Dívka z Anglie – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová „Říkám ti, Heleno, náš syn je blbec! Takováhle šance! Do smrti by nemusel máknout! A on ji nechce!! Můžeš mi říct, proč? Proč ji nechce?“ Otcův hlas se rozléhal po obýváku a Jiří rozpačitě přešlápl v předsíni. Váhal, jestli se nemá nenápadně vypařit dřív, než si rodiče všimnou jeho příchodu, ale další věta, kterou řekla matka, ho uzemnila.“ Připomínají Vám něco podobné rozhovory? Čtěte tedy dál povídku z knihy KDYŽ MUŽ MILUJE MUŽE, která vyšla v roce 2002.

„Třeba je Jiříček… víš, co myslím, ne? Když pořád nemá žádnou známost…. Honzo, no! Třeba je… homosexuální!“
Helena zrudla a s hrůzou čekala, co na to její muž. Ten zařval jako slon.
„Co?! Prosím tě, neříkej mi takovou kravinu, Heleno?! A po kom by to asi měl, co? V naší rodině nikdy nikdo nebyl teplej! To možná u vás, tam se to hemžilo všelijakejma umělcema, tam by se možná něco našlo!“
Jiří tiše zaúpěl. Tak to je konec. Je to tady.
A za všechno mohli jejich sousedé s tou svoji dcerou Máňou. Za posledních několik let se z nich stali milionáři, ale to jejich ošklivé a hloupé dceři nebylo nic platné. Jednak se k nim i přes ty jejich nepřehlédnutelné milióny nápadníci nijak nehrnuli a potom, i kdyby se i někdo náhodou spletl a omylem je požádal o její ruku, ona by odmítla.
Merylén, jak si nechala tahle sousedovic Máňa říkat, milovala totiž Jiřího a posledního půl roku se snažila více než usilovně, dostat ho před oddávajícího úředníka.
Jeho rodiče tím byli pochopitelně nadšeni, protože bohatší nevěstu neznali, ale s Jiřím se hnout nedalo.
To je opravdu konec, pomyslel si Jiří. Máňu musím vyřešit co nejrychleji a pak, fakt že jo, pak odcházím do Prahy. Už jsem to měl udělat dávno a ne se každý den vracet do téhle díry a ráno zase jet do Prahy.
V Komerční bance, kam nastoupil hned po vysoké škole, má před sebou postup, který by hned tak někde neměl a když bude v Praze bydlet, bude to dobré pro něho i pro jeho zaměstnavatele.
To jejich hnízdo, kde se před osmadvaceti lety narodil, se vůbec za ty roky nezměnilo
a jak na vás někdo něco nalepil, už to na vás zůstalo navěky. A jestli něco takového napadlo
jeho mámu, obyčejnou ženskou, může to napadnout i někoho druhého a malé město dokáže být pěkně zlé.
Jiřímu nešlo o něho, na celou tuhle díru se mohl vykašlat od hodiny, ale měl ještě mladšího bráchu, který teď byl na vojně a jako by už slyšel ty poznámky v hospodě, které by ho neminuly, jako například: Hele a nejseš ty náhodou taky teplej, jako tvůj brácha?

Otřásl se hrůzou. Ještě to tak.
Tak dobře. Vyřešíme Máňu a pak hurá do Prahy.

Ale teď se otočil a vyplížil se z bytu.
Když se večer vrátil, seděli jeho rodiče u televize a smáli se odvážlivcům, kteří se nebáli předvést svůj pěvecký talent v Carusošou.
„Á, náš mladej!“ Otočil se na Jiřího otec a šťouchl do matky.
Matka se na Jiřího otočila a tiše, ale nekompromisně, mu oznámila. „Jiříčku, byla tady Merylén a pozvala nás všechny na svý dvacátý narozeniny! Má to v sobotu.“
Otec zvýšil hlas. „Půjdeš s námi, jasný? Protože o tebe jí jde nejvíc, ne o mě a nebo o maminku, to snad chápeš, ne?“
Jiří si pobaveně sám nad sebou vzdychl. Dobře ti tak, chlapečku! Já blbec, že jsem už odtud nezmizel dávno!
Cítil, že toho má akorát tak dost. Je mu už dost let na to, aby mu někdo, byť to byl jeho vlastní otec, říkal „Á, náš mladej“ a šíboval s ním, kam se mu zamane a to matčino „Jiříčku“, mu vadilo také.
A protože se už odpoledne definitivně rozhodl, že tady končí (je zajímavé, jak někdy jedna věta dokopne člověka k něčemu, nad čím se rozmýšlí třeba i několik let), nevzrušeně odpověděl.
„Klidně, tati. Pokud tam budu moct vzít Vlaďku.“
„Jakou Vlaďku?“
Jeho matka vstala rychle z křesla a ztišila blonďáčka, který v Carusošou oznamoval, že si kávu osladí. Jiří si povzdechl a riskl to. Mámu miloval a věřil tomu, že je na něho
napojená přinejmenším stejně silně, jako on na ni.

„Přece Vlaďku, mami! Vzpomeň si! Vždyť jsem ti o ní říkal! Vlaďka, co má v Praze byt. Před týdnem se konečně vrátila z té Anglie… pamatuješ přece, ne? Začali jsme spolu chodit před třemi lety, rok před tím, než do Anglie jela.“
Helena se na svého syna pozorně podívala. Zdálo se jí, že žádost o pomoc je v jeho očích dnes obzvlášť naléhavá, a tak si promnula bradu, pak pokývala hlavou, jako že si už vzpomíná a nakonec neurčitě pronesla.
„Jóóó…“
Jiří ožil.
„Víš, jak jsem ti říkal, že tam jela na dva roky hlídat děti své sestřenice, aby si vydělala. Chtěla by tady teď začít podnikat v kosmetice…“
Teď už Helena neváhala a rychle přikývla.
„Už si vzpomínám, Jiříčku! Áno! Áno!“ Rozzářila se úsměvem. „Už jsem si vzpomněla! Máš pravdu. Vlaďka. Ale to víš, dlouho jsi o ní nemluvil…“
Helena nadšeně přikyvovala a Jiří, jako už tolikrát, svoji matku němě obdivoval.
„Jo, jo. Už si vzpomínám. Nedávala jsem ti pro ni nějakou kytičku? Do toho jejího bytu?“
Pokojem zaburácelo:Své bendžo naladím…
To otec zesílil zvuk televize, aby nebylo slyšet u sousedů jeho řev. A už to tu bylo.
„Jaká Anglie?! Jaká Vlaďka? Jaká kytička a jakej byt?!“ Otec se překřikl, začal sípat, matka televizi zase ztišila a pak mrkla na Jiřího, aby věc vysvětlil.
„Byt Vlaďky, tati. Máma mi pro ni dala jednou kytku. Do jejího bytu. Vlaďka má v Praze byt a já tam občas z banky zaskočil na kontrolu, utřít prach a ták… a občas jsem tam přespal… vždyť víš.“
Jiří se na tátu jemně ušklíbl, jako chlap na chlapa. Jeho otec se na něho chvíli nechápavě díval a pak zařval.
„Co vím?! Nic nevím! Copak mně se tady něco řekne?! Nikdy jsi o nikom takovým
nemluvil! Aspoň přede mnou ne! Prej mu dala kytku…“
Otec Jan se vyčítavě podíval na svoji ženu. A takhle to bylo celý léta. Kdepááák, její Jiříček a vona. Ty jejich tajnosti…
„Před tebou o tom sice nemluvil, ale já o ní vím všechno.“ Zastala se syna Helena. „Kluci se vždycky svěřujou spíš mámám. Ale vsadím se, že jsem ti o ní říkala, taťko! Určitě!“
Otec Jan stále kroutil hlavou, ale přece jenom už ne tak zarputile.
„Vzpomeň si! Vlaďka! Jmenuje se Vlaďka!“ Matka zvedla kurážně hlas a její manžel rozpačitě rozhodil rukama.
„No, možný to je… Ty toho někdy namluvíš, že tě radši neposlouchám.“ Připustil otec Jan existenci Vlaďky ve své mysli.
„No tak vidíš!“ Vítězně se načepýřila jeho žena. „A pak, Jiříček si nebyl zase až tak stoprocentně jistý, že se mu vrátí, víš, taťko? Přece jenom byla v Anglii a dva roky! A to se holka hodně změní! Mohlo se stát ledacos. Vždyť to znáš!“
„Co znám? Nic neznám! Já jezdil akorát tak na pionýrský tábor do Vlastějovic!“ Načepýřil se otec Jan. Helena ho pohlazením po rameni ukonejšila.
„Proto se s ní Jiříček před tebou radši moc nechlubil! Aby ses mu nesmál, kdyby mu to nevyšlo!“
Jiří se na svoji matku obdivně zahleděl. Nejraději by ji objal a políbil. Je fantastická!
Jeho otec si sedl zpátky do křesla a zmohl se pouze na mávnutí rukou. „Já jsem se mu tak někdy smál dovopravdy, jo? A jestli jo, tak jsem si dělal srandu a von je blbej, když to nepochopil!“
Podíval se na svoji ženu, pak na svého syna a shrnul situaci do tří slov.
„Voba jste blbí.“
Pak seděl a koukal na obrazovku, kde se široce usmíval další soutěžící a hlavou se mu honila jedna myšlenka za druhou.
Kluk má tedy holku, která se mu vrátila z Anglie. Otec Jan cítil strašnou úlevu. Ten balvan, co na něj navalila jeho žena odpoledne, ten balvan z něho spadl. Zaplaťpámbu. To znamená, že ta blbost, co řekla Helena o Jirkovi odpoledne, to, že je teplej, tak tahle blbost je vopravdu blbost! Nakonec, nic jinýho to bejt nemohlo, než blbost! Kde by se taky vzal v naší
rodině buzerant, marjápano!
Tak ta klukova holka má byt.
Našeho kluka si v tý jeho Komerční bance vážej, takže možnost, že by chtěl měnit místo, je minimální. Pořád by dojížděl a dojížděl…
No, a každodenní dojíždění do Prahy není žádná slast, i když si člověk zvykne na všechno. Bude tedy bydlet v Praze…
