Vina – povídka

Autor článku: Maura Město, v kterém žiji celý život, je malé a malebné. Opravdu, je malebné, jak jinak se vyslovit o krásném starodávném náměstíčku, jemuž vévodí Mariánský sloup, kašna a pěší zóna. Kolem dokola pod podloubími jsou obchůdky, nechybí tu pěkná kavárnička, čajovna s Internetem a cukrárna, takové starodávné knihkupectví, antikvariát a potraviny, řeznictví a pekařství, obchod s obuví a textilem a samozřejmě galanterie, radnice a veřejné úřady včetně městské a české policie, barokní kostel se zvonicí.

Všechno pěkně pohromadě, aby člověk rychle sfoukl nákupy a mazal pěkně domů. Za tímto náměstíčkem vedou ulice se jmény známých osobností, kde bydlí místní občané ve čtyřpatrových domech, obklopených zahrádkami, o které se hodně pečuje. Protože jsou pod veřejnou kontrolou. A pak následuje vilová čtvrť, kde bydlí takzvaná honorace. Všichni se tu znají a vidí si do talíře. Někoho to může odpuzovat nebo rozčilovat, ale není to tak špatné, pokud ovšem člověk nemíní páchat nějaké nepřístojnosti. Všechno je na svém místě, pěkně bezpečné a jasné, srozumitelné. Nic pro bouřliváky a svobodomyslné jedince, to ne ! Takoví, ať se radši odstěhují ! Naše rodina se přistěhovala hned po válce a byla jí přidělena jedna vilka po Němcích. Dědeček tam nechtěl jít bydlet, pořád říkal, že by se nikdy nezbavil myšlenek na to, co kvůli nim prožil. Ale babička byla praktik a řekla mu, že ať zapomene co bylo a nebylo, kde by se zmotali na takový pěkný a čistý barák, když jim beztak Němci všechno ukradli. Tak ať to bere jako satisfakci. Dědeček se po této celkem logické argumentaci uklidnil a zřídil pěknou zahradu s altánkem. Brzy se narodila moje maminka, teta Áda s strejda Jakub a život se zdál být „tři prsty nad fajn“, jak říkal dědeček. I já jsem se narodila, spolu se svými dvěma sourozenci, do tohoto domu a nic mi nechybělo. Žili jsme si slušně, spořádaně a tak čas plynul až do našich promocí.
Studovali jsme v různých městech, ale vždycky jsme se vraceli domů, stýskalo se nám. Mezitím umřel dědeček a za ním babička a mí rodiče vedli dál tuto domácnost v zaběhnutém rytmu.
Chvíli jsem pracovala na městském úřadě na přestupkovém oddělení, pak jsem byla přeřazena na majetkoprávní, docela jsem si dobře vedla a celkem jsem neměla žádné problémy. Když se o mně začal ucházet můj nynější manžel, o patnáct let starší než já, připadalo mi to normální. V našem městečku nebylo moc na výběr. Můj manžel v té době pracoval v místní nemocnici, nevzal ovšem místo primáře, což mu nemohla moje drahá tchyně zapomenout. Já jsem to brala jako jeho rozhodnutí a vůbec jsem se nad tím netrápila. Tchyně se na mne hodně zlobila, protože měla za to, že je věc manželky, aby svého manžela povzbuzovala a hleděla, aby dosahoval postavení a i slušného platu. Naše manželství bylo normální. Oldřich se mnou prostě oženil. Já jsem neměla čas na žádné milostné avantýry v době, kdy jsem byla ještě svobodná, takže jsem se stala manželkou a zkoušela vést domácnost tak, jak mne to maminka učila. Oldřich se nikdy nesnížil k tomu, aby mne kritizoval, že neumím vařit jako jeho matka, že neskládám prádlo tak, jako jeho matka a spokojil se s tím, že to prostě dělám po svém. Vídali jsme se málo, protože míval noční služby a když byl doma, tak usilovně pracoval a nebo spal. Tak jsem si zavedla vlastní život, starala jsem se o zahradu, o dům, chodila do práce, vařila mu a poskytovala jsem mu pohodlí. A vůbec jsem nepřemýšlela, jestli mne miluje nebo nemiluje. Prostě byl v mém životě, sdíleli jsme spolu jeden prostor a vzájemně jsme si vycházeli vstříc.
Ale nic netrvá věčně. Kdyby člověk mohl jen tušit, k jakým šíleným zvratům může dojít, tak by si vážil každého dne jako vzácného diamantu. Jednou ráno odjel Oldřich do nemocnice jako obvykle, já jsem uklidila po snídani, dala jsem do pořádku kuchyň a zamkla jsem dům. Prošla jsem zahradou a odjela do úřadu. To bylo v osm hodin. V deset hodin toho dne začala naše velká tragédie.
Na pooperačním pokoji umřel pan Holub po banální operaci žlučníku, kterou mu dělal Oldřich. Paní Holubová se to prý dozvěděla a běžela hned zoufalá do nemocnice i s advokátem doktorem Hamzou. Nedala si nic pořádně vysvětlit a hned mého manžela obvinila ze zanedbání pooperační péče. K lůžku zesnulého se prý dostavil i pan farář, aby mu poskytl poslední pomazání. A i když s Oldřichem hrávali taroky a docela dobře se k sobě chovali, podíval se na prý něho pohledem, který nebyl přátelský a rozhodně mu dal najevo, že stojí na straně nešťastné vdovy. Když jsem se to všechno dozvěděla od sekretářky našeho starosty, která mi to jedním dechem vyklopila, sedla jsem do auta a jela domů. Věděla jsem, že nemá smysl, abych u toho asistovala, ani nemělo smysl, abych mu volala. Ale byla jsem tak nervózní a plná strachu, že jsem se musela vysprchovat, vlezla jsem si do toho nejpohodlnějšího županu a sedla si do křesla. Pak jsem vstala, udělal jsem si silný čaj, zapálila cigaretu a trochu se uklidnila. Bylo jedenáct hodin a Oldřich nikde. Někdo zazvonil u dveří a v nich tchyně, úplně zlomená, za ní stála moje matka a plakala. Obě se vhrnuly do našeho obýváku a neopomněly mne obvinit z toho, že zatímco můj manžel je možná zatčený, já si tu klidně sedím v županu, popíjím čaj a kouřím a čekám , jak to dopadne. Mlčela jsem. Byla jsem natolik otřesená a nervově předrážděná, že jsem se ani nebránila. Jen jsem si sedla zpátky a zapálila si další cigaretu. Tchyně šla uvařit do kuchyně kávu a moje maminka padla zoufale do druhého křesla.
“ Co budete dělat ? Vždyť jsi právník, musíš mu pomoci. „
“ Mami, já přeci nemohu dělat nic. Musíme počkat, co z toho bude. „
“ Co z toho bude, co z toho bude ? Prokristapána, co řeknou lidi ? Vždyť je toho plné město a všichni už teď si na nás ukazují. To je taková ostuda. Musíš něco udělat. „
Moje tchyně se přidala a obě dámy na mne štěkaly a štěkaly. Pochopila jsem z toho celého vystoupení, že nejde o nic jiného, než o to, aby mohly stejně jako dřív, žít ve vážnosti místních lidí.
“ A máš ho vůbec ráda?“ zeptala se mne tchyně zlomeným hlasem a očima plnýma výčitek. Vyschlo mi hrdlo a nemohla jsem odpovědět. Obě si sedly ke kávě, daly si do ní šlehačku, zapálily se cigarety z mé krabičky a uvažovaly, co budou dělat, aby tu ostudu přežily. Moje myšlenky však zabrousily k Oldřichovi. Vstala jsem, šla jsem k oknu, odhrnula jsem záclonu a podívala se na ulici. Právě od protějšího rohu zahýbalo Oldřichovo auto. Oddechla jsem si. Jenomže jsem neviděla, že neřídí on, ale můj bratr. Oldřich v autě nebyl. Dostala jsem o něho velký strach. A najednou mne sevřela kromě toho strachu i velká lítost. Ještě ráno mne políbil na rozloučenou a slíbil mi, že půjdeme večer na procházku a pak si dáme kávu v té nové kavárně na náměstí.
Když bouchly dvířka od auta, obě dámy narovnaly krky, ale já jsem jim hned řekla, že to není Oldřich, ale Zdenda a že přivezl Oldřichovo auto. Tchýně ze sebe vydala táhlý výkřik a moje matka se zoufale na mne podívala. Ne, já jsem opravdu nemohla vůbec reagovat. Šla jsem bratrovi otevřít a ten mi oznámil, že Oldřicha ráno snad odvedli k výslechu a že je to s ním asi zlé, protože se proti němu obrátilo i mínění celé nemocnice.
Nemohla jsem to pochopit. Ty náhlé reakce toho městečka, které jsem znala, a které bylo vždycky tak malebné a stulené do sebe jako ruce při modlitbě. Začala jsem chápat, že se stalo daleko víc, než to, že umřel pan Holub. A v mysli mi proběhly všechny události minulých dnů. Oldřich měl po sobě několik nočních služeb, protože onemocněl doktor Vejvoda a on za něho dělal záskok. Nepřipadalo mi však, že byl nějak mimořádně unavený. Byl normální a dokonce mi připadal i veselejší než kdy jindy. No, přiznám se, že jsem ho moc neanalyzovala. Náš život probíhal pořád ve stejném rytmu, jeden vůči druhému jsme plnili své úlohy.
Copak všichni, v celém městečku víc něco víc, než já ?
Bratr si mne odvedl do Oldřichovy pracovny. Sedl si za jeho stůl a pokynul mi, abych si také sedla.
“ Je to špatné. Připrav se na to, že bude mít velké problémy. “
“ A co se vlastně stalo ?“ zeptala jsem se a začala jsem třást po celém těle.
“ Zdá se, že Oldřich nebyl tam, kde měl být a když ho našli, byl opilý. „
“ Jak opilý ? Vždyť jsem ho nikdy neviděla pít. „
“ Ty o něm víš moc málo, děvče. Moc málo. No, všichni o něm skoro nevíme nic. Oldřich měl zřejmě poměr s jistou dámou a v ten osudný den se mezi nimi něco stalo. Nevím o tom hlavu ani patu. Díval jsem se na jeho rozpis služeb za poslední měsíc.
Měl jich hodně. “
“ Ale on mi říkal, že onemocněl doktor Vejvoda. „
“ Tak ti lhal. Nesloužil sám. “ Řekl to tak významně, že mne zamrazilo. Ne, ještě se nedostavovaly žádné city, jen věcný přístup, chladná logika, chladná rozvaha. Ale za tím vším se pomalu řítil můj zaběhnutý svět do propasti. Už nebude nikdy tak, jak bylo dřív. Možná, že se leccos vysvětlí nebo spraví, ale bude to jinak. Lepší nebo horší, to nevím, ale rozhodně jinak. Třes ustal a polévalo mne horko. Zřejmě přijdu o místo. Zřejmě i Oldřich ztratí zaměstnání. Máme nějaké úspory, přežijeme. Ale budeme se muset asi odstěhovat a začít někde znovu. Neměla jsem odvahu se ani zeptat, o kterou dámu jde. Neměla jsem vůbec tušení, o koho jen mohlo jít a před očima mi defilovaly vzpomínky na bezpečné dny, kdy jsem jen tak proplouvala mezi časem zavěšená do svého manžela, o kterém jsem nic nevěděla a ani jsem netušila, na co asi myslí, o čem sní, jestli ho něco trápí. Můj Bože, kdybych tak mohla vzít všechno zpátky. Říkal , poměr, to asi znamená, že byl už s ní delší dobu. Zřejmě bude ta panička vdaná. Nuže, pochlapila jsem se.
„A ty víš, s kterou ženskou to táhl?“ řekla jsem to surově a tvrdě.
