Důchodce a duchovní život – Paradoxy

Autor článku: František Benda Ti, kteří se dali na zdokonalování svého duchovního života, mají stále větší možnost seznámit se s mnohými starými, a dokonce i nejstaršími duchovními spisy. Některé přicházejí ve formě strohých překladů, zatímco jiné jsou doprovázeny komentářem, buď přímo z pera překladatele samého, nebo nějaké jiné zasvěcené autority.

Oba způsoby v sobě skrývají jistá nebezpečí. Autoři takových spisů tvořili svá díla dost často v extatickém vytržení, ve kterém se na logiku či na následnost dějů moc nehledí, a také je přirozené, že používali slovní zásoby a popisů reálií patřících k době vzniku. Takže mnohé, co je v jejich výrocích usazeno jako samozřejmé, může povrchnímu, ne zcela zběhlému čtenáři, snadno uniknout. S některými jemnostmi pak mají co dělat i ti, kteří se takovými problémy zabývají třeba i celoživotně. V tom je přece jen výhoda připojených komentářů, že na významná místa upozorní a případné nejasnosti vysvětlí.
Je tu ovšem i nevýhoda. Komentátorovi se nemusí – i při velké snaze – vždy povést být buď nestranný, nebo se dokonce vžít do světonázoru autorova. Kdo se dá na podobnou činnost, má už zpravidla za sebou kus vlastního duchovního života, který jím veskrze pronikl a tím pádem ho i značně názorově ovlivnil. Jinak komentují theosofové, jinak křesťané, jogíni, buddhisté apod. Neznalý nebo neškolený čtenář by to měl mít na paměti – ale stejně si z textu nakonec vyzobe pouze to, na co je víceméně sám naladěn a co je schopen vstřebat.
Komentátor na sebe bere nevděčnou úlohu právě v těch místech, kde originální texty obsahují partie, které jsou z dnešního hlediska nevysvětlitelné a neobhajitelné. Buď popisují věci tehdy všeobecně známé, které ale v průběhu věků upadly v zapomenutí, nebo autor sáhl po paralele, dnes už nerozluštitelné. To jsou pasti na naivní vykladače, kteří někdejší příměry berou doslova a vytvářejí si tím nepřekročitelné překážky.
Takový zmatek přináší např. Bible už na svém začátku. První lidé, Adam a Eva měli dva syny. Pakliže Kain zabil Abela, vyvraždil tím vlastně čtvrtinu tehdejší populace a polovinu generace nastupu-jící. Nezodpovězeno tedy zůstává, kam to potom odešel, aby zajistil pokračování lidského rodu. Jsme snad všichni vlastně jeho potomky?
V Bhagavadgítě se zase dočteme, že jistý Pándu měl dvě manželky. Na lovu potkal párek jelenů, skotačících v milostných hrátkách. Když jelena postřelil, ten se změnil v člověka a sdělil mu, že je ve skutečnosti asketa, který si takto zpříjemňoval svůj jinak fádní život. Za postřelení ho proklel, aby zemřel v tom okamžiku, kdy sám s podobnými hrátkami začne. Pándu to oběma manželkám vysvětlil, ale jelikož chtěl mít syny, vyzval je, aby to nějak zařídily. Obě k tomu využily svých magických schopností: jedna se stala matkou pěti významných hrdinů, druhá měla dokonce synů sto. Tak ovšem vznikly dva znepřátelené rody, které si oba dělaly nároky na vládu v zemi. Bhagavadgíta začíná v momentu, kdy obě vojska stojí čelem proti sobě. V té chvíli se přenáší z napětí válečného pole do cely poustevníkovy, před kterým nestojí zabíjení znepřátelených příbuzných, nýbrž krocení vlastních smyslů a myšlenek.
Tak vznikla Bhagavadgíta, jedna z nejkrásnějších a nejhlubších knih.
I zcela vážné současné životopisy Buddhy bez uzardění (nanejvýš s dodatkem ˝podle legendy˝) tvrdí, že Buddha vyskočil své těhotné matce z boku když se procházela libosadem a ihned začal chodit a mluvit. Ani pokus o moderní vysvětlení, že se snad narodil císařským řezem (však jeho matka také po několika dnech zemřela), situaci uspokojivě nevysvětluje.
Různá náboženství nás přesvědčují, že celý vesmír je jedna velká živá bytost, kde všichni tvorové jsou vlastně bratry a sestrami (Mauglí – jsme jedné krve, ty i já). Podle toho jsme se ocitli v nezáviděníhodné pozici kanibalů, neboť tím, že jsme od samého počátku zařazeni do potravinového řetězce živých tvorů (neboť i my můžeme být jinými zkonzumováni), se musíme na svých ˝příbuzných˝ dopouštět násilí. Někteří jedinci pociťují tento fakt obzvlášť bolestně a upravují si životosprávu tak, aby nehřešili, čímž si zase zadělávají na komplikace v jiném směru.
Jednou ze zásad buddhismu je rozhodnutí bódhisattvy, (toho, kdo se k tomuto směru přiklonil), neustat v duchovním úsilí, dokud nebudou zachráněny všechny bytosti. Součástí doktríny je ale současně přesvědčení, že žádný jev nemá neměnou podstatu, protože řetězec příčin a následků je bez začátku a bez konce. To znamená, že se donekonečna budou rodit nevědomí lidé, které bude nutno rovněž donekonečna učit a napravovat. Konce nevidět.
Paradoxů, těmto podobným, by se dala ještě najít celá řada. Zdá se, že duchovno, představované většinou singularitou, jakmile se projeví ve světě hmoty, bere na sebe tvář duality. Tím je ovlivněno jejími zákony, které ale pro zpětné pohledy, tj. od polarizované hmoty k duchovnu, nefungují.
Pakliže se nám zachovalo cosi, co má nádech počátečního duchovna, s logikou při snaze o jeho pochopení nemáme šanci uspět. Vyložíme-li si je přesto ve vztahu k našim současným reáliím, buď ztratí smysl úplně, nebo se dokonce změní ve svůj pravý opak. Jedinou možností je – i tyto poznatky zahrnout mezi překážky, stavící se proti zastavení mysli, a jako takové je odsunout bez zájmu stranou.

Autor: František Benda, Foto: Internet