Literární procházky – Evropský romatismus

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Literární procházky nás nyní zavádějí do velmi důležitého a rozhodujícího období evropských dějin. Vznikají nové myšlenky, které se odrážejí v životních postojích lidí, kteří tu kterou zemi reprezentovali, ať kladně nebo záporně. Ze studeného severu, který se zmítá v problémech politických i společenských se nyní vydáme do teplejších evropských zemí. Ale ani zde není klid. Začátek 19. století je ve stínu Francouzské revoluce a jakobínského teroru, ve znamení Napoleonských válek a následující restaurace.

Španělsko
Španělský romantismus trval přibližně do poloviny 19. století. Jeho počátky byly ovlivněny francouzskou revolucí. Vrcholné období nastalo přibližně mezi lety 1834-1844, poté romantismus opět pozvolna přechází do realismu. Romantismus ve Španělsku je o něco umírněnější než jinde, některé jeho rysy jsou ve španělské literatuře vzhledem k místnímu prostředí a literárním tradicím výrazně oslabeny (především byronismus, jenž je v jiných romantických literaturách velmi silný, se ve španělské literatuře takřka nevyskytuje, mnohem slabší je také obdiv k přírodě), jiné složky jsou naopak posíleny (obdiv k historii).Významným romantickým básníkem byl José Zorrilla y Moral (1817-1893), autor mnoha spíše prostších lyrických básní především popisného charakteru, epických poém s tématikou španělské historie (především reconquisty), vynikajících svou barvitostí, a také mnoha historických dramat, z nichž nejvýznamnější je hra Don Juan Tenorio (1844), kterou byl španělský romantismus v podstatě završen.

Německo
Německý romantismus velmi různorodý a komplikovaný. Do proudu německé romantické literatury proniká odpor k francouzskému klasicismu a osvícenství a současně silné náboženské zabarvení, které přechází až k mystice. Nutno podotknout, autoři významných děl tohoto období neměli snadný osud a mnohý z nich skončil tragicky stejně, jako hrdinové jejich děl. Německý básník Novalis (1772 – 1801), vlastním jménem Friedrich Leopold von Hardenberg je autorem knihy Hymny noci. Novalis byl opakem ostatních romantiků, těšících se ze života. Byl šlechticem, ale vykonával měšťanské povolání. Zajímal se o básnictví, filozofii a přírodní vědy, především o matematiku. Oženil se s 13letou Sophií, která však brzy zemřela, což jím hluboce otřáslo – její smrt, stejně jako smrt jeho mladšího bratra ovlivnila jeho literární tvorbu. Sám zemřel v e 29 letech na souchotiny. Ve svých dílech používal mystický, temný a tajemný jazyk.
Snad budou čtenáře zajímat myšlenky, které se staly okřídlenými citáty:
- Muž je lyrický, žena epická, manželství dramatické
- Jsme samotni se vším, co milujeme
- Vidíš-li obra. zkoumej nejprve polohu slunce a dej pozor, není-li to stín trpaslíka