Praha je kousek odsud, kluk může každou chvíli zajet domů!
A ten náš mladší, až se vrátí z vojny, bude mít aspoň kde bydlet, protože mu Jirka uvolní to svoje první patro.
No, nakonec to bude možná pro rodinu lepší, než ta ošklivá Mařena od vedle, s těmi svými miliony! Hm, hm, hm…
Otec Jan se spokojeně culil.
„Tak co, táto?“ Špitla jeho žena a jemně se dotkla hřbetu jeho ruky.
„Co by, Heleno.“ Usmál se na ni její muž a pak se usmál i na Jiřího. „Kluk je už dost velkej, ať si zařídí život jak chce. My mu do toho mluvit nebudeme. Má svůj rozum. A blbej není! A kdy nám představíš tu svoji… Laďku?“
„Vlaďku, táto!“ Opravila ho Helena a usmála se hřejivě na Jiřího. Synáčku můj zlatej, kdo by to do tebe řekl?
Jiří se na matku usmál také.
„Zítra jedu do Prahy, Vlaďka má ve čtvrtek přiletět z té Anglie, tak jí trochu uklidím byt a do soboty budu u ní, a v sobotu bysme přijeli tak na hodinku, na dvě, na ty Mániny narozeniny. Takže ji uvidíte a ona uvidí vás…“
Oba rodiče spokojeně přikyvovali.
„Připravím nahoře pokoj pro hosty.“ Prohlásila pohostinsky matka, ale to Jiří okamžitě zamítl.
„Hned zase pojedeme, protože Vlaďka má příbuzné na Moravě a musíme to všechno objet, než si začne zařizovat svoje věci ohledně firmy.“
Matka pokrčila rameny.
„No co… tak někdy jindy…“ Usmála se na svého syna a Jiří se na ni usmál také. Otec Jan, ten se usmíval sám pro sebe.
A kdyby jejich rodinný dům nebyl postavený tak solidně, jako postavený byl, možná by pád těch tří balvanů ze srdcí tří dospělých lidí nepřežil…
V sobotu Jiří opravdu s Vlaďkou přijel.
Maminku okouzlila a otce Jana taky, i když na jeho vkus byla příliš nóbl.
„Člověk aby se toho pomalu bál dotknout, co?“ Hrdě šeptal zhrzenému otci Merylén a očima ukázal na přítelkyni svého syna, štíhlou, elegantní blondýnku, která svým dokonalým nalíčením připomínala manekýnku.
Otec Máni přikývl a ani se nesnažil obě dívky srovnávat.
Co já s tou naší holkou budu dělat… pomyslel si smutně, ale pak zaslechl, jak se jeho žena ptá sousedky, kdy že se to vrátí z vojny ten jejich mladší syn. A když viděl, že Máňa zbystřila, svitla mu trochu naděje. Sakra, ať mi nikdo netvrdí, že peníze dneska nejsou nic! To bych se na to podíval!
Jiří a Vlaďka se asi po dvou hodinách rozloučili s tím, že Jiří si během příštího týdne bude pomalu odvážet své věci do Prahy, aby rodiče mohli připravit byt pro brášku, který bude z vojny do dvou měsíců doma.
Jiří byl šťastný, jako už dlouho ne. S Vlaďkou spokojeně probírali uplynulé odpoledne a cesta do Prahy jim rychle uběhla.
Odvezl ji až před její dům a když se chystala vystoupit, sáhl dozadu do auta a vyndal nádhernou orchidej.
„Děkuju ti, Vlaďko. Udělalas pro mě strašně moc.“
Vlaďka se přátelsky ušklíbla.
„Nedramatizuj to, Jiříčku. Vsadím se, že je vás víc, než čtyři procenta. Takže doufám, až budu potřebovat helfnout v něčem já, že mi zase pomůžeš ty. A abych byla konkrétní, nemáš někoho známého u společnosti Droždíčko?“
Vlaďka se koketně rozvlnila a Jiří se usmál.
Byla dobře informovaná. Měl v Droždíčku kamaráda a když mu řekne, Vlaďku do
něčeho určitě vezme.
„Dělají moc dobrý dabing a prý platí slušně! Prosím! Prosím!“ Žadonila Vlaďka. „Já bych si potřebovala trochu přivydělat… na šatičky, šminčičky a hlavně na to mý divadlo…“

Jiří přikývl. Tahle mladá, talentovaná herečka, která hrála v jednom z nejlepších divadel v Praze, si nějaké to přivydělání zasluhovala, nejenom za to, co pro něho dneska odpoledne udělala.
„Zavolám mu ještě dneska a dám mu tvůj mobil, ano? Určitě se ti ozve s nějakou nabídkou.“
„Jupííí!“ Výskla Vlaďka, lehce Jiřího políbila na tvář, přivoněla k darované orchidei, zamávala Jiřímu na rozloučenou, odemkla dům a zmizela.
A Jiří se rozjel do Křivolaké ulice, kde bydlel jeho přítel, se kterým žil už tři roky.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet