Milion – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Stál jsem u okna našeho panelákového bytu a koukal ven. Byl pátek, měl jsem před sebou celý víkend a místo abych se těšil na volno, děsil jsem se prázdnoty, která mě čeká. Ne, nemyslete si, že jsem rozvedený nebo vdovec. Jsem ženatý. Ale moje manželka sedí v obývacím pokoji a kouká na televizi. A bude na ni koukat večer, v sobotu i v neděli.

„Jaruš, co kdybysme jeli na chalupu? Už jsme tam nebyli ani nepamatuju…“

Neodpověděla, jen zavrtěla hlavou. Samotnému se mi tam nechtělo. Mám mlčet tady nebo na chalupě? Vyšlo by to nastejno a ještě bych utratil za benzín.

K baráku šli Novákovi z pátého. Nesli tašky plné jídla a o něčem si povídali. Nováková se smála a on se na ni díval a bylo vidět, že je jim spolu dobře.

„Jaruš, nechceš jít nakoupit? Vezmu auto.“

Zase zavrtěla hlavou a protože začaly jít reklamy, dokonce se na mě i podívala.

„Všechno je koupený. Nebudu zbytečně utrácet. Dělala jsem guláš. Upekla jsem perník. Pivo jsem koupila. Chleba je čerstvý. Vyškvařila jsem sádlo. V lednici jsou škvarky, moravský uzený a špekáčky. Najez se a pojď se dívat.“

Teď jsem pro změnu zavrtěl hlavou já.

„Nemám hlad. Já si chci povídat.“

Vytřeštila na mě oči.

„S kým?“

„S tebou. Jsi přece moje žena! Vždyť spolu vůbec nemluvíme. Pořád koukáš na televizi!“

„Co ti na tom vadí? Znám chlapy, který jsou rádi, že ženský mlčí a neotravujou.“

Pokrčil jsem rameny.

„To je možný, ale já si chci s tebou povídat.“

Nechci jí křivdit, možná, že by si se mnou v tuhle chvíli i povídala, ale reklamy skončily a moje drahá žena se znovu přilepila očima k televizi.

Tak jsem si šel zase stoupnout k oknu. Mohl bych takhle stát celý den a nenudil bych se. V našem dvanáctiposchoďáku bydlelo šedesát rodin. Když to znásobím třemi a to je málo,
je to skoro dvě stě lidí. To je malá vesnička. Bylo pořád na co se dívat.

Právě šla Hanka od nás z poschodí. Manžel jí před rokem nečekaně zemřel a mně
připadalo, že se pořád rozhlíží, jestli se odněkud nevynoří. Měl jsem je rád oba. Když byly naše a jejich děti malé, chodili jsme společně tancovat. Pozvali jsme moji matku na hlídání, jejich děti jsme uložili k našim dětem a šli jsme.

Vlastně se naše přátelství vytratilo, když nám děti odešly z domova. A pak Oldřich zemřel a Hanka zůstala sama. Bylo jí jako mně, kolem pětačtyřiceti, ale byla štíhlá, chodila v džínách a nikdo by jí tolik nehádal.

Zastavila se a já si všiml, že něco nese. Byla to nějaká skříňka, která se jí v rukou rozkládala…
„Jdu pomoct Haně… hned jsem tady!“

Jaruš mě stejně nevnímala. Dostihl jsem Hanku ještě před domem. Stála a nešťastně přemýšlela, jak odemkne.

„Ukaž, vezmu ti to! Co to máš, prosím tě?“

Mávla rukou a trochu se usmála.

„Roberte, něco ti řeknu. Ženský si neváží chlapů. Začnou si jich vážit, až když je nemají.“

Ukázala na skříňku.

„Dostala jsem to od bratra. Je to šikovná skříňka, ale on ji rozložil, aby se mi vešla do auta. Myslíš, Roberte, že jsem ji doma složila? Ani omylem!“

Nastoupili jsme do výtahu a Hanka mi to dopověděla.

„Tak jsem ji ráno vzala do práce a sám šéf mi ji složil. Pak ji zase rozložil, ale nakreslil mi plánek, abych si s tím doma poradila!“

Rozesmála se a já s ní.

„A budeš to umět?“ Zeptal jsem se před jejím bytem a ona smutně zavrtěla hlavou.

„Máš o mně vysoké mínění, Roberte!“

„Tak já ti to složím,“ nabídl jsem se, a když s úsměvem přikývla, zul jsem si boty a vešel do bytu.

„A co Jaruška?“ Zeptala se starostlivě Hanka. „Nepůjdeš jí říct, že jsi u mě, aby neměla
starost?“

„Jaruška kouká na televizi.“

Víc jsem Haně neřekl. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že si na Jarušku stěžuju, sotva vytáhnu paty z domova. Složil jsem skříňku a protože jsem si všiml, že je v bytě ještě pár věcí, které „potřebují chlapa“, zahrál jsem si na údržbáře. Hanka mi mezitím udělala kafe a já si k němu na chvíli sedl.

„Slib mi, že u nás zazvoníš, když budeš cokoli potřebovat! Slib mi to.“

„To ti slíbím a ráda. Jenom aby to Jarušce nevadilo.“

„Jaruška kouká na televizi.“

Opakoval jsem, co jsem řekl před hodinou a Hanka okamžitě poznala, že je za tím něco víc, než strohé konstatování, co Jaruška dělá. Ale nevyptávala se. Přikývla.

„Taky ráda koukám na televizi. Člověk přijde na jiné myšlenky.“

„Jaruška kouká na televizi pořád.“

„Má náročnou práci. Relaxuje. Nediv se jí.“

Zastala se jí, a to se mi líbilo, i když jsem věděl, že nemá pravdu. Jiná ženská by začala Jarušku pomlouvat, ale Hanka ne. Pokýval jsem hlavou.

„Relaxuje. Říkáš tomu hezky, Hanko, a já ti to nebudu vymlouvat. Prosím tě, hlavně na mě zazvoň!
Třeba hned zítra. Nemám co dělat. Stojím doma u okna a koukám ven.“

„Já vím. Všimla jsem si.“

Chvíli jsme oba mlčeli, pak jsem vyndal klíče od našeho bytu a vyšel na chodbu.

„Bylo to hezké. Děkuju ti. Ani jsem nečekal, že si s někým popovídám. Myslel jsem, že budu do pondělí mlčet.“

Rozesmála se a cvrnkla mě lehce do čela.

„Co to povídáš? Máš doma přece ženu!“

„Jaruška kouká na televizi.“

Řekl jsem to potřetí a přiznám se, že mi v tu chvíli bylo strašně smutno. Uvědomil jsem si, že poslední dva roky, co jsou obě děti pryč, doma pořád mlčím. Mlčím.

Já mlčím a Jaruška kouká na televizi.

Hanka na mě koukala a v očích měla smutek.

„Některé ženské si neváží mužských, kteří si to zaslouží.“ Řekla po chvíli tiše, a když jsem odemkl náš byt, hlasitě se zeptala, jestli u nás může zítra odpoledne zazvonit. Že si přiveze od bratra další skříňku a potřebovala by ji složit. Abych se zeptal Jarušky, jestli jí to nebude vadit.

„Jaruš, co máš v plánu zítra odpoledne?“ Zavolal jsem ode dveří, ale z bytu nikdo neodpověděl. „Jaruš! Hanka bude potřebovat s něčím zítra pomoct! Nepojedem na chalupu?“

„Nikam nejedu! Budu koukat na televizi!“ Ozvalo se z obýváku a Hance pobaveně blýsklo v očích.

„Vždyť ti to říkám! Pořád kouká na televizi!“ Zašeptal jsem a oba jsme vyprskli smíchy. „Tak zítra!
Ale určitě! Už teď se těším!“

Hanka přikývla, a když u sebe zavírala dveře, zamávala mi.

Vzal jsem si pantofle a chodil chvíli po bytě. Ale vůbec ne smutně! Skoro jsem se vznášel! Bylo mi tak hezky, jako když jsem byl někde s klukama a vyvedli jsme nějakou lotrovinu…

Hanka u nás druhý den opravdu zazvonila. Řekl jsem Jarušce, kam jdu, a ta jen mávla rukou. Přišel jsem až na zprávy. Ne že by mi tak dlouho trvalo složit jednu skříňku. To jsem měl za deset minut. Ale sedli jsme si s Hankou ke kafi a povídali si o všem možném. O dětství, o manželství, o Oldřichovi, jak jí schází, o práci, o dětech.

