvědomuji si, jak mne pomalu opouštělo a nakonec se rozpadlo ve všednosti každodenního života. A dnes? Nejdřív jsem se svých myšlenek lekala, ale teď – vymýšlím před spaním romantické představy o milujícím muži, který mne očekává na prahu prostého domku, bíle svítícího, po jehož zdech se pne břečťan. V něm hnízdí ptáci a po ránu vyzpěvují do krásného okolí, plného slunce a vůně trávy.
„Co je s tebou?“ ptala se mne matka, když jsem přijala pozvání na oběd a dívala se do oken na vlající záclony. Její slova mě vytrhla z jakéhosi vidění. Jakoby ten kdosi každou chvíli měl vstoupit, obejmout mne a říci mi pár krásných laskavých slovíček.
„Nic,“ odpověděla jsem stroze.
„Už tě nějakou dobu pozoruju. Kam to pořád zíráš?“
„Mami, nech toho. Mám moc práce.“
„Tak to jo,“ spokojila se s mou odpovědí, ale vše nasvědčovalo tomu, že jsem ji nepřesvědčila.
Večer jsem se vracela domů a při cestě opět zápasila se svými představami. Můj neznámý jde vedle mne a drží mne kolem ramen.
Konečně jsem dokončila práci, kvůli které jsem se vzdala myšlenek na dovolenou, a tak jsem se pro změnu raději dala do gruntování bytu. Zrovna jsem stála na skládacích schůdcích a umývala okno, když zazvonil mobil. Slezla jsem ze schůdků. Volala Hedvika. Ptala se, zda bychom mohli večer přijít s Karlem k ní na návštěvu, že něco oslavují. Ihned jsem souhlasila, ale vzápětí jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší tam nechodit. Ten její problematický sňatek stále bouřil mínění mezi našimi společnými známými a já neměla chuť se dostat do řečí. Zavolala jsem tedy Karlovi, aby kolem páté pro mne přijel, že Hedvika pořádá nějaký večírek a pozvala nás. Souhlasil s nadšením.
Byla to zřejmě i pro něho příležitost se po nějaké době zase trochu pobavit a rozptýlit, a navíc si povykládat s Hedvikou, s kterou se dobře znal z bývalého zaměstnání. Vím, že spolu vycházeli velmi dobře a Karel se dokonce i přátelil s jejím prvním manželem.
Tak nějak jsem si uvědomila, že v poslední době jsme byli s Karlem hodně spolu, většinou buď v mém nebo v jeho bytě. Řešili jsme obvyklé záležitosti a téměř jsme se o ničem jiném nebavili. Rozhodně jsme se nepouštěli do rozebírání našeho vztahu nebo jiných tabuizovaných otázek, které jsme si mezi sebou určili. Jedna věc je jistota, druhá však jsou přirozené touhy, které se v člověku prosazují tím naléhavěji, čím více zapadá do bahna stereotypu.
Je to normální. Někteří odvážní se rozhodnou už neklamat sebe ani svého partnera a opouští dlouholeté zavedené vztahy, aby vstoupili do nového života, a přitom doufají, že budou šťastnější. Málokomu se to podaří. Určitě i Karla takové myšlenky napadají, ale já jsem si jím jistá. Je pohodlný, u mne má zajištěnu péči a jeho vztah ke mně je postavený spíše na rozumu. Navenek jsme vyvážená dvojice. Naši přátelé si o nás myslí, že nemáme žádné problémy a dokonce nás i obdivují. Hodíme se k sobě. I když i my jsme prošli krizemi, nikdy jsme o nich nemluvili, jen jsme se na nějakou dobu méně stýkali.
Než Karel přijel, bylo vzorně uklizeno, napečeno a můj byteček se skvěl pohodou a vnitřní harmonií. Karel mě políbil do vlasů a na tvář, pak si odložil kabát do skříně a usedl do křesla. Naše oči se setkaly jen krátce.
„Chceš kávu?“ zeptala jsem se z kuchyně. Chtěl, jako obvykle. Tak jsem nachystala vše potřebné a postavila na sporák konvici s vodou. Kuchyň se náhle v mé mysli zmenšila, na oknech byly malé bílé záclonky a v oknech stály květináče s muškáty. Vzduch voněl loukami a já měla v srdci nádherný pocit jistoty a lásky, vnitřního čistého štěstí a vědomí hlubokého klidu. Konvice začala pískat, tak jsem ji odstavila a nalila vodu do šálku, jenže jsem zapomněla nasypat do něj kávu.
