Biblické příběhy 1

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Proč číst Bibli? Téměř každý z nás ji má doma, ale zdaleka ne každý ví, co v ní je. Pojďte se s námi nad Biblí zamyslet v našem novém předvánočním seriále.

Proč číst Bibli? Tak se mě ptali nedávno kolegové, kteří nejspíše nemají trpělivost „louskat“ tisícistránkový text, zejména když mají mezery ve znalosti reálií – zeměpisných, historických či kulturních. A dodávali: Naše mládež, dokonce naše vlastní děti, toto dílo nechápou a nezajímá je.

V každém případě jde o nejvydávanější literární dílo, na němž byla zbudována kultura soudobého společenství. I my jsme kdysi lecčemu nerozuměli, než nás životní cesty, klopýtnutí, dramata a ztráty, nepřiměly tuto knihu otevřít. Nemluvě o tom, že biblické texty jsou součástí vzdělanosti. Pravda, otevření knih Starého zákona a vnoření se do textů, které spisovali četní autoři před tisícovkami let, není snadné. Mojžíšův zákon, kroniky dávných událostí, itineráře cest, jimiž se ubírali pustinami Blízkého východu židovští patriarchové, výroky proroků, žalmy, knihy moudrosti a básnická díla Starého zákona nesou na sobě rysy své doby, úroveň dávného myšlení a v starých překladech i archaické formy projevu. Zastaralá forma pak brání modernímu člověku proniknout k hlubinám smyslu a obsahu. To je však jen jeden důvod, proč dvacáté století těžko vniká do dávno zformulovaných pravd a lidských zkušeností.

Druhým důvodem je sama naše doba, respektive její charakter. Bible je už nějaké století podávána jako soubor naivních bajek a víra v Boha je pokládána bezmála za atavizmus, za nemoderní přežívání dávno odbytých pověr, bájí a pravěkého strachu před mocnými silami přírody. Naši současníci však bezděčně vytvářejí nové pověry – v našem dvoutaktním myšlení se zrodily například protipóly barbarství a civilizace, přičemž tituly civilizovaného světa zdobíme především svou vlastní epochu. V tomto smyslu by tedy dávné biblické zkazky patřily do období temného barbarského dávnověku. Co nám však dává právo nazývat se věkem civilizovaným?

Na to doba, naši současníci a tvůrci veřejného mínění odpovídají přistáním člověka na Měsíci, propojením kontinentů bezpočtem komunikačních družic, sítí kabelových a bezdrátových spojů, a ovšemže i naší technickou dovedností a materiálním nadbytkem. Dovolím si o této odpovědi zapochybovat – cožpak fakt, že jsou stoly premiérů dvou vedoucích mocností světa propojeny telefonní linkou, svědčí o míře naší civilizovanosti? Neměli bychom se spíše zajímat o to, jaké myšlenky, jaké koncepce a řešení se mohou mezi těmito dvěma aparáty přenášet? A není vůbec něco archaického právě ve faktu, že dvě mocnosti po desetiletí bezvýhradně rozhodovaly o osudech celé planety? A není skutečným atavizmem prostý fakt, že na naší planetě, bez ohledu na všechny staré pravdy, vládne přece jen stále ještě právo pěstní, hmotná síla, kterou k tomu všemu většinou disponují mocipáni ne právě nejlepších morálních kvalit?
Jestliže se pod tímto zorným úhlem podíváme na jednotlivé části bible, a jestliže se navíc se znalostí starozákonních zvěstí pokusíme posuzovat náš vlastní svět, zjistíme, že naší době sotva můžeme jednoznačně připsat adjektivum civilizovaná – třebas jen proto, že jsme se dokázali obout, vybavit moderními komunikačními prostředky a že jsme přitom ještě notně poničili přírodní i společenské vazby, v nichž jsme odkázáni žít!

To byl důvod, proč jsem před časem napsal útlou studii o životě Kristově. Jak dosychal inkoust na posledních slovech, uvědomoval jsem si, že se se stejnou naléhavostí musíme zamýšlet i nad Starým zákonem, nad oním dávným kmenem, z něhož vyrůstala evangelia a z něhož povstal Kristus sám. První část bible stojí za toto zamyšlení už jen proto, abychom si vůbec uvědomili, čím jsme starozákonním autorům povinováni. Nevím, ale snad málokdo si uvědomí, že tyto staré texty ovlivňovaly naše myšlení a že dodnes, často mimoděk, užíváme biblickou pojmovou výbavu, i když v našich moderních obratech ztratila původní smysl. Aniž bychom vzpomněli na biblického Daniela, hovoříme o „jámě lvové“. I ti, kdo jakživ nepřečetli jedinou stránku starozákonních knih, vědí, že „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ a že „kdo seje vítr, sklízí bouři“. Rádi kryjeme svou pomstychtivost biblickým výrazem „oko za oko, zub za zub“ …

Hrnčíři mají po staletí ve znaku Adama, který byl v biblickém podání vytvořen právě z hlíny. Aniž bychom věděli o půtkách Jákoba a Ezaua, chápeme, co znamená „zaprodat se za mísu čočovice“. Mluvíme o metuzalémském věku, o Kainově znamení, často uvažujeme ve stylu „po nás potopa“, připomínáme si sedm let tučných a sedm let hubených, Evino pokušení, mládence z pece ohnivé, manu nebeskou, nebo tanec kolem zlatého telete …

To jsem vybral jen několik obratů, které mi náhodou vytanuly na mysli. Generace, která neprojde lekcemi biblických dějin (a i u nás došlo k absenci této výchovy), nepochopí ani tyto obraty, ani výtvarné dějiny, během nichž velcí mistři přenášeli biblické motivy do tvrdého mramoru nebo na plátna svých obrazů. Ten, kdo nepoznal biblické dějiny, nepochopí však ani křesťanství, a tedy ani historii našeho kontinentu, jehož největším dílem se stalo sjednocení Evropy jedním duchovním odkazem nesoucím znamení kříže …

Krom toho si bible vyžaduje naši pozornost proto, že si klade tytéž otázky, k nimž dospívá ve zralém věku bezmála každý z nás: má-li život smysl, anebo je-li pouhým přesýpáním času, v němž se – až na technické zdokonalování – nic nemění. Bible se také ptá a odpovídá na otázku, je-li nad námi vyšší mravní princip. Ve slovech „Já jsem“ pak tkví největší dar bible lidstvu, neboť tady se nám dostává vyššího metru, než jaký představuje pouhé osobní, individuální měřítko.

Bytost laxní, lhostejná, snad může z „převahy“ své nevíry toto pojetí odmítnout mávnutím ruky. Je však nesporné, že biblický metr, který nás odkazuje k autoritě ležící mimo dosah našich smyslů, nám dává nový zorný úhel, nejvyšší zákon života. A zorným úhlem, jak víme, je určeno cítění, uvažování a činy člověka. Bezvěrec může pochybovat o bohu, nemůže však popřít, že se bude lišit myšlení a konání člověka, který si uvědomuje svou nezanedbatelnou individuální odpovědnost před vyšším řádem, a že jinak bude jednat individuum, které přijme běžné praktiky našeho století, kodex živočišného boje o existenci. Nelze také pochybovat o tom, které myšlení a konání je prospěšnější životu, lidem a světu.

Je ovšem přirozené, že ve světle dvacátého století a u vědomí vlastních neopakovatelných životních zkušeností bude každý z nás vidět biblický odkaz po svém. Užijeme-li biblických slov, tedy budeme nalévat staré pravdy, víno Starého zákona, do nových měchů svých potřeb a své doby. Nechci přirozeně konkurovat ani staré dogmatice, ani novodobým vykladačům Zákona – troufám si jen po svém a při svých znalostech světa vyhledávat v Písmu léky na bolesti své doby a odpovědi na tíživé otázky přelomu dvou tisíciletí. Pro člověka našich časů budou sotva užitečné pokyny ke stavbě a rozměrům Šalamounova chrámu, obětní rituály, příkazy sedmidenního očišťování kožních chorov mimo tábor, hygienické pokyny udělované Mojžíšem židovským kmenům na cestě pouští. Některé pasáže jsou pro dnešního čtenáře také jen koloritem doby, neopakovatelnou atmosférou židovského dávnověku. Jiné statě Zákona však zůstaly řádem platným pro všechny systémy a pro všechny časy. A posléze mnohé pasáže , které relativizovaly dosah a praktiky moci a moc samu, se staly svrchovaně aktuálními teprve v nazrálém čase, dnes, kdy obraz světa zpochybnil tradiční cesty mužů u kormidla moci a kdy tedy cítíme nebo jsme cítili břemeno svých vlád tíživěji, než předchozí generace. Snad jsme prožívali v posledních desetiletích tíseň doby intenzivněji právě proto, že se svět nachyloval k novému řešení.

Začteme-li se do Písma pod tímto zorným úhlem, pak teprve zjistíme, kde nám dávné texty mohou být vodítkem, oporou a orientací pro boje dneška. Pochopíme také, že civilizace, kterou dnes tak nepřesně definujeme, nemá nic společného s technikou, ale spíš se subtilními vazbami morálky, se vztahem solidarity mezi lidmi, s kultivací ducha, s tolerancí a snášenlivostí. Není ostatně náhodou, že nejkultivovanější bytosti schopné porozumění málokdy hledají uplatnění ve světě moci. Na druhé straně se do těchto sfér silou svých loktů derou individua bez velké vnitřní kultury, a tedy také bez tolerance a ovšem i bez víry ve vyšší řád Zákona. Tito žoldnéři moci, trestaní Boží rukou na stránkách Písma, dodnes přísahají na své pozice a na technické pokroky planety bez ohledu na zeměpisné souřadnice…

Jaký tedy div, že dva světy – svět víry a nevíry, svět pochopení a zatvrzelosti, zlo a dobro, pýcha a pokora – spolu vedou stále nekončící boj. Bible je pak jedním z válečných polí tohoto boje. Kdyby neměla dnešku co říci, kdyby víra byla jen směšným atavizmem a intelektuální zaostalostí, pak by věru sotva stála za námahu stálých konfliktů a popírání. Neiritovala by mocné, kteří ji tak často (zvláště v totalitních režimech) vytlačují na periferii veřejného života.

Autor: PhDr.Slavomír Ravik, obrázek podle rytiny Albrechta DĂźrera pro tisk upravila Olga Janíčková
Poznámka: Celý text Biblických příběhů Starého zákona v 17 pokračováních je uveřejněn na www.pozitivni-noviny.cz, lze ho najít i prostřednictvím Google.