Ticho za zdí – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Stáli jsme teď už s bývalým manželem před soudní budovou a rozpačitě na sebe koukali. Nakonec jsem to byla já, kdo se usmál. „Jsem v pohodě. Neměj žádné výčitky. Nic ti nezazlívám.“ Zatvářil se nešťastně a já se zamračila. „Sakra, Oldřichu! Doufám, že po mně nechceš, abych ti začala nadávat, aby se ti líp odcházelo?“

Zavrtěl hlavou. Podala jsem mu ruku.
„Kdybys někdy něco potřebovala, Věro, tak můžeš kdykoli… nejsme nepřátelé.“
Přikývla jsem. Ne, i když jsme byli manželé skoro dvacet let, rozvodem se z nás nepřátelé nestali.
„Totéž platí pro tebe. Kdybys něco potřeboval, zavolej.“
Bylo vidět, že se mu ulevilo. Konečně mi ruku pustil a odešel.

Tak a je to za námi, řekla jsem si a necítila jsem vůbec nic. Skoro nic. Měla jsem jenom takový divný pocit. Jako když máte v krku velké sousto a děláte všechno pro to, abyste ho spolkli a nezadusili se!
No co, tak jsem ve čtyřiceti letech rozvedená. A dá se říct, že šťastně.
Nemohla jsem mít děti, a když jsem ve třiceti své snažení vzdala, vrhla jsem se na budování kariéry. A dobře jsem udělala. Za čtyři roky jsem se stala ředitelkou.
Děti mi nescházely. Oldřichovi ano. Na jednom ze školních srazů se zamiloval. Jeho spolužák tam přivedl mladší sestru, Oldřichovu první lásku ze základní školy. Začali spolu chodit na dálku, pak se přestěhovala do Prahy. Když otěhotněla, řekl mi, že se chce rozvést.
Na všem jsme se dohodli. Nechala jsem jim náš zařízený byt, sehnala si podnájem a převezla tam nejnutnější věci na přežití. Chtěla jsem se v klidu rozhlédnout, v jaké lokalitě Prahy bude pro mě nejlepší bydlení a nechtěla jsem to uspěchat. Peněz na byt i na to, abych si ho zařídila po svém, jsem měla dost.
Na dnešek a zítřek jsem si vzala dovolenou a kupodivu jsem se na volno, spojené s rozvodem, těšila. Podívala jsem se za Oldřichem, ale už zmizel v davu lidí. Zmizel.
Zaposlouchala jsem se do sebe a spokojeně se nadechla. Nepláču! Nahlas ani potichu! Sousto jsem spolkla. Jsem rozvedená a čeká mě zabydlování v novém bytečku.
Koupila jsem si nějaké jídlo a vydala se do nového bydliště, kde jsem ještě ani jednou nespala. Měla jsem tu sice plno krabic s věcmi, zabydlenou koupelnu a připravené věci na spaní, ale nic víc.
Měla jsem co dělat celý den. Byt byl sice malý a dostatečně zařízený, ale trochu jsem ho zútulnila. Ještě několikrát jsem vyrazila na nákupy a večer jsem zářila spokojeností. Pustila jsem si televizi a za chvíli jsem spala.
A ráno jsem začala nový život v novém bytě.
Zjistila jsem, kde se kupují noviny, okoukla jsem okolí, kde je jaká zeleň, protože jsem si ráda chodila občas ráno zaběhat, našla jsem nejbližší potraviny a pak jsem se vracela zpátky domů.
Před domem jsem potkala asi třicetiletou ženu, kterou jsem znala, ale nevěděla jsem odkud. Na tváře jsem měla dobrou paměť. Vešla do domu přede mnou a šla do prvního patra jako já. Když začala hledat klíče, oslovila jsem ji.
„Dobrý den. Můžu se vám představit? Jsem Věra Černá. Pronajala jsem si byt naproti vám, takže budeme pár měsíců sousedky, než si najdu něco jiného. Tohle je jenom přestupní stanice.“
Usmála se na mě a podaly jsme si ruce.
„Dobrý den. Těší mě. Nela Hluboká.“
Rychle jsem pátrala v paměti. Nela, Nela… A už jsem to měla!
„Vaše maminka se mnou pracovala před patnácti lety v bance. Určitě to byla ona! Marie Jebavá.“
Přikývla.
„Ano. To máte pravdu. Pracovala v bance. To je ale náhoda!“
„Zaučovala mě! Maruška byla můj anděl! Škoda, že šla za dva roky do důchodu. Vám bylo v té době asi patnáct a chodila jste často za ní!“
Paní Nela se na mě překvapeně podívala a já hrdě pokračovala.
„Na všechno si vzpomínám! Maminka vás měla pozdě, skoro ve čtyřiceti a tatínek brzy po vašem narození zemřel. Maminka vás vychovávala sama! Ani jste se moc nezměnila! Vlastně ano! Změnila! Zkrásněla jste!“
Paní Nela se rozesmála.
„Škoda, že nejste muž, paní Černá! To by mě vaše lichotka potěšila víc! Jsem pět let vdaná a to už se lichotky domů moc nenosí!“
„A co maminka?“
Zarazila se a já také. Rychle jsem počítala. Maruška byla zdravá ženská a teď jí mohlo být kolem sedmdesáti, tak jsem se snad nezeptala nevhodně…
Paní Nela pořád mlčela. Odkašlala jsem si.
„Nebo…?“
Znejistěla jsem. Konečně zakroutila hlavou a usmála se.
„Maminka je v pořádku. Sice ji zlobí nohy, ale jinak je v pořádku. Promiňte, zvoní mi doma telefon.“
Rychle odemkla a zavřela za sebou. Zůstala jsem stát překvapeně na chodbě, ale pak jsem nad tím mávla rukou. Jsme sousedky, času na to, aby mi řekla, kde teď paní Jebavá bydlí, budeme mít dost.
Vyndala jsem klíče, ale neodemkla jsem. Na schodech jsem uslyšela supění. Paní pošťačka. Počkala jsem na ni a představila se. Domluvily jsme se, kam mi bude dávat poštu a ona zazvonila u sousedů. Řekla jsem jí, že paní Hluboká zrovna přišla a chtěla jsem už jít, ale pošťačka byla hovorná.
„Já vím, že je doma. Vždycky si vezme v práci volno, aby mi otevřela. Jdu za starou paní, víte? Nesu jí důchod. Leží chudák už dva roky. Nemůže chodit. Tak jí nosím každý měsíc důchod.“
„Vy nesete důchod paní Jebavé?“
„A komu jinému?“
Ale to už paní Nela otevřela a zvala pošťačku dál.
„Pojďte, pojďte. Už na vás čekáme.“
Doma jsem si udělala kafe a sedla si s ním na malý balkonek. Oknem od vedle byly slyšet hlasy. Jeden tichý a druhý patřil výřečné pošťačce. Občas promluvila i paní Nela. Bylo to trochu divné. Proč mi rovnou neřekla, že maminka bydlí s nimi? Copak je to tajné?
Za chvíli už od vedle nebylo slyšet nic. Na chodbě klaply dveře. Jako největší drbna jsem utíkala ke kukátku na dveřích. Po schodech scházela pošťačka s paní Nelou. Maruška tedy zůstala doma sama. Chudinka. Jestli nemůže chodit, musí to být pro ni dlouhé.
Nepřestala jsem na ni myslet celý den, i když se z bytu neozval ani hlásek. Možná právě proto. Říkala jsem si, leží tam sama, ani rádio si nepustí, ani televizi…
Paní Nela se vrátila kolem půl páté a chvíli po ní přišel i její muž. Vím to, protože jsem něco dělala v předsíni a zvuky na chodbě jsem se už naučila rozlišovat. Trochu se mi ulevilo, že už není doma sama.
Uběhl týden a já na paní Nelu ani jejího manžela neměla štěstí. Když se blížil víkend, jela jsem do supermarketu nakupovat a napadlo mě, že koupím pro Marušku dárek a v sobotu nebo v neděli u nich zazvoním.