“ No, to je na tom to nejhorší, že to nikdo neví a on to neřekne. Ale není odsud. Zřejmě za ním dojížděla a oni bývali spolu v lékařském pokoji. Nikdo je však nepřistihl. “
“ Mně se to nezdá. Nejsou to zase nějaké hloupé drby?“
“ Udělali mu krevní testy a měl v sobě dvě promile. V lékařském pokoji našli nějaké věci, které nepatřily nikomu , takže jí. Zřejmě to byl rychlý odchod. V kolik hodin odcházel ráno z domu ?“
“ V sedm. “
“ Takže se to muselo všechno stát mezi osmou a desátou. „
“ Možná, že to byla nějaká stážistka,“ řekla jsem a vzpomněla jsem si, jak se asi před dvěma měsíci zmínil, že k nim nastoupila nová a šikovná stážistka, že je čerstvě vdaná a že by bylo škoda, kdyby otěhotněla, že má velkou budoucnost a měla by se ještě nějaký ten rok věnovat medicíně, než si založí rodinu. Ale mlčela jsem.
Najednou se mi zdálo, že bych neměla teď o takových věcech vůbec mluvit a nebo o nich rozjímat. Zdenek byl sice hodný chlap, ale ten zvyk vykládat všechno dál a dál, to měli naprosto všichni. Vrátili jsme se do pokoje, kde obě ženy rokovaly a Zdenek jim řekl, že se pokusí něco zjistit, ať jdou klidně domů a nechají mne raději samotnou.
Udělal dobře. Jakmile jsem se jich zbavila, hned jsem šla do Oldřichovy pracovny, bez jakýchkoliv skrupulí jsem násilím odemkla jeho psaní stůl a celý obsah jsem vyložila na desku stolu. Byly tam různé články vytržené z odborných časopisů, některé odstavce byly zatržené. Účty pěkně srovnané v deskách. Nic neobvyklého, co by se nedalo vysvětlit. Tak jsem otevřela spodní zásuvku.
Nějaké dopisy. Přelétla jsem je očima. Došlo mi, že byly od ní. Hledala jsem fotografii, ale žádná tam nebyla. Vzala jsem je , šla jsem do kuchyně, přetáhla jsem je gumičkou a strčila je do skříňky. Ať to všechno dopadne jak chce, asi bude nejlepší, když se v tom nikdo nebude přehrabovat.
Ne, nebyla jsem ani naštvaná, ani zmatená, nebylo mi to dokonce ani líto. Vzpomněla jsem si na otázku mé tchyně, jestli ho mám ráda. Odpověděla jsem si v tu chvíli, že prostě je v mém životě a že s tím musím něco rozumného udělat.
Blížila se čtvrtá hodina. Nikdo nevolal, nikdo nic neříkal, nikdo nepřišel. Tak jsem se oblékla, učesala a vypravila jsem se do nemocnice. Znali mne tam, ale jejich pozdravy byly chladné a odtažité. Zaklepala jsem na dveře Oldřichova šéfa. Jeho „dál“ mne strčilo do jeho pracovny. Stála jsem před ním, on seděl a dělala, že na něčem pracuje, pak ke mně zvedl oči.
“ Jistě se jdete zeptat na vašeho manžela. No, paní Ulrychová, asi s ním rozvážeme pracovní poměr. Posaďte se, chcete kávu ?“
“ Ano,“ odpověděla jsem, protože jsem chtěla získat čas k tomu, abych mu také řekla své. Vstal a otevřel dveře druhé místnosti a řekl – dvě kávy – a zase je zavřel.
“ Budu k vám zcela otevřený. “
“ Prosím vás o to. „
“ Vás manžel si začal s jednou kolegyní, která tu byla na stáži. Drželi jsme to v tajnosti, aby nebyl skandál, to víte, maloměsto. V ten inkriminovaný den mu oznámila, že je v jiném stavu a že odchází za manželem.
Pohádali se, slyšely je sestry vedle pokoje, kde byli sami, ani se nerozloučila a proletěla nemocnicí. Byl tak otřesen, že se zřejmě opil. A zapomněl na všechno. Mezitím dostal pan Holub, kterého měl v péči, plicní embolii. A když ho sestra konečně sehnala, byl tak opilý, že nemohl udělat žádný zákrok. Kromě něho tu byl ještě jeden lékař, ale ten byl v druhém křídle. “
Polilo mne horko. Všichni všechno věděli a mlčeli.
“ A kde je teď ?“
„Poslali jsme ho domů. Byla tu policie, vyšetřovali tady, ale pak odešli bez něho a já měl za to, že je doma. „
“ Ne, já jsem tam na něho čekala. „
Oba jsme se na sebe podívali.
Oldřichovo tělo přivezli v deset hodin večer do nemocnice. Dozvěděla jsem se, že umřel asi tak kolem druhé hodiny odpoledne. Šla jsem za ním a dívala se na tu ztuhlou věc, která ležela na stole pod prostěradlem. Našli ho totiž v nedalekém lesoparku na lavičce mrtvého. Předávkoval se hypnotiky a ty s alkoholem dokonaly jeho zkázu.
Den pomalu končil. Já byla bez manžela, všechno se obratem ruky najednou změnilo. Do pohřbu jsem jeho rodinu neviděla. Moje matka se na mne vyčítavě dívala. Ale nic neříkala.
“ Je to všechno jen a jen tvoje vina,“ řekla mi tchyně tiše a nenávistně o pohřební hostině. Sklopila jsem oči a nic neříkala.
“ Jsi taková chladná, vypočítavá , vůbec jsi se o něho nezajímala. Kdybys sis ho všímala, tak bys poznala, že něco není v pořádku a jako pořádná manželka bys zakročila. Asi ti to bylo jedno, jako všechno. Ale to ti říkám, i kdyby se našla nějaká závěť, nic nedostaneš a vystěhuješ se. “
“ Ano, paní Ulrychová,“ řekla jsem a odešla jsem z hostiny.
Můj dosavadní svět zůstal za mnou a já našla zaměstnání v Praze. Občas za mnou přijela maminka nebo sourozenci. Ale v jejich očích jsem se nikdy nevyvinila. Kdybych totiž byla pořádná ženská, tak bych mněla děti a můj manžel je nemusel plodit s jinými ženami, že ? Kdybych byla k něčemu, tak bych si musela všimnout, že není něco v pořádku a zakročila bych. Mohla jsem mu zachránit život a žít v našem malebném městečku jako ti ostatní. Ale tam už nesmím vkročit. Kvůli mně a mé povaze spáchal sebevraždu. A tak to nějak cítili, tak to bylo usazeno v jejich očích a na jejich semknutých rtech.
Když se na to dívám zpátky, když si všechno znovu promítám v hlavě, cítím vinu. Příliš jsem podlehla prostředí, udělala jsem to, co ode mne vyžadovalo, nikdy jsem se nezaobírala myšlenkou, jestli jsem šťastná, prostě jsem byla jen poslušná, zasazená do navyklého modelu, které vytvořila slušná, nedotknutelná a příliš spořádaná společnost malého města. A po té zkušenosti se ptám já, zda mne měli vůbec rádi jako člověka, jako dceru nebo sestru a nebo jsem byla jen další z nástrojů maloměstského stereotypního myšlení, které míří jen do šablony představy o pořádné ženě. To já byla zrazená, to já byla opuštěná a to já byla přeci zneuctěná člověkem, které jsem ctila a plnila vůči němu své povinnosti. Víc nevyžadoval. Ano, víc nevyžadoval.
Dnes je to všechno jiné – vdala jsem se po druhé a z lásky. Mám dvě děti, mám manžela, kterého miluji.
Všechno jsem mu ještě před svatbou vyprávěla. Kroutil jen hlavou a pak mi řekl ……. zapomeň. Přitiskl mne k sobě a políbil mne do vlasů.

Autor: Maura, Foto: Internet