Když jsem si uvědomila, kam až mne myšlenky odvedly od reality, trochu jsem se zarazila. Moje snění bylo čím dál silnější, a to mne zneklidňovalo.Vylila jsem vařící vodu ze šálku do dřezu a postavila znovu konvici na plotýnku. Za chvilku byla káva hotová. Dala jsem ji na podnos s cukřenkou a přinesla ji Karlovi do pokoje.
„Nechceš ke kávě zákusek nebo sušenky?“ zeptala jsem se jako obvykle.
Neslyšel mne, tak byl zabrán do televizního zpravodajství. Sedla jsem si opodál a znovu upřela své myšlenky tam, kde skončily. Poblíž mne sedí on, muž, který v poslední době je se mnou stále, a drží mne za ruku. Jeho ruka je měkká a teplá. A já cítím touhu ji nikdy nepustit. A dívat se do jeho očí a nakonec se v nich utopit.
„Na co myslíš?“ uslyšela jsem jakoby z velké dálky Karlův hlas, který mne rychle probral. Úplně jsem se vylekala a provinile jsem se mu podívala do očí. Usmál se na mne.
„Tak pěkně ses už dlouho neusmívala,“ řekl a vzal mne za ruku.
„Vzpomínala jsem na to, jak jsme se spolu seznámili,“ zalhala jsem.
„No, to už je let, co?“ řekl zasněně.
V šest hodin jsme zazvonili na zvonek Hedvičina bytu..
„Drahoušku,“ zahlaholila ve dveřích a hned mne políbila na tvář. Byla celá změněná, omládlá, no jak by ne, že? Za dveřmi stál její manžel. Úplně mne vyděsilo, že se podobal muži, který se mi v poslední době zjevoval v mém snění.
Hedvika nás představila a já mu podala ruku. Byla měkká, teplá a jemná. Příjemně se usmíval. Také jsem se na něho usmála a hned se obrátila na Karla. Ten už se ale bavil s Hedvikou. Nijak mne to neudivilo, protože se dlouho znali a měli si asi co říci. Jen mne napadlo, zda nežárlím.
Večer probíhal divně. Zatímco se Karel s Hedvikou velmi dobře bavil, její mladý manžel sledoval televizní pořad a já jen přihlížela.
Konečně Hedvika vstala a požádala mne, abych jí pomohla připravit pohoštění. Nabídla jsem jí, že to udělám sama, jen ať se dál baví. Řekla mi tedy, že v lednici má připraveny pomazánky a já jsem odešla do kuchyně, abych všechno náležitě nachystala. Naslouchala jsem přitom hovoru z pokoje. Hedvika se smála Karlovým vtipům a Karel jimi opravdu hýřil. Najednou mne to začalo znervózňovat.
„Je v lednici ještě nějaká minerálka?“ vytrhl mne z rozjímání příjemný hlas. Otočila jsem se. Hedvičin manžel stál v kuchyni za mnou. Nevím, jak dlouho, vůbec jsem ho neslyšela přijít. Rychle jsem otevřela ledničku a vyndala láhev minerálky a ze skříňky jsem mu podala broušenou skleničku. Otevřel láhev a nalil si.
„Příjemný večer,“ začal. „Hedvika mi říkala, že jste dobré přítelkyně. Jsem rád, že jsem vás poznal.“ Tu poslední větu řekl s nelíčenou upřímností.
Podivila jsem se tomu, skoro jsme spolu nehovořili a nepamatuji se, že by si mne zvlášť všímal.
„Ano, jsem tu ráda,“ usmála jsem se na něho.
Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Já byla první, která je sklopila. Ano, někdo takový se objevoval v mých snech, nebo někdo hodně mu podobný. Až mne to zarazilo.
Asi za dvě hodiny potom jsme odešli domů. Karel byl zase ve své obvyklé náladě. Nechtěla jsem se na nic ptát. Uvařila jsem čaj a on se rozhodl, že raději přespí ve svém bytě, že je unavený a nebyl by příjemným společníkem.
Rozloučili jsme se.
Uběhlo asi deset dní. Během těch dnů jsem zařizovala pár věcí a Karel se mi dvakrát ozval – jak se mám. Jako obvykle. Zřejmě měl taky hodně práce. Ani se neptal, kdy se sejdeme. Nepřišlo mi to zvláštní.
A pak nastal okamžik, který převrátil můj život naruby. Ten večer jsem se chystala jít spát a někdo zazvonil. Myslela jsem si, že je to Karel. Hodila jsem na sebe župan a šla otevřít. Ve dveřích stál manžel Hedviky. Už nevypadal tak klidně a vyrovnaně.
„Konečně jsem vás našel. Nezlobte se, musím s vámi mluvit, “ řekl prosebně a já váhala, jestli ho mám pustit dál.

Nakonec jsem ho zavedla do pokoje. Sedl si ztěžka a podíval se na mne tak smutně, že jsem si zprvu myslela, že se něco vážného stalo s Hedvikou.
„Udělám kávu,“ řekla jsem. Cítila jsem, jak se celá chvěji strachem z obav, co se dozvím. Tušila jsem něco hrozného, ale chtěla jsem oddálit blížící se okamžik pravdy. Až dosud jsem svým životem jen tak proplouvala, a teď najednou jakoby se ty stálé vody rozhoupaly a začaly se valit do mého snového království a všechno ničily.
Postavila jsem kávu na stolek a náhle v sobě cítila prázdno. Neseděl tu Karel, ale on, Hedvičin manžel.
„Vy jste s Hedvikou dlouholeté přítelkyně, že?“ řekl tónem, který si vyžadoval, abych reagovala. Přikývla jsem.
„Ano, důvěřujeme si,“ řekla jsem a ani nevím, jak mne napadlo říci právě takovou věc.
„Vidíte, no a já jsem dnes přijel z Londýna o den dřív a našel jsem vašeho přítele s Hedvikou v ložnici. Myslím, že nemusím popisovat podrobnosti…“
Srdce se mi divoce rozbušilo.
„Co budeme dělat ?“ zeptala jsem se tiše.
„Jel jsem přímo za vámi. Nezlobte se. Mohl jsem si to nechat pro sebe. Ale jsem zoufalý. Jsem na dně. Je to mé první manželství. Všichni mne od toho zrazovali. Byl jsem do Hedviky slepě zamilovaný. Ale teď vidím, že jí spíš šlo o něco jiného, než o krásný život, který jsme si před svatbou plánovali.“
Napil se kávy. Zapálila jsem svíčku a od ní jsem si připálila cigaretu.
„Bylo mi hned nápadné, jak se minule tak dobře bavili. Asi to spolu táhnou už delší dobu. Asi. Nevím, nic jsem nezpozorovala. Ale teď mi dochází, proč jsem měla tak stísněný pocit. Ten večer jsme šli spát každý do svého bytu. Pak mi během deseti dnů dvakrát zavolal a teď jste tady a říkáte mi takové věci. Můj Bože, já si byla tak jistá…“
„No vidíte, já také. Prožili jsme skvělé měsíce. Vůbec by mne nenapadlo, že by Hedvika vedla dvojí život. Nebylo proč…“
Uchopil mne za ruku a já se tomu nebránila. Uklidňovalo nás oba, že jsme se dotýkali jeden druhého. Snažila jsem si vybavit představy, které mne hladily a vynášely mé srdce do nebes. Prostý stůl, zapálený krb a on, který mne doprovází na každém kroku a říká mi krásná slova.
„Svět je zlý, je lepší si vymyslet svůj vlastní,“ řekla jsem a podívala se mu do očí. Usmál se a pak vstal.
„Musím už jít. Děkuji vám a nezlobte se. Myslím, že budu dělat, že jsem nic neviděl. A vy dělejte, že nic nevíte. Mám takový bláhový sen. Malé krásné náměstí, uprostřed kašna a nad ní dvě letité lípy plné vznešenosti. Ticho a klid. Takže vás k ní zvu.“
„Ano.“ Objala jsem ho. Přitiskl mne k sobě a políbil do vlasů. Ještě dole, když jsem se za ním dívala, se otočil a pokynul mi rukou. Pak nasedl do auta a odjel.
A život šel dál. Mé sny byly den ode dne barvitější, přestože všechno dopadlo dobře. Nikdo se s nikým nerozešel. A já? Když mi bylo nejhůř, sedávala jsem na okraji kašny a ve vodě spojovala ruce s tím, který se cítil tak osamělý a zrazený stejně jako já, i když musím napsat, že si nejsem jistá, zda má nevěra nebyla v konečných důsledcích větší.

Autor: Maura, Foto: Internet