Určitě už od dcery ví, že bydlím vedle a čeká, že se u nich zastavím. A tak jsem koupila bonboniéru. Zatím. Řekla jsem si, že příští dárek vyberu podle toho, co bude potřebovat. Když je člověk uvězněný v bytě, může se mu zastesknout po ledačem a třeba se to stydí svým nejbližším říct, aby je neobtěžoval, když už s ním mají takhle dost práce.
Ale já z tebe tvoje přání dostanu, Maruško, říkala jsem si, když jsem v sobotu odpoledne u sousedů zazvonila. Doma byli, z balkonu jsem je slyšela v Maruščině pokoji mluvit.
Otevřel mi manžel paní Nely. Sympatický černovlasý tlouštík. Představila jsem se mu a řekla, co bych chtěla.
Znejistěl a zavolal do bytu.
„Nelo! Pojď sem! Paní chce vidět tvoji matku. Že prej ji zná.“
Když se za ním objevila paní Nela, ukázala jsem bonboniéru.
„Paní Nelo, nebojte se, nebudu vás zdržovat. Ale už tu bydlím druhý týden a ještě jsem u vaší maminky nebyla. Je mi to trapné, přece jenom jsme spolu dva roky pracovaly…“
Bylo vidět, že oba váhají, co mají dělat.
„Jenom ji chci pozdravit a dát malý dárek.“
Škemrala jsem jako dítě, a myslím, že v tu chvíli se ve mně objevil první náznak jakéhosi podivného podezření.
Paní Nela nakonec přikývla.
„Tak pojďte. Ale jenom na chvíli. Maminka má svůj režim a musí ho dodržovat.“
Šla jsem za ní chodbou přes celý byt. Měli to tu hezké, příjemné a naklízené. O to víc mě překvapil malý a neútulný pokoj Marušky. Byla zde vlastně jenom postel a noční stolek. Víc se sem nevešlo. A byla tu zima. Balkonové dveře byly dokořán otevřené, i když venku bylo chladno a ke všemu jsem si všimla, že tu nejsou radiátory.
„Máš tady návštěvu, maminko! Můžu ti už dveře konečně zavřít? Abys nenastydla.“
Paní Nela šla k balkonovým dveřím, a když je zavřela, omluvně se na mě usmála.
„Už jsem tu byla třikrát a ona ty dveře nechce zavřít a nechce! Viď, mami? Kdepak, maminka musí mít pořád vyvětráno. Je to s ní strašné. A nekoukejte se moc kolem, paní Černá! Tady maminka jenom odpočívá a spí. Jinak ji máme u sebe! V pohodlí. U televize a v teploučku.“
Slyšela jsem sice, co paní Nela říká, ale bylo mi to v tu chvíli srdečně jedno.
Šokovaně jsem koukala na vrásčitou, bílou tvář. Kdybych nevěděla, za kým jdu, těžko bych v té trosce poznala Marušku, která před patnácti lety rozdávala pohodu a úsměvy! Naklonila jsem se nad ní a pohladila ji po tváři.
„Maruško! Ahoj! To jsem já! Tvoje žákyně! Věra!“
Poznala mě a smutné, zapadlé oči se jí rozzářily.
„Věruška! Věruška! Věruška!“
Opakovala moje jméno a pak se rozplakala. Rukou zašátrala pod polštářem, vytáhla
kus toaletního papíru a chtěla si s ním utřít oči.
„Proboha, mami! Počkej! To není kapesník! Kde se tady vzal ten toaleťák?!“
Paní Nela přiskočila a vytrhla matce toaletní papír z ruky.
„Hned ti přinesu kapesník!“
Odešla. Maruščiny oči se v tu chvíli změnily. Mluvily na mě! Věro, skloň se ke mně! Rychle! Musím ti něco říct, než přijde. Sklonila jsem se k ní, jako bych jí chtěla ukázat bonboniéru a uslyšela jsem čtyři slova.
„Bijou mě. Mám hlad.“
„Tady máš kapesník, mami!“

Rychle jsem se narovnala. Paní Nela už byla u postele. Usmála se na mě a podávala matce kapesník.
„A ať tě zase nenapadne, cpát si toaleťák pod polštář!“
Potřebovala jsem být s Maruškou ještě chvíli sama a tak jsem se na ni usmála také.
