Dědeček – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Máma se bude vztekat. ˝A proč musíme do školy, Věrko? Cos zase vyvedla!? To už je tenhle měsíc podruhý!” Jako bych to slyšela. A co jí mám odpovědět? Že mi přijdou všechny učitelky na téhle nové škole úplně pitomé? Že se s nimi klidně při hodině pohádám, protože vím, že mám pravdu já a ne ony? Že mě nebaví bavit se se svými novými spolužáky, protože jsou všichni blbí?

Holky pomlouvají a kluci se předvádí! A já na to prostě nemám náladu! Nemůžu za to, že mě to v nové škole nebaví!
Mám mámě říct, že bych nejradši ráno vůbec nevstala z postele, zůstala zamčená ve svém pokoji a celý den nevylezla? Mám jí říct, že bych nejradši zase chodila do své staré školy a bydlela v našem starém bytě?
Neřeknu jí nic. Vím, jak jsou s tátou nešťastní z toho, co se stalo, že jsme museli prodat byt a odstěhovat se z něj. Moc dobře si pamatuju, jak jsme neměli kam jít a byli jsme rádi, že nás vzal dědeček k sobě, nechal nám celé poschodí a odstěhoval se do přízemí. . .
Nejsem blbá, abych mámě říkala, že se mi nelíbí ani ve škole ani u dědečka.
Když jsem před dědečkovým domem uviděla auta příbuzných, hned jsem věděla, proč se k nám uprostřed týdne sjeli! Nevím, proč mě napadlo právě tohle, ale prostě jsem to věděla! Dědeček umřel!
Vůbec nevím, proč mě to napadlo! Dědeček přece nebyl nemocný! Každý říká, že vypadá na svých šedesát moc dobře! A včera mu nic nebylo! Ani ráno!
Večer na mě zezdola zavolal, abych se šla k němu dívat na zprávy, a já na něj křikla, že se musím učit, ale máma mi vzala učebnici, že stejně jenom dělám, že se učím a táta mě vystrčil na schody.
˝Jen k němu na chvíli jdi! Je tam pořád sám!”
˝Tati, ale já k němu nechci jít!”
˝Už ať jsi dole! Co ti to udělá, Věrko? Víš, že si při zprávách rád zanadává a nebaví
ho, když je u televize sám! Hned jak zprávy skončí, vrátíš se! Tak jdi! Čeká na tebe! Víš, že nám pomohl. . . ”
Prásk! Zabouchl mi dveře před nosem! Pomalu jsem sešla po schodech dolů a zůstala stát u dědových dveří. Slyšela jsem znělku televizních novin a dědovy kroky za dveřmi. Když se pohnula klika, vzdychla jsem si. Děda nám pomohl, děda nám pomohl. . . to slyším pořád.
Tak jo, tak se tedy jdu dívat s dědou na zprávy, když nám pomohl. . .
Večer jsem se ve svém pokoji zamkla. Potichu jsem otočila klíčem, aby to máma neslyšela. Neměla ráda, když jsem se zamykala a chtěla mi klíč už mockrát vzít, tak jsem jí nakonec řekla, že jsem ho ztratila. Zamykala jsem se každý večer. Myslím, že to věděla, ale dělala, že to neví.
Když jsem se zamkla, sedla jsem si před krásnou starou toaletku po babičce. Uprostřed bylo zrcadlo, ve kterém jsem se celá viděla, po stranách byly dva stolečky a mezi nimi, pod zrcadlem, byla polička, kde jsem měla svoje toaletní věci. Kartáč na vlasy, voňavku, lak na nehty, krém, šampon. . .
Seděla jsem, koukala na sebe a vzpomínala na to, jak to bylo krásné před rokem, když jsme bydleli ve městě, kde jsem měla kamarádky, a kde mě to ve škole bavilo. Také jsem vzpomínala na to, co se tehdy stalo, jak jsme se museli vystěhovat z bytu, protože táta
měl problémy v práci a musel zaplatit dost peněz za něco, co pokazil, a naši peníze neměli, tak prodali byt a odstěhovali jsme se k dědovi.
Před tím jsme ale objížděli všechny příbuzné a prosili je, aby nás u sebe nechali bydlet než si něco seženeme, ale nikomu se do toho moc nechtělo, až dědeček řekl, že u něho můžeme být, jak dlouho budeme chtít.
Vzal mě tehdy do náruče a líbal mě a říkal, jak je šťastný, že aspoň jedna jeho dcera našla se svojí rodinou cestu zpátky domů a že nám dá všechno, co má, protože je rád, že nebude ve svém domě sám. . .
A tak jsme se k němu přistěhovali, já tady začala chodit do školy, rodiče si našli práci
a všechno bylo v pořádku, až na to, že jsem se strašně zhoršila v učení a měla jsem problémy s učitelkami a také s dědečkem. Pořád chtěl, abych u něho byla, ale já od něho utíkala, protože jsem u něj prostě být nechtěla a radši jsem se ve svém pokoji zamykala. . .
Když jsem si tohle všechno před babiččinou toaletkou probrala, dlouho jsem na sebe
koukala a představovala si, že jsem babička. Mladá babička. Protože moje babička, které patřila tahle toaletka, maminka mámy, umřela, když byla hodně mladá a moje máma hodně malá. Dědeček mámu a tři tety vychoval sám. Myslel, že se o něho aspoň jedna z nich postará, až bude starý, ale všechny se vdaly a odstěhovaly se daleko od něho a nebýt toho, že jsme museli prodat byt, nebydleli bychom u něho ani my. To jednou říkala máma tetě Marušce…
Babičko, řekni mi něco, prosila jsem každý večer zrcadlo a pak jsem zavřela oči a za chvíli jsem slyšela její tichý hlas.
˝Jdi si už lehnout, Věruško. Máš zase jeden den za sebou. A to je dobře. Až budeš velká, také odsud odejdeš, jako odešly všechny moje holčičky. . .˝

Tak jsem si šla lehnout, ale ještě jsem slyšela, jak babička říká, a zamkni se, holčičko, ale to mi připomínat nemusela, protože jsem už zamčená dávno byla. V dědečkově domě jsem se prostě musela zamykat. To nešlo, nezamykat se.
Ráno mě k sobě dědeček zavolal. Dělal to každý den. Musela jsem se u něho stavit než jsem šla do školy. Čekal na mě dole v chodbě i dneska.
Když jsem běžela ze schodů, křikla jsem na něj, že jsem zaspala a že musím utíkat a chtěla jsem kolem něho proběhnout, ale on otevřel dveře do svého pokoje a stoupl si tak,
abych nemohla projít a že prý mám ještě čas, ať se nevymlouvám a udělám mu radost a jdu se jenom na chvilku podívat na andulky! Chytil mě za ruku a chtěl mě k sobě zatáhnout, ale já se mu vyškubla. Trochu se zamotal a musel se opřít o dveře.
Zrovna šla po schodech máma a křikla na mě, jak se to chovám, že mám být dědovi vděčná za to, že nás u sebe nechal bydlet a že mi dá pár facek a děda stál mezi dveřmi celý schoulený a tiše říkal, nech ji, Heleno, nech ji. Věruška to tak nemyslí, viď, Věruško, že to tak nemyslíš? Že ke mně přijdeš, až se vrátíš ze školy? Viď, že ke mně přijdeš, až se vrátíš ze školy?
Když máma došla ke mně, ohnala se po mně a zaječela, abych už vypadla, a pak dědu objala kolem ramen a řekla, samozřejmě, tati, že k tobě přijde, až se vrátí ze školy, to bych se na to podívala, aby k tobě nepřišla, holka jedna nevděčná, a zašla s ním do pokoje a já konečně utíkala do školy
A teď je mrtvý, říkala jsem si a pomalu jsem se loudala k jeho domu, před kterým stála auta příbuzných. Ale pak jsem si vzpomněla na dnešní ráno a dostala jsem strach. Máma přece viděla, jak jsem se mu vytrhla! Co když se děda rozčílil a umřel, protože jsem se mu vytrhla? Ale na to se přece neumírá?!
A pak mě napadlo, ale jenom trošinku, že třeba není mrtvý děda! Co když je mrtvý táta? Nebo máma! Nebo oba!?
Rozeběhla jsem se k autům, vběhla do domu, a když jsem uviděla otevřené dveře do dědova pokoje a uslyšela hlasy, mezi nimi i hlas táty a mámy, oddychla jsem si.
Měla jsem pravdu. Umřel děda.
Potichu jsem šla nahoru, převlékla se a pak jsem si šla sednout na schody a poslouchala, co si naši s příbuznými dole povídají.
Před chvíli ho odvezlo pohřební auto. Kdo zařídí parte. Kdo kytky. Kdo má adresy
příbuzných. Jak se to stalo. Seděl prý celé dopoledne v křesle, a když nepřišel k obědu, šla se na něho máma podívat a našla ho mrtvého. Také říkali, že je dobře, že na ni děda přepsal svůj dům, protože jsme se o něj celý rok starali a teta Dáša řekla, všichni víme, jaký děda byl, zasloužíte si to…
. . . V krematoriu bylo plno lidí. Seděla jsem ve druhé řadě se sestřenicemi a s bratranci, protože máma s tátou a tety a strejdové seděli v první řadě. Když rakev zajela a záclonka se zatáhla, začali k mámě a k ostatním příbuzným v první řadě chodit lidé a podávali jim ruce.
Máma plakala a táta ji objal a naklonil se k ní a já využila toho, že se po mně nedívají, protáhla jsem se mezi lidmi a vyběhla jsem z krematoria ven…
Svítilo slunce a na nebi byly krásné bílé obláčky. Jeden mi připomněl babičku. Usmívala se na mě, já se na ni také usmála a obě jsme věděly, že si opravím všechny špatné známky, začnu se bavit se spolužáky, budu chodit do dramatického kroužku, kam mě pořád tahá Jana, se kterou sedím, nebudu se hádat s učitelkami, protože přece jenom nejsou tak špatné, a také jsem věděla, že už se nebudu muset ve svém pokoji zamykat, protože tam za mnou dědeček už nikdy v noci nepřijde!
Rozeběhla jsem se po pěšině, která vedla od krematoria a měla jsem pocit, že můžu létat!. . .
. . . Pozůstalí pomalu vycházeli z krematoria a matka začala hledat dceru.
˝Věruška je tamhle,” řekl její muž tiše a pohledem ukázal na cestičku.
Asi desetiletá holčička v bílém kloboučku si tam namalovala panáka a vesele po něm skákala. Když si všimla, že po ní rodiče koukají, s úsměvem na ně zamávala a skákala dál. . .

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy KDYŽ ŽENY MAJÍ SVÉ DNY, která vyšla na podzim v roce 2007.