Biblické příběhy 3

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, Když vládl Augustus Historie Nového zákona se začala odvíjet za vlády císaře Augusta. A Lukáš, který jediný měl, jak se zdá, i ambice historické, přesně popsal, že Ježíšův předchůdce, Jan Křtitel, začal působit „v patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galilei vládl Herodes … za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše …“ (Lk 3,1.2). Tak se nám v jedné větě objevilo najednou pět jmen, která zarámovala Ježíšův život časově. Budeme se s nimi setkávat na stránkách tohoto vyprávění ještě mnohokrát.

Abychom se alespoň zhruba zorientovali v historických konstantách tohoto času, měli bychom si připomenout, že židovslá země, Palestina, byla římskou provincií. Byla navíc provincií tak malou, že musela být zahrnuta do většího správního celku. Bylo to území, které spravoval syrský legát. Když se Ježíš narodil, vládl císař Augustus, když zemřel, panoval Tiberius, vládnoucí v letech 14-37 po Kristu. Nejdůležitější novozákonní události se tedy odehrávaly v době vlády tohoto zatrpklého, uhrovitého a mstivého starce, který se dostal k moci až po padesátce a zemřel osmasedmdesátiletý, tedy dávno za kulminačním bodem svých státnických schopností.

Augustus pověřil vykonáváním vlády na východě impéria, v Jeruzalémě, intrikářskou osobnost, Heroda Velikého. Ten kličkoval mezi složitými vnitřními poměry, náboženským svérázem svého lidu a římskými mocenskými požadavky, jak uměl. Historik Josef Flavius o něm napsal, že „Herodes si ukradl trůn jako liška, vládl jako tygr a zemřel jako pes“. Inu, vládl bez skrupulí. Když revoltovalo vrcholné duchovní shromáždění Izraele, velezrada, bez okolků dal větší část jedenasedmdesáti členů prostě popravit. Zahájil sice rekonstrukci Šalamounova chrámu, která se protáhla na třičtvrti století, ale na druhé straně útočil nemilosrdně i na členy vlastní rodiny. Byl desetkrát ženatý, měl potomků, že je nespočteme, a vraždil je tak vytrvale, že se sled následníků trůnu měnil každým rokem. Ve vládní praxi byl Herodes stoupencem situační etiky. Své mravní normy přizpůsobil okamžité mocenské potřebě. politika se mu stala jen nástrojem k holému přežívání, vegetování bez duchovních nároků.

Římané pak do těchto mocenských konstant zasáhli ještě roku 6 našeho letopočtu, když dosadili do správy Judska a Jeruzaléma svého vlastního člověka, prokurátora. Z řady těchto hodnostářů nás zajímá zejména Pilát Pontský, který bude asistovat při justiční vraždě Ježíše Krista. Galileu, tedy budoucí operační oblast Ježíše, svěřili Římané Herodovu synovi. Byl to Herodes Antipas. Mocnář, který (jak ještě uvidíme) jednáním nápadně připomínal svého otce. Herodovi podléhal i Nazaret, v němž žil Ježíš v prvních letech svého života. A pak tu byli velekněží Annáš a Kaifáš, s nimiž se seznámíme teprve v souvislosti s Ježíšovým soudním procesem… Tak tedy vypadalo mocenské uspořádání Palestiny v Ježíšově době, základní historické reálie, které musíme znát, než zvedneme oponu, ukrývající tajemství betlémské noci, v níž se všechno začalo.

PŘÍBĚH PRVNÍ : JEŽÍŠ MEZI NÁMI

Evangelista Lukáš začíná své vyprávění příhodou dvojice manželů, kteří se nedočkali potomka. Byla to Alžběta, podle některých tradic teta Panny Marie, a kněz Zachariáš. Jednoho dne, kdy Alžběta i její muž již dávno ztratili naději na dítě, objevil se před Zachariášem anděl Gabriel. A právě ten slíbil, že se jim narodí chlapec, a přikázal, aby ho pojmenovali Jan. Zachariáš samozřejmě zapochyboval. Vždyť se pokládal již za starce a také jeho žena byla již v pokročilém věku. Gabriel jej tedy potrestal tím, že Zachariáš oněměl. Nepromluvil dříve, dokud se mu nenarodil syn, který pod jménem Jan Křtitel předcházel Ježíše a jeho učedníky.

Zakrátko navštívil Gabriel i dívku Marii, která byla zasnoubena s tesařem Josefem z Davidova rodu. Gabriel pronesl slova, která se dodnes opakují v křesťanských bohoslužbách. „Buď zdráva, milosti plná! Pán s tebou!“ (Lk 1,28) Marie se přirozeně lekla. Dověděla se však, že porodí syna a že mu dá jméno Ježíš. „Jak se to stane?“ ptala se. „Vždyť muže nepoznávám!“ (Lk 1,34) Marie položila správnou otázku – byla panna a vystavovala se všem rizikům svobodné matky. Ty nemají pohodlný život v Orientě ani dnes. Natož v židovském světě a před dvěma tisíci lety. „Duch svatý na tebe sestoupí, moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě, které se narodí, bude nazýváno svaté, Syn Boží,“ prozradil Marii tajemství: i její příbuzná Alžběta porodí. Je nyní již v šestém měsíci, neboť „u Boha není nic nemožného“. (Lk 1,37) „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova,“ ukončila rozhovor Marie. (Lk 1,38)

Hned po vyslechnutí této zprávy se vydala na cestu. jistě nejen proto, aby navštívila svou příbuznou, Alžbětu, ale také proto, aby se přesvědčila o slovech, která pronesl archanděl Gabriel. Cesta z galilejského Nazaretu do vsi, v níž stárnoucí manželé žili, byla dlouhá 130 až 150 kilometrů a trvala Marii minimálně čtyři dny. Když dorazila k příbuzným, Alžbětě se, jak praví Písmo, pohnul plod v lůně. „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého života!“ pronesla k Marii. (Lk 41,42) A také tato slova na další tisíciletí vstoupila do textů, opakovaných v křesťanských chrámech.

Co je však na této cestě pozoruhodného, to je doslova realistický přístup Marie, která neváhala kráčet cestou necestou, aby se na vlastní oči přesvědčila, že ji zrak a sluch neklamaly. Později se stejně zachová „nevěřící“ Tomáš, který uvěřil teprve poté, když si sáhl do ran Kristových.

Marie zůstala u příbuzných čtvrt roku, do narození malého Jana. Sama se pak vrátila do Nazareta, kde vystavila snoubence Josefa těžké zkoušce. Abychom pochopili dobu na přelomu letopočtů, musíme si zopakovat, že zákonité manželství mělo u Židů dva akty – zasnoubení a svatbu. Dívky se zasnubovaly ženichům ve dvanácti nebo třinácti letech, ve čtrnácti se stávaly manželkami. Takový věk měla pravděpodobně i Marie. Zásnubní obřad byl závazný a z právního hlediska měl téměř stejnou platnost jako svatba. Po uzavření zásnubní smlouvy se mohl ženich nevěsty zbavit jen rozvodem. A teď si tedy dosaďme reálie do našeho příběhu – Marie se vracela těhotná a podle židovského zvykového práva mohla být ukamenována pro cizoložství. I když se Židé nemuseli uchýlit právě k trestu smrti, jen pouhé vyobcování, rozvod a hanba znamenaly pro děvče vyloučení ze židovského společenství. Josef se v nastálé situaci rozhoduje „propustit ji potají“, (Mt 1,19) aby dívku neuvedl do obecného opovržení. V noci jej však ve snu navštěvuje anděl, aby mu sdělil: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít k sobě manželku Marii. Vždyť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“ (Mt 1,20)

Josef uposlechl. A když přišel čas, vypravil se s Marií k Betlému. Císař Augustus vydal totiž pokyn k pravidelnému soupisu lidu, přesněji k soupisu majetku, který rozhodoval o daňovém výnosu celé říše. Nejprve byly odhadovány nemovitosti a spočteni plátci, ve druhé fázi byly stanoveny daně. Přiznání majetku se provádělo většinou v místech, kde se reality nacházely. Josef, jako příslušník Davidova rodu, se musel odebrat k Betlému, protože kmenově příslušel právě sem. Jak píše evangelium svatého Lukáše, nepodařilo se Marii a Josefovi nalézt slušné ubytování „pod střechou“. Proto pěstoun Josef vyhledal alespoň vápencovou jeskyni, vlastně sluj, která čas od času sloužila jako stáj. Nu, a tady jsme již u scény našich vánočních betlémů. Marie porodí, ovine synáčka plenami a položí jej do jesliček.

Pastýři v té době pobývali pod širým nebem a hlídali svá stáda. Tam je navštívil anděl, aby jim sdělil:“Zvěstuji vám velikou radost. V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel, to je Mesiáš…“ Pastýři byli tedy první, kdo se zprávu dozvěděli. (Lk 2,10.11) Vydali se rychle k jesličkám.

Osmého dne byl Ježíš podle židovské tradice a podle Zákona obřezán. Jako prvorozený musel být vykoupen pěti šekely, tedy obnosem, na který, jak odhadují znalci, musel Josef pracovat alespoň tři týdny. Evangelium popisuje, že byl obětován také pár holoubat anebo hrdliček. U slavné události se objevil i Simeon, spravedlivý stařec, který netrpělivě vyčkával Spasitele. Vzal do rukou malého Ježíše a prohlásil: „Moje oči viděly tvou spásu, kterou jsi připravil před všemi národy.“ (Lk 2,30.31) Do událostí vstoupila i prorokyně Anna.

Jak víme, známý betlémský komplet netvoří jenom jesličky s pastýři. Museli přijít ještě tři králové, kteří se vracejí do našich betlémů každé vánoce, někdy i s velbloudy. Evangelista Matouš píše ovšem nikoli o králích, ale o mudrcích. Neuvádí dokonce ani počet. Jen podle počtu darů se dalo soudit, že byli tři a teprve osmé století je pokřtilo a dalo jim jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Přišli nejprve, jak víme, do Jeruzaléma, kde místním Židům vyprávěli, že uviděli hvězdu budoucího krále, jemuž se přicházejí poklonit. Z textů nevyčteme, odkudže tito hosté dorazili – mohla to být právě tak Indie jako Persie nebo Mezopotámie, tedy říše, v nichž žily zbytky židovského obyvatelstva z doby, kdy je vyhnali do cizího zajetí. A protože Židé již dávno očekávali svého krále, musel příchod moudrých mužů vyvolat vzrušení, zvláště když se vyptávali: „Kde je ten právě narozený židovský král?“ (Mt 2,2)

Špehové donesli zprávu ke dvoru Heroda Velikého, který si zase nechal svolat předáky země, velekněze, aby si ověřil, kde by se měl podle proroctví narodit mocný vladař židovského rodu. Židovští předáci odpovídali starozákonním textem dávného proroctví, že místem zrodu bude Betlém v zemi judské … Herodes tedy vyslal tím směrem mudrce s prosbou, aby se vrátili. „Až ho najdete, oznamte mi to, abych i já se mu přišel poklonit.“! (Mt 2,8)

A vskutku, hvězda šla podle Písma před nimi a zastavila se nad místem, kde v jesličkách leželo dítě. Padli na zem, klaněli se a obětovali přinesené dary. Vesměs symboly. Kadidlo je obětí Bohu, myrha naznačuje oběť na kříži. Až budou Ježíšovo tělo ukládat do hrobu, natřou je právě myrhou. Nu a zlato přece představuje důstojnost králů.

Mudrci, jak si dovedeme představit, se Herodovi o své cestě nezmínili. Naopak – dostali v noci ve snu pokyn, aby se vrátili jinou cestou, a prostě minuli Jeruzalém. Herodes čekal marně na jejich návrat – a aby si byl jist, že jej žádný vladař neohrozí, nechal v Betlémě a v okolí vyvraždit všechny děti mladší dvou let. Znalci hustoty populace v Betlémě a okolí spočetli, že po vyloučení děvčat se ortel týkal 20 až 25 chlapců.

Josef na tento masakr nečekal. Byl včas varován ve snu a vyrazil s dítětem a matkou do Egypta, kdy byly již odpradávna četné ostrůvky židovského obyvatelstva. Cesta do těchto jižních končin trvala asi deset dní. Tady v bezpečí očekával Josef signál k návratu. Herodes zakrátko zemřel a vlády v Judsku se ujal syn Heroda Velikého. Teprve pak se rodiče s malým Ježíšem vrátili zpět do Nazareta.

Co se mudrců či králů týče, ti byli údajně po čase popraveni, protože návštěva Betléma je nenechala lhostejnými. Kdybychom je dnes hledali, tedy v německém Kolíně nad Rýnem se v gotické katedrále nachází zlatá truhlička, relikviář, který údajně ukrývá jejich ostatky.

Tolik první příběhy Nového zákona. A my si v tomto okamžiku zapamatujeme jeden pozoruhodný detail, který již předem předznamenává budoucí scénu Izraele. Jak víme, obklopili narozené dítě jako první pastevci. Pasáci dobytka, jimiž předáci tehdejšího židovstva opovrhovali. Jedno z dobových poučení výmluvně radilo: „Nedávej syna učit oslařem, velbloudářem, holičem, lodníkem, pastýřem ani kramářem, neboť jejich řemeslo je řemeslem loupežníků…“ Svědectví těchto lidí u soudu neplatilo právě tak, jako svědectví lupičů a vyděračů. A přece se právě tito muži nyní vydali k jesličkám. Zatímco židovští předáci přehlédli znamení na nebi, těmto neznámým a opovrhovaným se dostalo dokonce nebeského pozvání. Tak již od prvního okamžiku Ježíš povolával prosté, neučené a chudé.

Původní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr.Slavomír Ravik, Olga Janíčková