Nakonec i o Jarušce.

Řeknu vám, že to byly nejkrásnější tři hodiny, jaké jsem v poslední době prožil. Od toho dne jsem začal k Hance chodit každý den. Jaruška to věděla a bylo jí to jedno. Aspoň jsem ji neotravoval.

Netrvalo dlouho a mezi mnou a Hankou to třísklo a já k ní začal chodit v noci, když Jaruška zavřela televizi a usnula. Takhle jsme to dělali asi půl roku, a pak jsem Hance řekl, že se rozvedu. Že chci být s ní a pořád. Souhlasila.

Zajel jsem za dětmi. Když jsem jim vysvětlil situaci, pochopily mě. Nakonec to viděly
samy, když přijely domů. Jaruška s nimi prohodila pár vět a pak koukala na televizi…

Jednou v pátek, zrovna dávali Milionáře, jsem přišel za Jaruškou do obýváku.

„Něco bych ti rád řekl.“

„Koukám na televizi.“

Vypnul jsem televizi a schoval ovládač do kapsy. Jaruška se naštvala.

„Ty ses zbláznil! Okamžitě tu televizi otevři! Tohle je tutově budoucí milionář!“

„Příště tam bude jiný. Poslouchej mě chvíli, Jaruško. Zahrajeme si taky na milionáře. Dám ti otázku. Tvůj manžel ti řekl, že má milenku. Má pravdu?“

Jaruška ukázala na kapsu s ovládačem.

„Otevři tu televizi! Dělej!“

Ale já pokračoval.

„Máš čtyři možnosti. Za a) ANO. Za b) NE. Za c) LŽE. Za d) MLUVÍ PRAVDU.“

Poklepala si na čelo.

„Jsi úplně pitomý! To je vidět, že na Milionáře nekoukáš! Možnost a) a d) je jedno a to samý! A možnost b) a c) taky! To neumíš dát lepší odpovědi?“

„Tohle jsou dobré odpovědi. Hádej. Otázka je jednoduchá. Myslíš si, že má tvůj manžel milenku?
Máš přítele na telefonu, padesát na padesát a pomoc publika, v tomto případě někoho ze sousedů.“

Jaruška začala pobíhat po obývacím pokoji.

„Tvoje blbosti mě nezajímají! Já chci, abys mi otevřel televizi! Těším se na Milionáře celý den a ty si přijdeš a vypneš mi ho!“

Zvýšila hlas. Z míry mě to nevyvedlo. Chceš mít televizi, máš ji mít!

„Ale Jaruško! Vždyť my dva si taky hrajeme na Milionáře! Představ si, že máš televizi otevřenou!
Představ si, že jsem Hejma! Ještě jednou ti to zopakuju! Myslíš si, že má tvůj manžel milenku? Máš přítele na telefonu, padesát na padesát a pomoc publika, v tomto případě někoho ze sousedů.“

Jaruška se na mě podívala a pak začala nepříčetně ječet.

„Tak já se tedy jdu zeptat Hanky, jak to je!“

Rozeběhla se ke dveřím, ale rozmyslela si to. Vrátila se a natáhla ke mně ruku.

„Dej mi ten ovládač. Nikam se nejdu ptát. Máš milenku. Odpověď á a odpověď dé! Slejzáš se s Hankou. Řekla mi to Vávrová i Kromanová! Viděly tě, jak k ní jdeš v noci. A mně je to jedno. Pro mě za mě se rozveď. Ale teď mi dej ten ovládač!“

Podal jsem jí ovládač a ona rychle zmáčkla NOVU. Její budoucí milionář právě vyhrál 360 000 korun. Začala v křesle radostí vyskakovat.

„Já to věděla! Já to říkala! Kdepak, na to já mám čuch! Já hned vím, kdo na to má! Ale Hejma to věděl taky! Na Hejmovi okamžitě poznám, co si myslí! A myslí si vždycky to, co já! Já a Hejma bysme mohli po první otázce říct, jak bude kdo dobrý! Já a Hejma…“

Prošel jsem bytem, vzal si pár věcí, které jsem měl rád a odešel jsem k Hance.

Jaruška ani Hejma můj odchod vůbec nezaregistrovali…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet

Povídka Milion vyšla v knize KDYŽ CHCE ŽENA ZHUBNOUT, v roce 2005.