Biblické příběhy 4

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, Rodokmen Ježíšův (pokračování prvního příběhu) Matoušovo a Lukášovo evangelium se nespokojuje jen se základními daty o narození Krista. Doplňuje je ještě genealogickým sledem osob, rodokmenem, který má spojit knihy Starého zákona se Zákonem novým. Stačí si ocitovat slova Matoušova, (Mt 1,2) abychom pochopili, že se evangelista snaží Ježíše legitimovat osobami Starého zákona.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

„Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry…“ po Abrahamovi přijdou přirozeně králové David a Šalamoun – a na konci Ježíš z rodu Davidova. Lukáš zpracoval podobný výčet – vyšel však od Ježíše a vyjmenoval celkem 77 osob. Přes Davida se dostaneme k Abrahamovi a nakonec až k prvnímu člověku, k Adamovi.

Je přirozené, že výběr osob provedli oba evangelisté náhodně. Nebyli archiváři, a tím méně byli genealogy. Zvěst, kterou sepisovali, také nepokládali za příspěvek ke světovým dějinám. Proto již teď, na tomto líčení, můžeme pochopit, že novozákonní zvěst budeme muset číst jinak, než běžnou literaturu. Text totiž hovoří o pravdách, které jsou hlubší a podstatnější než sled osob, jež beztak zapadly v prachu zapomnění. Lukáš i Matouš se především pokoušeli dokázat, že existuje přímé přemostění mezi Davidem a Ježíšem a mezi proroctvími Starého zákona a skutečností Zákona nového. Neboť Ježíš se měl narodit právě z rodu Davidova.

Kromě toho bychom si v rodokmenu měli povšimnout čtyř ženských postav, z nichž tři měly pověst nevalnou. Támar se na stránkách Starého zákona pokoušela v přestrojení za nevěstku obloudit svého tchána, aby zajistila rodu potomka. Prostitutka Rachab ukryla u sebe v Jerichu židovské průzkumníky, kteří připravovali vpád bojovníků pod vedením Jozua do zaslíbené země. Rachab však vytušila poslání Izraele a později v ně uvěřila. A od této vnitřní proměny se odvíjí cesta k odvaze, která Rachab dostala až do rodokmenu Izraele, a dokonce do Ježíšova rodu. Další ženou je Urijášova (Uriášova) Bat-šeba (Betsabé), která se dopustila cizoložství s králem Davidem. Král David se přitom zbavil nepohodlného muže své milenky Betsabé, Urijáše, tím, že jej vystavil nebezpečí smrti na válečném poli. K jednomu hříchu se tak vzápětí připojil hřích další – pokus o úkladnou vraždu. Konečně čtvrtou ženou byla cizinka, Moabka Rút, která si vysloužila své místo věrností židovskému lidu. Protože se v rodokmenu objevují postavy ryzí i osoby s četnými mravními skvrnami, pochopíme již záhy Ježíšovo poslání – Bůh je odhodlán vést dílo spásy přes všechny lidské nedostatky a slabosti až do konce.

NA POČÁTKU BYLO SLOVO

Zatímco dvojice pisatelů, Matouš a Lukáš, prozářila betlémskou noc prostým světlem lidských vztahů a předvedla nám bezbranné dítě bezbranných rodičů, evangelista Jan nechává ve svém spisu zaznít Ježíšův majestát od prvního řádku.

A aby nebylo pochyb, Janovo evangelium pokračuje:

Na několika málo řádcích se objevuje hned čtyřikrát magické „Slovo“ s velkým počátečním písmenem. A vedle něj také výraz „světlo“. Tento text se totiž snaží postihnout nepostižitelné a svým způsobem i nepochopitelné. Jan představuje svým nedokonalým, verbálním způsobem, velké mystérium narození Páně. Pro pochopení Boha a sestup Ježíše do lidské kůže, do naší bezmoci a utrpení, jsou prostě sotva postižitelné výrazy, které máme po ruce. Proto si Jan vypomáhá pojmy „slovo“ a „světlo“. Ježíš, jak ještě uvidíme, se i v evangeliu legitimuje mnohokrát stejným stylem. Pokládá se za světlo světa. Pojem slovo, řecky logos, připravily Janovy dějiny řecké filozofie. V různých školách tento pojem představoval zákon vládnoucí nad světem, kosmickou sílu anebo tvůrčí božský rozum, který vytvářel svět.

Ale již před antickou filozofií, na stránkách Starého zákona, tvoří Bůh světlo a nazývá jednotlivá díla stvoření, jak náleží. „Klenbu nazval Bůh nebem.“ (Gn 1,10) Ale nejenom to – Bůh přivádí také člověka do říše živých tvorů, „aby viděl, jak je nazve. Podle toho, jak člověk nazve každého živého tvora, tak se bude jmenovat.“ (Gn 2,19)

Ani si již neuvědomujeme, že teprve v okamžiku, kdy člověk slovně ovládne svět, dává věcem řád. Je to první krok k pochopení zákonů našeho světa. V tomto smyslu se nám Slovo jeví i jako řád, smysl, výzva, program. A jestliže dnes přírodovědci pomalu dospívají k názoru, že „velký třesk“ a všechno, co následovalo po něm, muselo mít svůj program, bez něhož je zázračný vznik naší planety, všeho živého, a zejména člověka jako koruny tvorstva nepředstavitelný, pak můžeme Janova slova chápat i takto:

Jan, jak jsme viděli, se vzápětí dostává k vlastní evangelické zvěsti, když říká, že to „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi…“ Slovo se stalo hmatatelným, viditelným a slyšitelným. A je navíc nositelem zprávy, a tedy dalších slov, která jsou adresována lidstvu. Neboť, jak říká Ježíš sám několik hodin před smrtí, „slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali.“ (J 17,8)

Lukáš s Matoušem nám v jesličkách nabídli člověka, který je blízký naší podstatě. Jan tu svým evangeliem postavil rovnou vladařský trůn. To proto, aby dodal váhu slovům, která vzápětí uslyšíme. Ježíš totiž devalvoval obecně platné hodnoty a kriteria. Povýšil na úroveň zákona ctnosti, které žádný zákoník není s to lidem nařídit. Rozhodl, že první budou poslední, že pravda bude mít konečné slovo. A k novému kodexu ctnosti potřeboval Ježíš váhu a trůn, který mu prvními verši svého spisu připravil právě evangelista Jan.

PŘÍBĚH DRUHÝ : HLAS VOLAJÍCÍHO NA POUŠTI

Od Kristova narození uplynula desetiletí, aniž nám doboví zpravodajové, autoři evangelií, zanechali jedinou písemnou zprávu o tom, co se dělo od Ježíšova narození. Nevíme, ale spíše jen tušíme, že se Ježíš vyučil tesařem a že pomáhal v řemesle svému otci. Jenom v jednom z neověřených apokryfních textů se dovídáme, že Ježíšův pěstoun Josef zemřel, když bylo Ježíšovi 19 let. A pak je tu malý detailní příběh o tom, že se rodiče s dvanáctiletým Ježíšem vydali do Jeruzalema na pravidelnou pouť, kterou židovský národ každý rok opakoval. Odhaduje se, že cesta z Nazaretu do Jeruzaléma byla dlouhá 140 kilometrů. Na cestě je pozoruhodné jen to, že se Ježíš rodičům ztratil. Když jej konečně nalezli – na chrámové půdě – zpozorovali, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a klade jim zasvěcené otázky.

Když nadcházel přibližně třicátý rok Ježíšova života, zahájil sled dramatických událostí Ježíšův předchůdce a vrstevník, a fakticky i příbuzný, Jan Křtitel. Muž, který byl historicky a duchovně pověřen přípravou Ježíšova nástupu. Jan Křtitel – podle Písma – zahájil své vystoupení na poušti. Termín „na poušti“ nesmíme brát doslova – pisatelé měli na mysli spíše odlehlé místo, ticho samoty, než vražedné vedro skutečné pouště. Evangelisté nám též zanechali svědectví o tom, že Jan Křtitel žil velmi střídmě. Nosil oděv vyrobený z velbloudí srsti, byl přepásán koženým pásem a živil se tím, co mu dal kraj. Medem divokých včel a kobylkami.

Jednoho dne, někdy mezi lety 26 až 29 po Kristu, se objevil Jan Křtitel v povodí Jordánu a počal křtít své židovské vrstevníky. „Obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské,“ (Mt 3,2) volal. Také hlásal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“ jak napsal Marek. (Mk 1,4) Jako většina starozákonních proroků, i Jan upozorňoval, že se blíží hodina pravdy, že jsme všichni na cestě k soudu a musíme se rozhodnout. „Sekyra je už přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyseknut a hozen do ohně.“ (Mt 3,10) Jan ovšem upozorňuje, že v jeho stopách jde „někdo mocnější“ …“Nejsem ani hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků.“ (Mk 1,7) Varuje současně, že ten mocný „pročistí obilí na svém mlatě. Svou pšenici shromáždí na sýpku, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ (Mt 3,12) Předáci židovského národa, kteří slyšeli tyto hrozby, se počali ptát, v čem spočívá výzva k pokání a jaké činy se od židovského národa očekávají.

„Kdo má dvoje šaty, rozděl se s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ (Lk 3,11) Celníkům, kteří vybírali daně, ukládá: „Nevybírejte víc, než je vám stanoveno.“ (Lk 3,13) Vojáci dostávají příkaz, který nevyvolá pochyby. „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ (Lk 3,14) Těmito několika větami Jan názorně ilustroval, co si měl Izrael představit pod pojmem pokání. Měl se vrátit k mravním normám, vyrovnat vztahy k bližním, otočit kormidlo duchovního kursu země. Ale výzva k obrácení znamená též přiznání skutečného duchovního stavu. Morální inventuru. Spisovatel Jiří Langer kdysi na toto téma napsal: „Milejší je mi zlosyn, který se přiznává, že zlosynem je, nežli světec, jenž si je vědom svatosti. Zlosyn, který se k pravdě přiznává, prožívá své dny v Pravdě. A Pravda je Bůh. Žije tedy i ten zločinec v Bohu. Naproti tomu každý, kdo si o sobě myslí, že je dokonalý světec, žije ve lži a lež Bůh nenávidí. Po pravdě není ve světě člověka dokonalého.“

Křest ponoření do Jordánu byl tedy jakýmsi formálním vyjádřením hluboké lítosti. Byl symbolickým přehozením morální výhybky života. Lidé znali omývání jako náboženský obřad odjakživa. Také Židé se od nepaměti rituálně omývali a úzkostlivě dbali i na čištění svých nádob. Tentokrát šlo však o víc – Jordán a jeho vody byly symbolem velkých předělů v životě Izraele. Jednou museli Židé překročit Rudé moře, aby se z Egypta dostali do zaslíbené země. Podruhé museli překročit Jordán, aby svou novou vlast obsadili. Nyní se ponořovali potřetí. Snad si připomínali i někdejší potopu světa, kterou Bůh ztrestal Adamovo pokolení. Ale ve vodě viděli všichni také znak nesmrtelnosti a spatřovali v ní hloubku všech mystických tajemství.

Židé, jak víme, již dlouho očekávali Mesiáše. Byli by uvítali i proroka. Avšak ani prorok dlouho nepřicházel, a když přišel, nepoznali ho a nechápali vůbec nic. Marně opakovali ve svých žalmech: „Svá znamení nevidíme, proroka už není, neví nikdo z nás, co přijde.“ (Ž 74,9) Když tu byl prorok Jan, vystavili jej palbě svých neodbytných otázek.
„Kdo ty jsi?“
„Já nejsem Mesiáš,“ odpovídal Jan.
„Co tedy? Jsi Eliáš (Elijáš)?“ zajímali se, nevrátil-li se snad na zemi tento největší z proroků Izraele.
„Nejsem.“
„Jsi tedy ten Prorok?“
„Ne.“
„Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?“
(J 1,19-22) V té chvíli se odvolal Jan Křtitel na slova proroka Izaiáše (Izajáše): „Hlas volajícího na poušti,“ opakoval Jan. „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky.“ (Mt 3,3) Nic nechápající předáci Židů se tedy zeptali: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?“ (J 1,25) V této jediné větě je zakódován tragický konec Janův i Ježíšův.

V té chvíli byl již Ježíš na cestě z Nazareta k Jordánu. Dnes již nelze přesně stanovit místo, kde se oba muži setkali – bylo to však zajisté v povodí Jordánu mezi Mrtvým mořem a Genezaretským (Tiberiadským či Galilejským) jezerem, o němž si povíme více na dalších řádcích. Jakmile Jan spatřil Ježíše, pronesl větu, která se dodnes opakuje v každé bohoslužbě křesťanských chrámů: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ (J 1,29) Ježíš sestoupil k Jordánu jako všichni ostatní. Ten, který byl bez viny, se sklonil před Janem. Snad aby na sebe oficiálně převzal hříchy světa. Anebo proto, aby se mu dostalo posvěcení k nastávajícímu poslání. „Vtom se otevřelo nebe,“ píše evangelista, a z nebe se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení.“ (Mt 3,17) A evangelista Jan toto velkolepé vidění stvrzuje slovy: „Já jsem to viděl a dosvědčuiji, že toto je Syn Boží. (J 1,34)

Na Ježíše údajně sestupovala holubice jako symbolické vyjádření Ducha, božské inspirace, která přichází tiše jako dech, plavně jako van a lehké zašustění křídel. Jan s Ježíšem se viděli jen jednou a jen tady. Herodes Antipas, který spravoval sever země, na Jana uvalil již brzy ochrannou vazbu. Mocnář se totiž počal obávat velkého Janova vlivu mezi obyvatelstvem. A neuplyne mnoho času a Jan přijde o hlavu. Takový býval osud izraelských proroků, kteří varovali, že náš čas je „navštívený koncem“. Břemeno, které se snažili proroci uložit na bedra Židů, se každé době zdálo být přetěžkým a hněv, násobený špatným svědomím, se obracel proti spravedlivým.

Původní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr.Slavomír Ravik, Olga Janíčková