Hedo, kde seš, sakra?! – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Dnes vám dáme ochutnat trochu nepoznaného, a to povídku, která teprve vyjde na jaře 2009 v knize spisovatelky I. Fuchsové. Takže se podívejte a zamyslete, jestli by se ve vaší knihovničce nenašlo ještě jedno volné místo.

˝Hedo, pojď mi pomoct! Kde seš, sakra?!˝
Sevřel se mi žaludek. Ať mě nechá chvíli sedět! Teď jsem domyla nádobí, uklidila kuchyň a oškrábala brambory na večeři. Chystala jsem se, že si sednu na chvíli do křesla a vyluštím si křížovku…
˝Hedo, slyšíš?! Kde jsi zase zalezlá?!˝
Vykoukla jsem z okna a zamávala na svého muže, že slyším a už jdu. Kdybych to neudělala, řval by na celou zahradu. Dřív mi to strašně vadilo, kvůli sousedům, ale ti si zvykli možná dřív než já. Můj muž to měl u nich dobré. Po celé ulici rozdával zavařené ovoce a zeleninu. Nevadilo mi to. Naopak, byla jsem ráda, že se mi uvolní místo na přihrádkách ve sklepě…
˝Tak, Hedo?! Kde seš, sakra?!˝
Když jsem přišla na zahradu, ukázal na zrytý záhon.
˝Vyber z toho kořeny a trávu… prostě vyber všechno, ať je to čistý! Budu tam sázet…˝
Bylo mi jedno, co tam bude sázet. Zaklekla jsem na kus dřeva, které mi hodil pod nohy, navlékla si staré rukavice a začala jsem z hlíny vybírat, co tam nepatřilo. A takhle to šlo celé manželství. Už padesát let.
Děti jsem naštěstí odnosila přes zimu, to bylo jediné období, kdy jsem si trošku odpočinula. Ale jak přišel únor, začalo to všechno od začátku a trvalo to do listopadu… Denně. Naše tři děti byly odmalička na zahradě a sotva stály na nohou, musely pomáhat.
Já vím, pomáhat se doma musí, ale nesmí se to přehánět. Kolikrát pršelo a já s nimi seděla u televize u pohádky, ale můj muž vrazil do pokoje, televizi vypnul, děti si musely vzít pláštěnky a šli jsme na zahradu, kde jsme mu s něčím museli pomoct. Ta práce nebyla nikdy taková, že by se nedala odložit na jindy. Ale můj muž to prostě potřeboval udělat teď, tak jsme museli jít…
˝Dělej to pořádně, Hedo! Tady zůstaly kořínky!˝
Podívala jsem se na něj a unaveně jsem si vzdychla.
˝Nemohla bych to udělat zítra? Jsem dneska nějak unavená…˝
˝Unavená, unavená… To zahradu nezajímá. Zahrada čeká na to, že na ní budeme pracovat. Musíš to udělat dneska.˝
˝Víťo, ty to ještě fyzicky zvládáš, ale já už ne. Porodila jsem a vychovala tři děti, pracovala jsem celý život od šesti do dvou, a myslela jsem si, když jsou teď děti velké, a už nejsou doma, myslela jsem si, když tady zůstaneme jenom my dva, že si aspoň trochu odpočineme…˝
Bylo mi do breku. Co jsem odešla do důchodu, a to je víc jak deset let, jsem neměla jediný den, kdy bych si mohla udělat něco podle svého. Jít za kamarádkou, do divadla, na besedu, nebo jen tak sedět a číst si časopis nebo luštit křížovku. Víťa mi každý den naplánoval hodinu po hodině… bylo to čím dál víc vysilující.
Bylo mi sedmdesát. Přece po mně nemůže chtít, abych byla pořád fyzicky zdatná, jako když mi bylo dvacet a přišla jsem do jeho vily a stala se otrokem na jeho zahradě.
˝Zbytečně mluvíš. Dělej a nerozptyluj se! Budu potřebovat ještě pomoct přendat prkna v dílně. Potřebuju najít stejně dlouhé, a mám je až vzadu. Dělej, musím je dát ještě dneska k záhonům!˝
Když děti začaly chodit do školy, a on je volal každou chvíli na zahradu, vzbouřila jsem se.
˝Děti se musí učit, musí dělat úkoly. Nemůžeš je každou chvíli volat, když zrovna dělají úkol nebo se učí!˝
Tehdy jsme se strašně pohádali, ale Víťa nakonec ustoupil.
˝Dobře, ať se učí. Ale jak uvidím v žákovské knížce horší známku než dvojku, bude zle!˝
Možná i proto byly všechny tři děti jedničkáři. Učili se výborně a já z nich měla radost. Víťa snad také, ale nejsem si jistá. Když jsem mu říkala o tom, jaké mají výsledky, pokýval hlavou, a pak mi řekl, co se musí udělat na zahradě.
˝Když říkáš, že se dobře učí, tak jim trochu práce na zahradě neuškodí.˝ To byla další jeho hláška. Samozřejmě, že mu děti pomáhaly o víkendech, pomáhaly mu i během týdne. Ale protože s ním byla neradostná práce, jenom samé rozkazy a řvaní, snažily se být doma co nejméně.

Nejstarší Ládík hrál šachy a kuželky, prostřední Ivona chodila do fotografického kroužku a hrála basketbal a nejmladší Vanda dělala atletiku. Když byly větší, jezdily na závody a nebyly doma ani o víkendu. Aby Vítek neřval, brala jsem veškerou práci na zahradě na sebe. Bylo to úmorné, i když jsem byla mladší.
Věděla jsem, že přijdu z práce, nakoupím, uvařím, uklidím, dám do pračky prádlo a půjdu na zahradu. Nebo jsem musela jít na zahradu hned, jak jsem přišla, a domácí práce jsem dělala po nocích. Vítek byl, stejně jako já, účetní. Oba jsme pracovali od šesti do dvou. Kolem půl třetí byl každý den doma, převlékl se a šel na zahradu.
Denně. Neznal nic jiného. Nezajímaly ho noviny, televize, rádio. Nic jiného než zahrada pro něj neexistovalo. Nezajímala jsem ho já ani děti. Ať jsme mluvili o čem chtěli, vždycky jsme skončili u práce na zahradě. Co všechno se tam ještě musí udělat…
Dokud byly děti doma, mělo zavařování a uskladňování ovoce smysl. Ale děti postupně z domova odcházely, a odcházely rychle a já se jim nedivila. Konečně se osvobodily. Mockrát jsem si říkala, jak bych byla šťastná, kdybych i já mohla odejít jako ony. Jak bych byla šťastná, kdybych si mohla říct, zítra pojedu do Prahy, na výstavu, do divadla, nebo si budu celý den číst, nevylezu z postele, podívám se za kamarádkami… kdepak, to nepřicházelo v úvahu. Celé dny jsem dělala desítky lahví moštu, vařila jsem rajčatový protlak, nakládala zeleninu, ovoce, zelí…
Sklep byl plný zavařovaček, od země až ke stropu a to nemluvím o uskladněném ovoci a zelenině. Byli jsme na to jen my dva, děti nic nechtěly, tak jsem si například ráno, místo čaje, ohřívala mošt a Vítek každou chvíli nabral plnou tašku kompotů, okurek a zeleniny a rozdával to sousedům. Ti byli rádi, samozřejmě. Věděli, že si pochutnají…
˝Už to nech! Pojď mi pomoct s těmi prkny!˝ Vítek shrábl nohou hlínu do záhonu, u kterého jsem klečela a kývl na dílnu. ˝Pojď, dokud je světlo.˝
Šla jsem pomalu za ním. Už jsem nemohla. Byla jsem nad záhonem shrbená víc jak hodinu a nohy mě neposlouchaly. Další hodinu jsme přehazovali v dílně prkna. Vítek se rozhodl, když už to děláme, že je budeme rovnat podle velikosti a síly.
A tak jsem přenášela prkna z jednoho kouta do druhého, mezitím se setmělo, a když jsem šla asi po padesáté, zakopla jsem a upadla. Ucítila jsem strašnou bolest v ruce, až se mi zatmělo před očima.
˝Vítku… udělala jsem si něco s rukou…˝ Stál na druhém konci dílny a ani se neotočil.
˝To nic není! Pojď, doděláme to, už jich zbývá jenom asi dvacet… dělej! Vstávej!˝
Vstala jsem, ale bolest v ruce byla příšerná. Vyšla jsem pomalu z dílny a šla jsem k domu. Vyběhl za mnou a řval na celou zahradu.
˝Kam jdeš? Vrať se! Musí se to dodělat!˝
˝Jdu zavolat sanitku.˝
˝Jakou sanitku?! Na co sanitku?!˝
Kdyby v tu chvíli nepřišla sousedka, kterou pozval, aby si odnesla nějaké kompoty, nevím, jestli by mi dovolil sanitku zavolat. Možná bych opravdu musela jít ta prkna dodělat. Ale když mě sousedka uviděla, jenom vytřeštila oči a vytáhla mobil.
Sanitka přijela za chvíli. Mezitím jsem si stačila umýt ruce a sousedka mi pomohla se převléknout, protože jinak bych jela do nemocnice v ˝pracovním˝…
Celou tu dobu byl Vítek v dílně. Vykoukl, když přijela sanitka, a když viděl, že sousedka jede se mnou, zase zalezl.
Zlomenina byla ošklivá. Musela jsem zůstat v nemocnici. Nevadilo mi to. Přála jsem si, aby mě tam nechali co nejdéle. Děti za mnou hned druhý den přišli a nanosili mi časopisy a knihy, přinesli mi i malé rádio a televizi. Chodili za mnou hlavně večer, po práci a myslím, že si mě užívali, stejně, jako jsem si je užívala já.
Vítek za mnou byl jednou, řekl mi, že teď má strašně práce na zahradě, když já se tady válím, a kdybych něco chtěla, ať řeknu dětem. Od té doby nepřišel. Bylo mi to jedno. Nikdo na mě neřval. Nikdo po mně nic nechtěl. Nic jsem nemusela dělat. Odpočívala jsem. Spala jsem přes den. Četla jsem si, kdy jsem chtěla, na televizi jsem koukala, kdy jsem chtěla – byla to první, nádherná dovolená v mém životě, která trvala, bohužel, jenom měsíc.
Když mě děti přivezly domů, a všichni jsme se sesedli v jídelně, dokonce i Vítek, rozhodla jsem se, že mu navrhnu to, na co jsem přišla v nemocnici. Čekala jsem na vhodnou příležitost, a děti mi nahrály, když se do Vítka pustily. Začala Vanda.
˝Tati, ale mamka teď nebude moct dělat na zahradě! Počítáš s tím?˝ Vítek se nasupil.
˝A proč by nemohla? Válela se v nemocnici dost dlouho, tak teď může pomáhat. Bude na zdravém vzduchu! Potřebuje to, vypadá jako mrtvola!˝
˝Tati, mámě bylo sedmdesát,˝ přidal se Ládík. ˝Jestli tobě nevadí fyzická práce, tak mámě jo. Už to nezvládá. Víš dobře, že upadla a zlomila si ruku, protože byla utahaná.˝
˝A to ti řekl kdo,˝ přeměřil si ho nepřátelsky Vítek a Ládík se usmál.
˝Tati, to mi nikdo říkat nemusel. Ty jdeš přes mrtvoly, když se jedná o zahradu!˝ Vítkovi zkameněla tvář.
˝Jak to myslíš?˝
˝Zahrada byla u tebe vždycky první! My s mámou jsme byli až na čtvrtém místě,˝ přidala se Ivona a v mém manželovi se probudil účetní.
˝Na čtvrtém místě? A co mám, podle tebe na druhém a na třetím?˝
Děti se rozesmály a Vanda mu začala ukazovat jeden prst po druhém
˝Zahradu. Zahradu. Zahradu.˝
Vítek se vztyčil za stolem.
˝Co to plácáte? Dělám to přece celý život pro rodinu! Dělám to pro vás všechny! Když je u baráku zahrada, musí se na ní pracovat, to je přece normální! Ušetřili jsme! Jedli jsme zdravě! Naučili jste se odmalička pracovat, neflákali jste se! Ta zahrada je poklad! Slyšíte, poklad! Tak ze mě nedělejte úchyla, který by nebyl schopný se jí zříct!˝
A teď jsem vstala i já. Stála jsem proti němu a celá jsem se klepala.
˝Tak se jí zřekni. Je ti dvaasedmdesát. Jak ještě dlouho na ní budeš moct pracovat? Může přijít nemoc, můžeš upadnout jako já. Soused ji chce už několik let koupit. Navrhl ti, že ji odkoupí a na své náklady nechá udělat zeď. Ta zahrádka, která by nám zbyla, by stačila na to, abys mi konečně udělal houpací lavičku, kterou mi slibuješ padesát let. A ty by sis mohl pořídit akvária, po kterých jsi snil, když ti bylo dvacet, pamatuješ se?˝
Vítek po mně koukal a z jeho tváře jsem nepoznala, co si myslí. Když promluvil, pochopila jsem, že všechno půjde dál, ve starých kolejích.
˝Nikdy! Nikdy zahradu neprodám! Nikdy! Umřu na ní! A ty mi budeš pomáhat! Budeš! Budeš! Musíš!˝
Bouchl několikrát do stolu a vyběhl z jídelny. Zhroutila jsem se. Začala jsem plakat, celá jsem se třásla a před očima se mi udělala tma. Když jsem se vzpamatovala, dcery mi sbalily nejnutnější věci a syn mě odvedl do auta a odvezl k sobě domů.
Druhý den přišly k synovi obě dcery a všichni tři mi oznámili, že během měsíce koupí na sídlišti byt a že ten byt bude můj. Koukala jsem na ně a nevěděla jsem, co mám dělat. Cítila jsem strašnou úlevu, ale i strach. Mohla bych mít klid, jaký jsem měla v nemocnici. Ale jak bych od něho mohla jen tak odejít?
˝Rozmysli si to, mami,˝ zašeptala Vanda a políbila mě.
˝Bude záležet jenom na tobě, mami,˝ naklonila se ke mně Ivona a také mě políbila. Syn na nás koukal a měl v očích slzy. A pak odešli.
Ležela jsem a před očima mi běžel můj další život. Měla jsem pocit, že jsou ve mně dvě Hedy a jedna se hádá s druhou…
˝Celý život jsi toužila po klidu a teď ho můžeš mít!˝
˝Ano, budu žít v klidu, ale zároveň budu bez Vítka. Jsme spolu padesát let. I když to byl těžký život, vydržela jsem to.˝
˝Samozřejmě, že jsi to vydržela, ale teď to už nevydržíš, o to jde! Ty už teď prostě nemůžeš pracovat fyzicky tak, jak on po tobě chce! On tě zabije!˝
˝Je mi sedmdesát! Co řeknou lidi, když od něho odejdu?˝
˝Na lidi se vykašli! Pomohl ti někdo někdy? Musela sis vždycky pomoct sama. Je to tvůj život!˝
˝Bude se mi po něm stýskat.˝
˝Po čem se ti bude stýskat? Po jeho řvaní? Kdy tě naposledy objal? Políbil? Kdy se tě zeptal, Hedo, co bys chtěla dělat? Kam bys chtěla jet na dovolenou?˝
˝Nikdy. Nikdy se mě na nic nezeptal. Nikdy jsme neměli žádnou dovolenou. Zahrada, to byla naše dovolená. Já jsem ho nikdy nezajímala…˝
Nevěděla jsem, co má dělat. Syn poznal, co se ve mně děje a pozval na návštěvu svoji kamarádku, terapeutku, které jsem se ze všeho vypovídala a ona mi otevřela oči.
˝Paní Bendová, váš muž je takzvaný ˝sólový hráč˝. V žebříčku hodnot stojí u takových mužů na prvním místě jeho zájmy, a je jedno, jestli to je rybaření, sport, šachy, filatelie nebo zahrada. Tihle muži žádají pochopení a toleranci jenom pro sebe. Takový muž obviní všechny kolem sebe z toho, že ho nechápou, a nikdy nepřipustí, že něco dělá špatně. Takový muž se celoživotně orientuje na svůj koníček a rodina ho nezajímá. Cokoli mu vytknete, bude brát jako útok na sebe…˝
Tohle a ještě hodně jiných věcí mi řekla. A díky ní jsem se definitivně rozhodla. Domů jsem se už nevrátila. Děti odstěhovaly moje věci do nového bytu a já jsem začala znovu žít. Nepodala jsem žádost o rozvod. K čemu by mi to bylo? Peníze i byt jsem měla.
Těžce jsem si na svoji svobodu první měsíce zvykala, to přiznávám. Byla jsem jako pták, který celý život nelétá a teď, když může, křídla ho neunesou. Pořád jsem ustrašeně čekala, kdy se ozve Vítkův křik.
˝Hedo, kde jsi zase zalezlá?!˝
Ale i tohoto nepříjemného pocitu jsem se časem zbavila a pomalu jsem se létat naučila. Teď, po roce, už létám bez problémů, mám plno kamarádů a známých, dělám, co mě těší, odpočívám, navštěvuju se s dětmi, chodí za mnou vnoučata, kupuju si do bytu drobnosti, které mi dělají radost, začala jsem malovat. K narozeninám mi děti koupily, místo lavičky na zahradě, nádherné houpací křeslo
Vítek mi ale pořád schází. Dlouho mi sice trvalo, než jsem si vzpomněla na nějaké hezké chvíle, ale pár jich nakonec přece jenom bylo. Dětem to neříkám, ale často na něho vzpomínám, i když jsme se od mého odchodu neviděli. Byli jsme spolu padesát let, nedivím se, že mi schází, ale vím, že se vrátit nemohu…
Když mi včera Vanda řekla, že táta uvažuje o tom, že možná prodá zahradu, překvapilo mě to. Jestli ji opravdu prodá, tak kdo ví, třeba mi konečně po padesáti letech udělá za domem houpací lavičku a založí si akvária. Potom bych se k němu vrátila. A ráda. Třeba nakonec budeme mít šanci, prožít stáří spolu. Záleží jenom na něm, jestli přestane být ˝sólovým hráčem˝ a stane se manželem, otcem a dědečkem.
Ale moc tomu nevěřím. Vítek se své zahrady nikdy nevzdá. Umře na ní, jak často vykřikoval.
A umře sám…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z připravované, třiadvacáté knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE KOLO V KUFRU, která vyjde na jaře 2009.