Předvánoční úvaha

Autor článku: Eva Haltufová A zas to máme tady, blíží se vánoce! Pro obchodníky je to jedinečná příležitost jak ze zákazníků vytáhnout nějaké ty penízky a tak už od začátku října vystavují kolekce a připravují vánoční výzdobu. Na to, že babí léto ještě pomalu ani neskončilo a listy se teprve zabarvují, mi to připadá předčasné. V listopadu se už obchody plní nedočkavými zákazníky, kteří kupují co se dá. Natož pak v prosinci…

Natož pak v prosinci, obchoďáky berou útokem a opouští je s narvanými igelitkami, potom naplní svou spížku od shora až dolů jídlem, aby pak mohli po tom náročném maratonu sedět celé svátky u televize a cpát se všemi těmi dobrotami. Ovšemže nemůžu všechny házet do jednoho pytle, určitě se najdou i tací, kteří nenakupují s takovou vervou a určitě jsou i tací, kteří vánoce ignorují úplně. A nebo je oslaví zcela netradičně. Já jsem si před několika lety dala předsevzetí, že se toho blázince nezúčastním, že to bude jinak a že té davové psychóze nepodlehnu. A šla jsem ještě dál, dokonce jsem si zakázala mít z toho špatné svědomí. Každý ode mně dostane jen jeden dárek, takový, který pečlivě promyslím. Snažím se, aby každý dostal to, po čem touží a sám si to nekoupí, něco čím potěším a ještě to nějak originálně zabalím. Nejsou to vždy jen věci, někdy je to předplacená masáž, jindy lístky na muzikál nebo návštěva solné jeskyně. Upeču jen co mi čas a nervy dovolí, uklízím průběžně a tak to jen doladím a vytvořím nějakou vánoční výzdobu. Samozřejmě se najde chvilka na to, abych mohla před vánoci zajít s kamarádkami do hospůdky na svařené víno. Tradicí se stalo i to, že každý rok zajdeme s manželem na koncert, který pořádá dcera našich známých. Žije v Londýně a každý rok přiveze dárek v této podobě. Koncert se koná v kostele a pokaždé je tam neopakovatelná vánoční atmosféra, kouzlo vánoc na vás přímo dýchne. Potkáte se se starými známými, popovídáte, žádný shon, žádný spěch. Pak také nezapomenu poslat pohlednice dvěma osamoceným lidem, jednomu starému nemocnému pánovi a bývalé sousedce, ke které se život již delší dobu otáčí zády. Myslím si, že stresu si užijeme po celý rok dost a dost a tak vánoce si chci opravdu užít v klidu s manželem a být s mými blízkými. Jsem šťastná, že k vánočnímu stolu přijdou moje již dospělé děti a moc se těším na malého vnoučka. Uvědomuji si, jak moc se mi stýská po těch, s kterými vánoce už nikdy neoslavím. Teprve to sychravé počasí bez sluníčka mě donutí k takovému zamyšlení. A tak vzpomínám na vánoce, kdy mi bylo asi deset let. Nevychovávali mě rodiče, ale babička s dědou. Snažili se, abych nijak nestrádala, i když také neměli vždy na růžích ustláno. Ale vánoční atmosféru uměli udělat nádhernou. Vidím to jako by to bylo dnes, bylo naklizeno, byt byl provoněný babiččiným cukrovím, s dědou jsme ráno zdobili stromek ozdobami, které byly vyrobeny z drátků a z korálků. Ty už asi něco pamatovaly! Pověsili jsme na stromek čokoládové bonbony, které jsem potají ujídala a které se směly dle našich pravidel sundat až když se stromeček odstrájel a měly se spravedlivě rozdělit. Nakonec jsme stromek dozdobili řetězy a voskovými svíčkami v kalíšcích. K večeři byl vždy bramborový salát a kapr. Pamatuji si, jak babička večeři neustále prodlužovala a tím oddalovala okamžik, kdy děda zazvonil na zvoneček a my jsme se konečně mohli podívat, co nám Ježíšek nadělil. Vždy jsem tam našla něco, co mě potěšilo, jen jednou jsem byla zklamaná, protože jsem si přála tranzistorové rádio a to jsem nenašla. Ale děda mě upozornil, že se musím pořádně dívat a jaká byla moje radost, když jsem ho našla naaranžované přímo na stromečku. Těsně před vánoci děda s babičkou navštěvovali své přátele, kteří bydleli na druhém konci vesnice a kteří měli velké hospodářství. V té době jsem s nimi chodila hrozně ráda, za prvé jsem se doma sama bála a za druhé jsem se dozvěděla mnoho ze života dospělých. A také mi vždy ukázali jejich zvířectvo. Vždy jsme k nim chodili vpodvečer, kdy už neměli tolik práce a zadem, jak jsme říkali. To znamená takovou polní cestou, kudy to bylo blíž. Ta zima byla tenkrát nějaká hezčí než je teď. Pole byla přikrytá sněhem, nikde ani živáčka, klid. Děda mě drží za ruku, má dlaň se ztrácí v jeho, babička se choulí do šály. Mráz štípe do tváří, tiše se snášejí vločky sněhu a svítí první hvězdičky. Už z dálky slyším drkotat hospodářův řebřiňák a zaržát koně, o nohu se mi otře kočka, někde zaštěká pes, zaskřípají dvířka od chlívku a zabučí kravička. První kapky mléka zabubnují na dno vědra, slyším kroky na křupavém sněhu, ze světnice se line vůně jitrnic. Cítím vůni kávy a chleba se sádlem. Dospělí si povídají a já jen poslouchám, probírají vše možné, občas něčemu nerozumím. Kotě mi dávno vrní v klíně, návštěva se trochu protáhla. Pak vidím jak se starostlivému hospodáři svezou noviny z mozolnatých dlaní do klína a ztěžklá víčka se pomalu zavírají každodenní únavou. Loučíme se a ztichlou vesnicí odcházíme k domovu.
Dnes je vše pryč. Dávno tu není ani hospodář ani jeho žena, dávno tu není ani babička ani děda. Ale jsou pořád v mém srdci a i o vánocích budou s námi. Ještě než zasedneme k štědrovečernímu stolu, pojedeme zapálit svíčky na jejich hrob.
Také vzpomenu na mého brášku, který také už není mezi námi a s kterým jsem prožila tak málo vánočních svátků.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet