Když chci zabít manžela – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Nervózně jsem přecházela u autobusové zastávky. Nepamatuji se, že bych někdy musela čekat na autobus! Proboha! Já a autobus? Auto jsem nechala na konci vesnice a pak jsem šla pěšky sem. Nikomu, kdo mě viděl, to nebylo divné. Kousek od zastávky totiž začínala cesta nahoru na hrad, a za tu dobu, co jsem tady stála, tam zahnulo asi dvacet lidí.

Mohla bych se tam také podívat, napadlo mě. Ale pěšky ne. Až TO vyřídím a vrátím se zase autobusem zpátky, sednu do auta a vyjedu na hrad z druhé strany- až před luxusní vinárnu, do které zvou prospekty ve skříňce vedle autobusové zastávky.
Konečně! Autobus najel skoro na mě, a když jsem uskočila, otevřely se dveře a vyhrnulo se z něj asi dvacet skautíků. Aspoň si budu mít kam sednout! Proč tak řvou?! Ne, děti jsem opravdu nemusela!
Když jsem čekala, až mi dá řidič nazpátek, spokojeně jsem se usmívala. Mám to skoro za sebou. Stačilo najít správného člověka a pak už šlo všechno samo…
Teď mu předám peníze a budu čekat. Čekat na splnění snu. Nebo snů? Kolik mám vlastně snů?
Sedla jsem si až dozadu a spokojeně se dívala na sluncem ozářenou krajinu. Můžu klidně snít. Vystupovat budu až na konečné, na nádraží. Přejet nemůžu.
Mám jeden sen. A mám ho už dvanáct let. Dvanáct let žiju ve vězení. Dvanáct let jsem v kleci. Mám všechno, to ano. Ale nejsem šťastná. Pravda je, že jsem to všechno, co mám, chtěla mít co nejdřív, proto jsem si Františka vzala.
Netušila jsem, že mi půjde čím dál víc na nervy. Netušila jsem, že se i v sedmdesáti letech bude cítit jako mladík! Tváří se, jak je čestný, jak je morálně na výši a přitom mi před dvanácti lety prachsprostě lhal!
Jak to říkal? Miláčku, já ti stejně brzy umřu! Nádor roste a je zhoubný! Vydrž to se mnou! Věnuj mi rok, dva, a já se ti odměním! Umřu a ty budeš bohatá vdova! Uděláš mě dva roky šťastným, a pak budeš šťastná ty! Za dva roky ti bude dvacet! Celý život budeš mít před sebou!
Houby s octem na kyselo! To říkala moje babička. Houby s octem na kyselo!
Hned po svatbě jsme odjeli na půl roku do Thajska a jeho nádor tam zázračně zmizel. Pokud vůbec někdy nějaký měl! Spíš si myslím, že mě na něj sprostě utáhl! Některé ženské si vymyslí falešné těhotenství a chlap si je, celý šťastný, vezme a ony pak ˝potratí˝! František si vymyslel nádor a já si ho, celá šťastná, vzala. Proč ne? Miloval mě! Já chtěla mít všechno a on chtěl mít krásnou a mladou manželku! A tak si vymyslel nádor, který mu v Thajsku zázračně zmizel a od té doby mu je líp a líp…
Tsss. Prý, umřu a ty budeš bohatá vdova! Houby s octem na kyselo! Peněz sice mám, kolik chci, koupit si můžu, co chci, ale že bych byla vdova? Jak říkám, houby s octem na kyselo!
Přijížděli jsme k nádraží. Toho chlapa jsem uviděla hned. Stál u stánku s novinami a měl červenou mikinu a červenou kšiltovku, přesně, jak napsal. Vystoupím a půjdu kolem něho k pokladně na nádraží. Když ho budu míjet, pozdraví mě a já se ho zeptám, kolik je hodin. On řekne, že hodinky nemá, protože mu je včera ukradli a já řeknu, že se podívám na hodiny na nádraží. On řekne, že půjde se mnou.

Dojdeme na nádraží a já se půjdu zeptat na nejbližší spoj do Prahy a pak si půjdu sednout na nástupiště, na poslední lavičku vedle WC. Zapálím si cigaretu. On tam přijde a poprosí mě o oheň. Pak si sedne vedle mě a vezme si obálku, kterou budu mít připravenou pod novinami.
Obálka není nijak zvlášť velká, ale je v ní sto padesát tisíc! Tolik peněz! Když jsem studovala, byla jsem šťastná, že jsem si někde přivydělala pět stovek! A teď mám tolik peněz, že klidně můžu dát sto padesát tisíc do obálky a na cizím nádraží je dát cizímu chlapovi…
Všechno se stalo přesně, jak napsal v dopise! Když si vzal obálku, rychle odešel. Kromě peněz tam měl i fotografie Františka a plán letoviska, kam se František za dva dny chystal odjet. Jezdil do stejného hotelu, do stejného apartmánu, chodil ke stejnému rybáři, se kterým vyjížděl na lov stejnou loďkou. Občas jel i sám.
Až pojede na moře sám, vyjede za ním na loďce i ten člověk, pro kterého jsem dala do
obálky sto padesát tisíc.
Padesát tisíc na výdaje, spojené s cestou a sto za to, že se do přístavu vrátí jenom jedna loďka.
Která? Loďka Františka to tedy určitě nebude!…
…˝Gábinko, nebudeš se tady nudit, miláčku?˝
František mě pevně držel v náručí a já se k němu přitulila co nejvíc, i když bych nejradši utekla z postele a skočila na zahradě do bazénu a plavala a plavala! Abych ho ze sebe smyla! Proč po mně musí pořád sahat? Proč se chce pořád milovat?! Bylo mu sedmdesát! Měl už být dávno mrtvý! Slíbil mi to!
Bylo mi do breku. Přitiskl mě k sobě ještě víc.
˝Gábinko… co je ti? Kup si, miláčku, něco hezkého! A až se za týden vrátím, poletíme do Paříže na nákupy! Chtěla bys?˝
Dobrý nápad! Do Paříže bych si mohla zaletět! Na nákupy. Ale sama! Ty se totiž, milý Františku, za týden nevrátíš! Tedy, abych byla přesná- vrátíš se, ale v rakvi!
Rozesmála jsem se a František konečně vstal, spokojený, že odchází od své drahé manželky, která se šťastně směje, protože má za sebou nádherné milování a před sebou výlet do Paříže za nákupy!
Jasně, když mi tak strašně vadí, neměla jsem si ho brát! A když už jsem si ho vzala, protože mi slíbil, že do dvou let umře a neumřel, tak jsem se mohla rozvést! Je mi třicet let, mám celý život před sebou! Ale proč bych se rozváděla? Řekněte mi, proč bych takovou blbost dělala, proboha?
František mě miloval, měla jsem všechno, o co jsem si řekla, ale naše manželství mělo jedinou chybu! Neumřel, jak mi slíbil, ale zázračně se uzdravil…
Já jsem vlastně jenom udělala všechno pro to, abych za Františka splnila slib, který mi dal před svatbou a stala se konečně šťastnou a bohatou vdovou…
Dala jsem mu deset let života navíc! Jiná by tak dlouho nečekala…
…František rybařil ve své oblíbené zátoce v Itálii třetí den, když zazvonil telefon.
Myslela jsem, že uslyším italštinu, ale ozval se náš právník.
˝Paní Gabrielo, mohu k vám přijet? Jedná se o… o jistou záležitost, kterou vám nechci sdělovat po telefonu.˝ Jeho hlas zněl vážně. Nadechla jsem se a ze všech sil se snažila, aby z mého hlasu neuslyšel radost.
˝Co se stalo? Proboha, co se stalo?˝
˝Mohu za vámi přijet, paní Gabrielo?˝
˝Samozřejmě! Okamžitě přijeďte!˝
Hodila jsem přes sebe župan a vyběhla před dům. Když jsem uviděla jeho auto před branou, stiskla jsem automatické otevírání. Pomalu ke mně přijížděl a já si byla jistá, že vím, co mi řekne.
František se utopil. Byla to nešťastná náhoda.
Po pohřbu jsem byla měsíc zavřená doma a vzpamatovávala se ze ztráty manžela. Teprve teď, když mě opustil, jsem si uvědomila, jak hluboce mě miloval! Postaral se o všechno! Myslel na všechno! Veškeré převody majetku, účty, platby- o všem náš geniální právník věděl!
Jedinou dědičkou jsem byla já! Navíc měl uzavřenou báječnou pojistku, o které jsem neměla tušení, cenné papíry, připojištění k důchodu, stavební spoření- peníze se na mě hrnuly ze všech stran!
Když jsem jela za měsíc ke kosmetičce, potkala jsem u ní v ulici toho chlapa z nádraží. Byla to strašná náhoda, pokud vím, bydlel někde na druhém konci města a tak jsem dělala, že ho neznám. Takhle jsme byli domluvení. Kdybychom se někdy někde náhodou potkali, neznáme se! Nikdy jsme se neviděli.
Prošel těsně kolem mě a řekl, chci milion.
Zděsila jsem se. Co to řekl? On řekl, chci milion?! On mě vydírá?! To jsme si přece nedomluvili!
Dostala jsem strašný vztek na všechny chlapy! František mi slíbil, že za dva roky umře a byl tady dvanáct let, a tenhle mizera si řekne sto tisíc za to, že Františka utopí a padesát na výdaje s tím spojené, a když to udělá, chce milion?!
Za co?! To si myslí, že peníze tisknu? Rozeběhla jsem se za ním a chytila ho za ruku.
˝Nedostaneš nic! Pamatuj si, že nedostaneš nic, ty grázle!˝
Usmál se.
˝Za týden se sejdeme na stejném nádraží jako minule. Všechno uděláš jako minule. Akorát v obálce bude milion. Pokud tam nepřijdeš, budu chtít dva miliony. Rozmysli si to. Nebo chceš jít sedět za to, že sis objednala vraždu svého manžela, kočičko?˝
Nešla jsem nikam. Za další měsíc chtěl pět milionů. Volal mi každý den, ráno, v poledne, večer, v noci. Vysmíval se mi. Já vím, že zaplatíš, kočičko, chechtal se než zavěsil a dohnal mě svojí primitivní suverenitou k tomu, že jsem udělala to, co nečekal…
…Vyslýchali mě celý den. Chtěli vědět všechno. Volali do Itálie. Faxovali, mailovali.
A znovu mě vyslýchali. Měli to lehké. Přiznala jsem se ke všemu. Ano, objednala jsem si vraždu svého manžela.
Nakonec řekli, abych zavolala vrahovi- vyděrači a řekla mu, že peníze dostane. Ale
jenom dva miliony. Souhlasil. Než zavěsil, všechno jim na sebe práskl. Idiot.
˝Kdybys někdy zase potřebovala někoho utopit, tak se ozvi, kočičko!˝
Druhý den jsem jela na stejné místo, kde jsem čekala před dvěma měsíci na autobus. Sice jsem nikoho od nich neviděla, ale věděla jsem, že jsou všude kolem. Nastoupila jsem do autobusu a na nádraží vystoupila. Stál už na své místě. Měl na sobě zase červenou mikinu a červenou kšiltovku.
Jestlipak si vzal do Itálie něco jiného, napadlo mě a v tu chvíli jsem začala mít protivný pocit, že něco není v pořádku.
Když se ke mně posadil na nástupišti na poslední lavičce a hrábl po obálce s penězi, přiskočili k němu odněkud dva chlapi a dali mu želízka.
Pak nás každého posadili do jiného auta. On něco vykřikoval, ale co, to jsem neslyšela.
Když se rozjelo auto, ve kterém jsem seděla, poručík, co seděl vedle, si mě dlouho prohlížel. Protivný pocit, že něco není v pořádku, zesílil. Tak už mluv, člověče! Mluv! Trochu se usmál a konečně začal.
˝Možná vás bude zajímat, že muž, kterého jsme před chvíli zatkli, a kterému jste zaplatila sto padesát tisíc, aby utopil vašeho manžela, nikdy v Itálii nebyl a nikdy nikoho neutopil. Dokonce to ani neměl v úmyslu.˝
Vytřeštěně jsem na něj koukala. Jak to, že ten grázl nikdy nikoho neutopil? A co František?
Poručík přikývl, jakoby slyšel, co si myslím.
˝Ano, váš manžel se opravdu utopil. Při rybaření se zamotal, upadl, bouchl se do hlavy, ztratil vědomí a vypadl z loďky. Než ho vytáhli, bylo pozdě. Jsou na to svědci…˝

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je ze stejnojmenné knihy KDYŽ CHCI ZABÍT MANŽELA, která vyšla na jaře 2007.