Důchodce a duchovní život – Literatura

Autor článku: František Benda Je tomu už velice dávno, tak dávno, že to známe pouze z vyprávění, kdy se duchovní poznatky předávaly pouze ústně. Knihy tehdy ještě vlastně neexistovaly; těch několik málo, psaných ručně, nebylo běžně ani přístupných. Navíc byly hlubší duchovní poznatky považovány za tajné, takže byly sdělovány pouze několika důvěryhodným vybraným osobám, a to ještě velice skrytě.

Utajování bylo dost odůvodněné, neboť bez patřičného pochopení mohou být některé závěry postaveny zcela na hlavu, ne-li dokonce zneužity. Při použití nože je pro neznalého také důležité vědět, za který konec jej má uchopit. Jinak ublížit sobě nebo jiným pak není problém.
Taková situace ovšem vyvolala potřebu zástupu učitelů, kteří byli (nebo by alespoň měli být) schopni uspokojit rozsáhlé zájmy a potřeby poznání chtivých žáků. Na obou stranách se už tehdy vyskytly běžné problémy lidských povah – ne vždy se přijímalo a předávalo výhradně pro získání hlubší znalosti věci a pro její dobro. Komerce ostatně prostupuje obdobným jednáním dodnes.
Pozdější výroba knih pozměnila i způsob předávání duchovních poznatků. Dnes zní žertovně názvy knih typu ˝Tajné učení˝, jsou-li vydány několikatisícovými náklady. To znamená, že si je může koupit a libovolně s nimi zacházet kdokoli. O skutečných tajnostech v tomto směru se normální člověk dozvídá jen s obtížemi (pokud na ně ovšem nepřijde sám, ale ani pak to není nikterak snadné).
Není tomu naopak zase tak dávno, jen pár desítek let, kdy navzdory rozšíření knih byl duchovní literární trh velice chudý. Duchovno se nevidělo rádo. Četlo se tedy vše, co se mu alespoň trochu podobalo a s čím se kdo potkal, často ve velice mizerných strojových opisech, plných překlepů a nejasností. U osmého průklepu se bylo nutno významu spíše domýšlet než jej jasně pochopit.
Dnes je situace podstatně jiná, i když také ne příliš uspokojivá. Literatury je zase příliš mnoho a také je nepříjemně drahá. Náměty se nabízejí nejrůznější, kvality mnohdy pochybné. Problém je ale v tom, že žádná kniha není tak dobrá, abychom v ní nenašli nějaký, byť drobný kaz či nezodpovězenou otázku, a také naopak žádná z nich není tak špatná, abychom v ní nenašli nějaké – byť nepatrné – poučení. Nevábná perspektiva.
Vzdávat bychom to ale neměli. Měli bychom předpokládat, že každý autor duchovního traktátu, ať už jakéhokoli, to myslel dobře a upřímně. Vydal ze sebe jistě to nejlepší, co uměl a čemu sám věřil. Můžeme ho tedy přinejmenším brát jako jakýsi normativ a srovnávat s ním výdobytky vlastní. Souhlasné nás v našem přesvědčení utvrzuje, nesouhlasné může třeba i poučit.
Žák, kterému se podařilo spočinout v náruči důvěryhodného učitele, si může připadat jako pták v kleci. V krmítku pravidelně nalézá potřebnou potravu a má víceméně zajištěnou budoucnost. Bez učitele se spíš podobá ptáku ve volné přírodě, který má svou svobodu draze vykoupenu nutností sezobnout kde co, aby se vůbec uživil.

Na toto téma existuje stará indická pohádka.
Dvěma mocným mužům, králi a jeho prvnímu rádci, se ve stejný den narodili synové. Rádci se náhodou podařilo vyslechnout ortel sudiček: oběma hochům předpověděly moudrost, sílu a statečnost, ale také velkou chudobu. Jeden bude lovec, ale neuloví za den víc než jedno zvíře; druhý bude prodávat nasbírané dříví, ale nenashromáždí za den víc než jednu otep. Proto ta chudoba. To se zdálo otci velice nespravedlivé, i postavil se sudičkám, že se bude proti jejich výroku bránit. ˝Co ty, lidský červe, zmůžeš proti osudu,˝ vysmály se mu a zmizely.
Léta ubíhala. Když se hochům blížila dospělost, vtrhli do země nepřátelé, snadno zvítězili a rádce sotva zachránil holý život. Ovšem brzy se doslechl, že tam kdesi daleko žijí dva moudří, silní a stateční hoši, kteří jsou ale velmi chudí. Snad že to neumějí, nebo co.
Otci se po delším hledání podařilo hochy vyhledat a vyslechl jejich stesky. Ať prý se snaží jak se snaží, jeden, lovec, za den neuloví víc než jedno zvíře; druhý pak, sběrač dříví, navzdory veškeré námaze nenajde za den víc, než jednu otep.
˝Proti osudu těžko bojovat˝, vysvětlil jim, ˝ale má také své světlé stránky. Těch je možno využít. Ty, lovče, lov pouze slony – sudičky ti přece přiřknuly jedno zvíře denně. A ty, synu, sbírej pouze dříví santálové – i ty máš přece úspěch předem zaručen˝.
Tato moudrá rada pomohla oběma hochům aby si podstatně zlepšili své další živobytí.

Těžko budeme dnes hledat učitele, který by nás prohlédl a poznal natolik, že pro nás zvolí tu nejsprávnější cestu a vede nás po ní. Nezbývá než sami se probírat dostupnou literaturou, a pečlivě sledovat, se kterými myšlenkami vnitřně zarezonujeme. To nás může navést na naši cestu.
To, co nám pak jakýmkoli způsobem přijde ke čtení pod ruku, můžeme snadno rozdělit do několika skupin: něco nás pobouří, s jiným pouze nesouhlasíme. Ne všemu porozumíme, a leccos lhostejně pouze projdeme. Šťastni přivítáme to, co odpovídá našemu přesvědčení (takové čtení je nejvítanější) a naopak znejistíme u nových věcí, u kterých zavětříme, že bychom se asi měli začít učit, do čehož se nám zcela přirozeně nechce.
Záleží pak pouze na nás, jakou velikost nové věci přisoudíme. A nemusí to být právě ze světa zvířat.

Autor: František Benda, Foto: Internet