Janička – povídka

Autor článku: Eva Haltufová ˝Moje milá Adélko, jelikož jsem se stal majitelem nového bytečku, žádám Tě o ruku!˝ S těmito slovy se za mnou Jirka přiřítil do sborovny a před zraky udivené kolegyně mi vtiskl polibek a obdaroval mě velikánskou kyticí růží.

Chodili jsme spolu už dva roky a po společném životě jsme toužili, ale právě bydlení bylo kamenem úrazu. Teď už nám nic nebránilo v tom, abychom byli stále spolu. Během jednoho roku jsme si náš byt zařídili k obrazu svému a žili jsme docela spokojeně. Oba jsme měli práci, která nás bavila, měli jsme spoustu kamarádů, spoustu koníčků, hodně jsme chodili do společnosti, ale nejvíce jsme se těšili, až budeme sami. Role novomanželky se mi moc líbila a i můj muž byl spokojen.
Po čase jsme začali pomýšlet na dítě. Beztak jsem už delší dobu okukovala dětské prádýlko a při nahlédnutí do dětského kočárku se mě zmocňoval dosud nepoznaný pocit. I manžel se přiznal, že by si dítě moc přál a tak byl nadšený, když jsem mu jednoho dne oznámila, že jsem v jiném stavu. Po celou dobu těhotenství mě choval jako v bavlnce, rozmazloval mě a se vším mi pomáhal.
Naše štěstí vyvrcholilo, když se narodila Janička. Porod proběhl hladce a já jsem se moc těšila, až to naše krásné stvoření Jirkovi ukážu. Tenkrát ještě tatínkové nemohli být u porodu, jak je dnes běžné. Janička byla krásné miminko, pokaždé, když mi ji donesli, jsem z ní byla unešená a říkala jsem si, že tohle je asi fakt ten pravý smysl života.
Najednou se kolem mě začalo dít něco podivného. Lékaři mi kladli různé otázky, sice ke mně byli všichni milí a laskaví, ale vycítila jsem, že něco není v pořádku. Když mi jednou Janičku přinesli ke kojení, zeptala jsem se sestřičky, co se děje. Uhnula pohledem a odpověděla, že mi pan primář všechno vysvětlí. Mé nitro začaly nahlodávat pochybnosti.
Odpoledne jsem seděla v pracovně pana primáře. Šetrně, ale velice podrobně mi vysvětlil, že podle všech vyšetření a testů se naše Janička narodila s Downovým syndromem, což znamenalo, že je mongoloidní. Doporučil mi, abychom ji s manželem umístili raději co nejdříve do ústavní péče. Jak k tomu došlo a proč se to nepoznalo dříve, na to odpověď neznal.
Svět se mi zhroutil jak domeček z karet. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že právě nás postihlo takové neštěstí. Na pokoj mě z primářovy pracovny dovedla sestra, sama bych to asi nezvládla. Pro pláč jsem neviděla na cestu, třásla jsem se po celém těle.V hlavě se mi honila pořád jedna otázka: ˝ Co budeme dělat? Přece nedáme naše děťátko někam do ústavu, kde se z něj stane chudáček čekající na svůj konec? A proč se to stalo právě nám, proč?˝ Nebyla jsem schopná si nějak rozumně odpovědět. Když za mnou Jirka přišel, našel místo novopečené maminky uplakanou trosku. Šli jsme spolu za primářem a ten mu také vše vysvětlil. Jeho diagnóza zněla stejně tvrdě, jedná se o Downův syndrom a naše dcera měla zůstat celý život psychicky i fyzicky postižená.
˝Své dítě nikomu nedám, ať je jaké je!˝, znělo moje konečné rozhodnutí a můj muž mě v něm podpořil. Přece nikdo neví dopředu, jaké opravdu bude a co když je diagnóza mylná? Bylo mi Jirky moc líto, tolik se na miminko těšil a teď si zřejmě ještě ani nedovedl představit, co ho čeká, pokud lékaři měli pravdu. Primář mě varoval, že život s takovým dítětem bude velmi těžký a v ústavu že by mělo vše co je potřeba. ˝Jen lásku ne,˝ říkala jsem si a tiskla Janičku k sobě. Moje rozhodnutí bylo definitivní. Když jsem se na ten bezmocný uzlíček zadívala, cítila jsem, jak moc jej miluji a byla jsem odhodlaná pro své dítě udělat vše, co mu prospěje. Hodně mi pomohlo mé pedagogické vzdělání, ale vše byla jen teorie. Začala jsem shánět potřebnou literaturu, abych se o Downově syndromu dozvěděla co nejvíce a abych se připravila na vše, co mi výchova dcery přinese.
První dny po návratu z porodnice probíhaly hladce. Janička vypadala jako ostatní kojenci, byla hodná, klidná. Utěšovali jsme se nadějí, že vše je jen hrozný omyl a že lékaři se spletli. Jak ale čas ubíhal, bylo mi jasné, že to byla jen planá útěcha. Zatímco jiné děti se začínaly usmívat, brát do rukou hračky, lézt a postupně i sedět a chodit, Janička nic. Její obličejíček stále zřetelněji získával znaky typické pro mongoloidní dítě. Bylo mi z toho moc a moc smutno.
Když byly Janičce tři roky, lékaři nám znovu navrhli její umístění v ústavu. Celkem bez obalu nám řekli, jestli si uvědomujeme co všechno nás čeká, pokud si ji necháme doma. Bude nás to stát zdraví, nervy, kariéru. Navíc předpokládali, že Janička nikdy nebude mluvit, nebude schopná se naučit základní pravidla hygieny a nikdy se nenaučí se sama o sebe postarat.
Já jsem si ale nedovedla představit, že bych svoje dítě svěřila do cizí péče. Po pečlivém zvážení jsme s Jirkou dospěli k závěru, že dcerka bude vyrůstat u nás, já do zaměstnání nenastoupím a budu se věnovat pouze jí. Že nemůžu do práce mě moc mrzelo. Učila jsem na základní škole a tuto práci jsem měla moc ráda. Měla jsem ale štěstí na kolegyně, často za mnou zašly a v mnohém mi pomohly.
Sama jsem byla pevně rozhodnutá pro Janičku udělat vše za každou cenu, ale Jirku jsem milovala a začala jsem se bát, že ho ztratím, že takovou zátěž nevydrží. Jednou jsem mu o svých obavách řekla.Ujistil mě, že i on je rozhodnut se postarat se jak o mě, tak o malou a že nás má obě moc rád. Život prý musíme brát se vším všudy. Své sliby dodržel a vždy mi byl oporou, nadále zůstal pozorný a naše manželství se tímto společným trápením spíš utužilo.
Čas letěl a Janička rostla jako z vody. Kdo to nezažil, jen těžko si dovede představit, jaké úsilí to bylo naučit jí věci, které zdravé děti dělají samy od sebe. Těžko se vysvětluje smutek, který ochromoval moji duši, když jsme byly na pískovišti, kde jiné děti vesele povykovaly a hrály si, a moje dcerka jen seděla, kývala se ze strany na stranu, vydávala houkavé zvuky a nepřítomně zírala před sebe. A ty pohledy ostatních maminek! Ale časem si na nás zvykly a já jsem mezi nimi našla i několik dobrých kamarádek.
Konečně jsem přestala Janičku neustále pozorovat a ze své duše jsem vypudila lítost. Zavedla jsem tvrdý režim pro sebe i pro Janičku. Denně jsem s ní cvičila a trpělivě krůček po krůčku ji všemu učila, byla jsem důsledná a nepovolila. Měla jsem program na celý den, pečlivě propracovaný. Brzy jsem pozorovala první výsledky. Janička začala zvládat osobní hygienu, začala obstojně mluvit, naučila se plno věcí. Musím přiznat, že někdy to byla drezúra. V jejích osmi letech jsme mohli pomýšlet na zvláštní školu. Nikdo nevěřil, že by se Janička naučila číst a psát, ale podařilo se. Byla mezi dětmi, naučila se pohybovat se v kolektivu a získala tak aspoň trošku sebevědomí, jestli se to tak dá říct.
Dnes je naše dcera dospělá. Je sice mentálně a částečně i tělesně postižená, ale umí se radovat, plakat, má své touhy i svá trápení. Dokonce má i práci, naučila se ručně vyrábět umělé květiny. Vím, že překročila hranice svých možností a že do konce života zůstane velkým dítětem, které vždy bude potřebovat něčí pomoc. Mně i Jiřího ale hřeje vědomí, že jsme jí dali vše, co jsme mohli a že jsme dokázali přijmout ji takovou, jaká je. Poznala máminu i tátovu náruč, poznala teplo domova. Janička je svým způsobem šťastná a šťastní jsme i my. A nová doba přinesla plno dalších možností, takže už se tak necítíme být vytěsněni ze společnosti, ale naopak se snažíme opravdu žít.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet