Biblické příběhy 5

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, příběh třetí: TROJÍ POKUŠENÍ „Potom byl Ježíš vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla,“ psal Matouš (Mt 4,1)… A „byl voděn Duchem na poušti po čtyřicet dní a pokoušen od ďábla. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl.“ (Lk 4,1.2) Čtyřicet dní je podle židovské tradice magické, opakující se číslo. Čtyřicet let putovali Židé pouští, než mohli vstoupit do zaslíbenén země, v poušti se připravoval na své vystoupení starozákonní prorok Eliáš. Čtyřicet dní o hladu a žízni připravoval Mojžíš v poušti své desky s Desaterem.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Kromě čísla čtyřicet si uvědomme, že všechny velké události v životě izraelského národa se připravovaly na poušti. Na poušti se setkává Mojžíš s Bohem v hořícím keři, tady se také chystal později Pavel ke svému vystoupení. Židé tu zráli pro své velké dějinné úkoly.

Kromě toho je důležitá pro osud člověka samota -lidé naší doby se jí vyhýbají, noří se do zápav informací, do společenského života a pod hladinu decibelů. Jako bychom se obávali, že bychom se právě v osamění mohli ocitnout ve vlastní, někdy vyloženě špatné společnosti!

Židé tedy odcházeli na poušť, meditovali, ponořovali se do svých modliteb a vyčkávali Boží hlas… Tak to provedl i Ježíš. Když půst končil, přišel k Ježíšovi ďábel, aby jej vystavil trojímu pokušení. „Jsi-li syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ (Lk 4,3) Ježíš odpověděl citátem z Mojžíšových knih: „Ne samým chlebem živ je člověk.“ (Lk 4,4) Pak jej ďábel, jak čteme, „vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Tobě dám všechnu tuto moc a jejich slávu… Jestliže se přede mnou skloníš, všechno tu bude Tvoje (Lk 4,5-7).“ Ježíš znovu odpověděl starozákonním citátem z Mojžíšových knih: „Budeš se klanět Pánu, svému Bohu, a jen jemu sloužit!“ (Lk 4,8) A přichází pokušení třetí: Ďábel zavedl Ježíše na vysoké chrámové cimbuří v Jeruzalémě a říká, aby Ježíš -je-li syn Boží – skočil. Neboť andělé jej ochrání a na rukou jej ponesou. „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ (Lk 4,12) odpovídá Ježíš znovu starozákonní pasáží. Ďábel tedy zanechal pokusů.

Jak máme rozumět těmto pasážím? Jsou příliš stručné a příliš neprůhledné, než abychom je byli s to pochopit. Ježíšův životopisec G. Ricciotti kdysi napsal, že Ježíšův pobyt na poušti se vším všudy „zůstane pro všechny časy i mysli uzavřenou knihou, z níž je možno číst jen několik slov na hřbetě vazby“. Ostatně Ježíš byl v těchto chvílích sám. Nutně nás napadá, jak se o všech zkouškách dozvěděli evangelisté. Asi jim o svých prožitcích Ježíš vyprávěl. Z textů však nepoznáme, zda šlo o psychické vize nebo o reálné děje. Mezi námi a svatopisci leží bohužel dva tisíce let. Za tu dobu se změnil i styl. Tehdy lidé dokázali psát svým symbolickým jazykem, který ukrýval hluboké věčné pravdy. Současníci Kristovi dovedli tuto symboliku také číst a prožívat. Na rozdíl od nás nepostrádali vnímavost pro zázračné jevy života, jichž je kolem nás stále dost. My jsme soustředili dostatek faktů, ale nejsme s to zaručit, že s jejich pomocí nutně dospějeme k brilantním závěrům. Pokusme se nyní přesto pochopit, jaký asi mělo smysl trojí pokušení.

V tom prvním má Ježíš proměnit kámen v chléb náš vezdejší. Později, jak uvidíme, Ježíš dvakrát za sebou tento zázrak předvede před očima tisícových zástupů. Nasytí je několika málo bochníčky. Avšak jakmile lidem předvede svou moc a rozmnoží chleby, mnozí jej chtějí okamžitě provolat králem. Tím by se minulo Ježíšovo poslání. Právě tak by se stal Ježíš pozemsklým vladařem v okamžiku, kdy by se plavným letem snesl na nádvoří jeruzalémského chrámu. Nikdo by v té chvíli ani na okamžik nepochyboval o tom, že jde o očekávaného Mesiáše, který v plné zbroji dovede Izrael k vládě na zemi. Již nikdo by Židům nezabránil, aby oblehli, dobyli a povraždili římskou posádku. Ale tím by také byly zmařeny Boží záměry na této zemi.
Vladaři, kteří se dovídali o Ježíšových divech, toužili poznat jeho moc. Dokonce v posledních hodinách Ježíšova života, jak uvidíme, čeká Herodes Antipas na velké představení. Ježíš, který v té chvíli rozhodoval o vlastním finále na zemi, se ovšem odmítl předvádět jako varietní umělec. Odolal i poslednímu pokušení, třebaže mu šlo o život. Pro většinu „praktických“ současníků je to volba přinejmenším nepochopitelná, ne-li bláznivá. Ale uvědomíme-li si dosah tohoto rozhodnutí, pak možná domyslíme mnohé tajemství. Pochopíme i smysl trojího pokušení hned na samém počátku Ježíšova vystoupení. Ježíš nepředvádí zázraky. Neklaní se moci. Jeho království, jak dává najevo od počátku, není královstvím konzumních potřeb a není založeno na hmotném blahobytu. Člověku se nesluší pokoušet Boha, který nás má ve svých rukou. A Ježíšovo království také nelze směnit za lákavé nabídky moci. Kdokoli se pokloní špatnosti, aby získal mocenské pozice, učinil, jak známe z vlastních zkušeností, velmi špatný obchod. V jeho pozadí je totiž tichý kontrakt, který přenechává zlu moc nad lidskou duší. Špatností jsou v první řadě ovládáni mocní, ale s nimi také ti, kdo jsou zlem a vládou špatnosti manipulováni. Tak končí křečovité úsilí po vládě, které není vybíravé v prostředcích k dosažení tohoto pochybného cíle.

POJĎTE ZA MNOU…

V této chvíli, kdy je Ježíš zakalen trojicí zkoušek,. může přistoupit k první dramatické epizodě svého působení. Zvolí dvanáct apoštolů. První potká ještě v místě svého křtu, u Jordánu, zbývající na severu, v Galileji.

Když Ježíš dorazil k řece, zpozoroval, že jej ostýchavě sledují dva žáci Jana Křtitele. „Co byste chtěli“ ptá se Ježíš (J 1,38). Oba mladíci jsou zřejmě v rozpacích a ptají se na Ježíšovo bydliště. „Kde bydlíš?“ „Pojďte a uvidíte.“ A oni šli. (J 1,39) Jeden z těch dvou byl Jan, který nám tuto historku zaznamenal, druhý byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ondřej, který pochopil Ježíšovu roli, přivedl Šimona. „Nalezli jsme Mesiáše,“ prozradil mu (J 1,41) A byli tedy již tři. Ježíš dal Šimonovi okamžitě jméno Petr od řeckého „Petra“ čili „skála“. Neboť skála představuje symbol stability, nezbytné pro podnik, který Ježíš zahajoval. Než se však Petr touto skálou stane, musí ujít ještě velký kus cesty s Ježíšem.

Následujícího dne potkali ještě Filipa. „Následuj mě!“ řekl Ježíš bez okolků (J 1,43). Filip neodolal a zašel k muži zvanému Natanael. „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci!“ (J 1,45) Natanael zapochyboval – Galilea byla přece jen opovrhovanou provincií, odkud nikdo z pravověrných Židů mnoho nečekal. „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ (J 1,46) Filip odpověděl: „Pojď a podívej se !“ (J 1,46)

Ježíš viděl Natanaela a řekl: „To je pravý Izraelita, v kterém není lsti“. „Odkud mě znáš?“ ptal se Natanael, zvaný téř Bartoloměj. „Ještě dříve, než Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem.“ „Mistře,“ řekl překvapeně Natanael, „ty jsi syn Boží, ty jsi král izraelský!“ „Proto věříš, že jsem ti řekl, viděl jsem tě pod fíkovníkem? Zažiješ ještě větší věci.“ (J 1,48-50)

Matoušovo evangelium posouvá výběr apoštolů k severu, do míst, která se stanou hlavní Ježíšovou základnou. Leželo tu jezero zvané Tiberiadské nebo Genezaretské či Galilejské. Zůstaneme napříště u zeměpisného výrazu Genezaretské jezero. Vodní hladina měla vejčitou podobu, jezero bylo 21 kilometr dlouhé, 12 kilometrů široké. Bohatství ryb sem lákalo rybáře i rybářské firmy. Takovým zavedeným podnikem byl asi i rybářský závod starého Zebedea, který kromě synů Jakuba a Jana, příštího „miláčka Páně“, zaměstnával i pomocníky. Tady jednoho dne Ježíš vydatně pomohl unavenému Petrovi, který během noci nedokázal naplnit sítě. „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovení!“ (Lk 5,4) pokynul Ježíš. Petr měl dost důvodů k pochybám. Znal jezero, věděl, že noc je u konce, a marný noční rybolov mluvil proti spouštění sítí. „Mistře, celou noc jsme se lopotili a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ (Lk 5,5) A vskutku táhli vzápětí tak velké množství ryb, že se sítě trhaly. Rybolov však byl jen prologem k zásadní výzvě. „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ A šel i Jakub a Jan Zebedeovi. „Oni hned nechali loď i otce a šli za ním.“ (Mt,19.20)

Také získání celníka Matouše se odbylo krátce. Ježíš věděl, že Matouš, jakkoli jím Židé jako celníkem, výběrčím daní, pohrdali, byl vnitřně připraven. Na slova „Pojď za mnou!“ zanechal své dobře prosperující živnosti a šel. Nakonec jich bylo dvanáct. Petr s bratrem Ondřejem, Jan a Jakub Zebedeovi, Filip a Bartoloměj (zvaný i Natanael), Tomáš a celník Matouš, Ježíšovi příbuzní, snad bratranci Jakub Alfeův a Juda Tadeáš, a pak Šimon a Jidáš Iškariotský. Ten jediný pocházel z Judska a byl to on, kdo Ježíše nakonec zradil. Viděno očima jeruzalémské elity, Ježíš neměl právě nejšťastnější ruku. Galilejci platili za lidi surové a nevzdělané a Galilea, v níž se židovství mísilo s pohanstvím, platila za opovrženíhodný kout země. A z těchto končin pocházeli první apoštolové. Byli to chlapi páchnoucí rybinou a chaluhami. A přece Ježíš dobře věděl, kde hledat žáky svého „kněžského semináře, první bohoslovecké fakulty,“ z níž budou vycházet rovnou „biskupové“. Neměli sice zvláštní vzdělání, nevynikali ani vybroušeným charakterem, jak uvidíme. Připomínali spíš mladé víno, které mělo teprve zrát. V Jeruzalémě se nalézal jistě „lepší bohoslovecký materiál“. Vzdělanci – avšak zatížení židovskou tradicí, která otupila vnímání. Byla to duchovní elita neschopná podívat se na svět jinýma očima. A bude to právě Jeruzalém, kde vztyčí zakrátko kříž s Ježíšovým tělem. Proto sáhl Ježíš po „nezkažených“ Galilejcích. Věděl jistě, že Petr je ukvapený. Že času je málo a že v čas ukřižování jeho žáci stále ještě nebudou s to mnohé pochopit. Nedozrají, aby beze zmatku přečkali velký otřes kříže. Měli však jednu přednost: byli zvyklí na nepohodlí doby. Nebyli vzdělaní, a proto, když promluvili v Ježíšově stylu, bylo pro Izrael nesporné, že byli osvíceni. Sami totiž svým původem a vzděláním na tvorbu radostné zvěsti tak říkajíc neměli. Kromě toho byli vybaveni skvělými vlastnostmi: jako rybáři byli klidní, trpěliví a vytrvalí.

Co nás však na volbě apoštolů zajímá nejvíce – to je forma apelu, jímž Ježíš povolává nejprve učedníky a pak nás všechny. Slova, která čteme v evangeliích na nejrůznějších místech, jsou právě tak adresována nám. Je to souvislá výzva k pochodu. Zvolání, že život je jedinečnou šancí, kterou nesmíme promarnit.

Většina těchto pasáží je ukončena vykřičníkem. Není to náhodou – jde vskutku o imperativ. V rozhodné chvíli by člověk měl opravdu učinit rozhodný krok. Vykročit do budoucnosti, i když je její horizont zdánlivě nejasný.

Když Ježíš potkal jednoho ze znalců Písma, který nabízel, že půjde s ním, ať již jde Ježíš kamkoli, odpověděl: „Lišky mají doupata a létaví ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá kam položit hlavu.“ (Mt 8,20) Tudíž cesta, která nás na této pouti čeká, nebude ani pohodlná a dokonce ani bezpečná. Jiný učedník chtěl jít rovněž s sebou. Ale vymiňoval si: „Pane, dovol mi, abych napřed šel a pochoval svého otce.“ „Pojď se mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé.“ (Mt 8,21.22) Neboť o životě a smrti se rozhoduje v polohách našeho každodenního rozhodování, v mezích mravní volby, dodali bychom. Čas kvapí a totální ponor do všedních starostí nám může zakrýt perspektivu věčnosti.

A byl tu ještě jeden, který se rozhodl Ježíše následovat. Žádal jej jenom, aby se mohl rozloučit s rodinou. „Žádný, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království,“ konstatoval Ježíš. (Lk 9,62) Jdeš-li konečně, nesmíš se otáčet po cestě, kterous prošel. Jinak oráč, který kráčí za pluhem, nebude s to vyorat rovnou brázdu. A n a jniném místě se píše: „Kdo chce jít za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14,27)

Na těchto pasážích nás jistě zaujme tvrdost, přísnost a náročnost podmínek, které Ježíš předkládá. Pozoruhodná je však metoda prověřování vyslovených pravd, které nám evangelia nabízejí. Připomeňme si ještě jednou Natanaela, který nevěřil, že Mesiáš může přijít z Nazaretu, ale šel se přece jen na vlastní oči přesvědčit. Udělal přesně totéž, co trojice východních mudrců, kteří vyrazili k Betlému, když spatřili hvězdu. Anebo Panna Marie, která se vydala k příbuzným, aby se přesvědčila, že anděl mluvil pravdu. „To je pravý Izraelita, ve kterém není lsti,“ řekl Ježíš o přicházejícím Natanaelovi (J 1,47) A my se ještě přesvědčíme, že Bůh má sice rád ty, kdo mu dají za pravdu, ale zejména, když mu dají za pravdu po zpracování a prověření informací. Kdo uvěří bez rozvážení, ten může podlehnout také jen prvnímu lehkovážnému nadšení a jeho víra nemusí být pevná a trvalá. Proto Marie, Natanael i králové či mudrci našich betlémů jsou pro nás vzorem, modelem správného chování, perfektního vědeckého postupu a poctivého prověřování hlubokých tajemství.

Původní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr.Slavomír Ravik, Olga Janíčková