„Mohla byste dát ty bonbóny na nějakou misku? A já už půjdu, jenom se ještě rozloučím. Mám práci, víš, Maruško?“
Paní Nela na mě spiklenecky mrkla. Jo, práci, zlatý voči. Vidělas starou babu a mizíš! Co taky tady, viď? No, ale bylo to od tebe hezký. Jenom doufám, že sem už nepolezeš!
Jestli něco po své mamince zdědila, tak to byla schopnost mluvit očima, napadlo mě. Tohle všechno mi totiž řekl její pohled a já se jí pokusila odpovědět. Také pohledem.
Neboj, viděla jsem ji a stačí mi to! Už mě tu neuvidíš!
Vzala bonboniéru a spokojeně šla ke dveřím. Rychle jsem se nad Marušku naklonila.
„Udělám všechno, aby ses odsud dostala, Maruško! Ale nesmíš pak couvnout!“
Zavrtěla hlavou a nadzvedla deku. Prostěradlo neměla. Ležela na gumě, pod zadečkem papírové ubrousky. Kromě krátkého kabátku od pyžama na sobě neměla nic. Podívala jsem se na její nohy a zhrozila se.
Na nohách nebylo jediné místo, kde by nebyla modřina!
„Takhle vypadám po celém těle…“
Rychle se přikryla. Její dcera se vracela.
„Tak tady to máš, maminko! Ale nesněz to najednou! Za chvíli budeš mít svačinu a k večeři jsem ti udělala špenát a těstoviny!“ Otočila se na mě. „To má nejradši! Vymýšlí si jako
malé dítě. Ale já jí to ráda udělám, viď, mami?“
Měla jsem co dělat, abych se usmívala. Nejradši bych té bestii dala pár facek. Ale
nemohla jsem. Nesměla nic tušit.
Rozloučila jsem se s Maruškou, řekla jí, že zase někdy přijdu, ale že nevím kdy, protože mám málo času, a vyšla jsem ven z pokoje. Paní Nela šla se mnou. Zavřela za mnou dveře a já měla nejasné tušení, že k mamince do pokoje už dneska nevkročí. Ledaže by si přišla pro bonbony a znovu na ni otevřela dveře na balkon!
Ještě ten den jsem zjistila, které instituce pomáhají starým lidem, obětem domácího násilí. Z několika různých organizací jsem si vybrala Bílý kruh bezpečí a zavolala jsem na číslo 251 511 313.

O víkendu jsem pokračovala. V neděli večer jsem měla pro Marušku zajištěný pokoj v zařízení pro nemohoucí staré lidi a v pondělí odpoledne jsem se sešla s pracovnicemi Městského úřadu, s policisty, s lékařem a s pracovníky Bílého kruhu bezpečí a domluvili jsme se, jak budeme postupovat.
Kolem osmnácté hodiny jsem u svých sousedů zazvonila.
Byli doma oba, to jsem věděla stoprocentně. Viděla jsem, jak někdo z nich kouká kukátkem. Pak dveře otevřela paní Nela.
„Paní Nelo, nezlobte se, že zase otravuju, ale všimla jsem si, že vaše maminka leží na gumě, tak jsem jí přinesla prostěradlo.“
Její pohled zešpičatěl.
„Na jaké gumě? Než jste přišla, tak se pomočila a já to nestačila povléknout.“
Přikývla jsem.
„A také jsem pozvala policii a pana doktora. Aby se podívali, jak je vaše maminka na celém těle potlučená…“
Z mého bytu vyšlo šest lidí. Paní Nela zbledla. Pak sklonila hlavu a pustila nás dovnitř…
Když jdu za Maruškou na návštěvu, a chodím za ní každý týden, neleží v posteli. Čeká
na mě v zahradě penzionu. Byla totiž na operaci, po které už zase může chodit.
Někdy se vracíme k tomu, jak jsme se podruhé potkaly, a oběma nám jde mráz po těle.
Kdoví, jak by všechno dopadlo, kdybych neměla dobrou paměť…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ CHCE ŽENA ZHUBNOUT, která vyšla v roce 2005.
Vše o této autorce a o jejich vydaných knihách, se dozvíte na http://www.kdyz.cz