Anglie
Anglický romantismus je asi nejvypjatější, což se projevuje i v životech básníků, kteří se často účastnili bojů za svobodu. Jejich život končil časnou a tragickou smrtí. Tak tomu bylo u G.G Byrona.
George Gordon Noel Byron (22. ledna 1788 – 19. dubna 1824) byl šestým baronem z Rochdale, anglickým básníkem a předním představitelem romantismu. Mezi jeho nejznámější díla patří Childe Haroldova pouť a Don Juan, který zůstal nedokončený. Lord Byron proslul nejen svým dílem, ale i svým způsobem života, který zahrnoval extravagantní výstřelky, mnoho milostných skandálů, dluhy, rozvod a obvinění z incestu a sodomie. Lady Caroline Lambová o Byronovi prohlásila, že je ˝šílený, zlovolný a je nebezpečné ho znát˝. Byron působil jako vůdce jedné ze skupin italských Karbonářů během bojů s Rakouskem a později se účastnil bojů proti Turkům během řecké války o nezávislost, za což je považován za řeckého národního hrdinu. Zde hojně přispíval svými financemi, aby podpořil hnutí odporu. Svojí obětí dopomohl Řecku znovu nabýt svobody. Zemřel v Misolonghi.
Druhý velký básník anglického romantismu je šlechtic P. B. Shelley. Percy Bysshe Shelley (4. srpna 1792 – 8. července 1822), patří k nejvýznamnějším anglickým romantickým básníkům a je považován za autora nejlepších lyrických básní napsaných v anglickém jazyce. Nejvíce se proslavil svými básněmi Ozymandias, Óda na západní vítr, Skřivánkovi a Maska anarchie. Nicméně většinu jeho díla tvoří dlouhé vizionářské básně Alastor, Adonis, Vzpoura Islámu, Odpoutaný Prométheus a nedokončená báseň Triumf života. Shelleyho nekonvenční životní styl a idealismus, společně s jeho skeptickým tónem z něj udělaly nechvalně proslulého a nejvíce nenáviděného muže své doby. Stal se idolem pro následující dvě nebo tři generace básníků. Byl rovněž obdivován Karlem Marxem, Henrym Stephensem Saltem a Georgem Bernardem Shawem. Shelley, podobně jako jeho současníci John Keats a Lord Byron, předčasně zemřel. Jeho ženou byla Mary Wollstonecraft Shelley, autorka Frankensteina, ke kterému Shelley napsal v roce 1818 úvod. Shelleyho prvním dílem byl gotický román Zastrozzi (1810), kde se v postavě padoucha Zastrozziho odráží Shelleyho ateistický pohled na svět.. Během svých studií na Oxfordu vydal, pravděpodobně společně s Hoggem, sbírku groteskních a parodických básní Posmrtné fragmenty Margaret Nicholsonové. V roce 1811 Shelley publikuje pamflet O nezbytnosti ateismu. 8. července 1822, necelý měsíc před svými třicátými narozeninami, Shelley utonul na svém škuneru Don Juan při náhlé bouři během svého návratu z Livorna do Lerici. Den po Shelleyho smrti napsal škodolibě toryovský deník The Courier: ˝Shelley, autor jakési bezbožné poezie, utonul a nyní už ví, jestli Bůh existuje či nikoliv.”

Francie
Počátkem 19. století došlo ve Francii k nástupu romantismu, jehož francouzští představitelé jsou dodnes pokládáni za klasiky světové literatury Victor Hugo, Francois-René de Chateaubriand, Alphonse de Lamartine, Alfred de Musset, Alfred de Vigny, Stendhal a další.
Roku 1848 došlo ve Francii k únorové revoluci, jejímž výsledkem byl vznik druhé republiky, tento fakt se projevil krizí společenských hodnot, která ovlivňovala francouzskou literaturu prakticky až do počátku 20. století. Na ideály romantismu přímo navázali, ačkoliv je rozvíjeli nečekaným směrem prokletí básníci (Arthur Rimbaud, Paul Verlaine, ale i Lautréamont), jimž dal základ Charles Pierre Baudelaire ve svém podivuhodném díle.
Stendhal vlastním jménem Henri Marie Beyle (23. leden 1783 – 23. březen 1842) byl francouzský spisovatel, představitel kritického realismu a romantismu, hudební a literární kritik, autor cestopisů a teoretických spisů. Představitel kritického realismu, mistr psychologického románu.Narodil v zámožné měšťácké rodině v Grenoblu a dostalo se mu dobrého vzdělání, stal se známou postavou pařížských diskuzních salonů, s napoleonskou armádou se zúčastnil ruského tažení. Zažil Napoleonovu porážku u Moskvy. Již v mládí byl ovlivněn osvícenstvím a protikrálovským hnutím, jež vzešlo z vlasteneckého nadšení ‘Velké francouzské revoluce’ (1789-94). Jakožto nadšený stoupenec revoluce vstoupil po studiích do armády Napoleona I. Bonaparteho (1769-1821) a jako důstojník se zúčastnil tažení do Ruska. Během restaurace prožil sedm let v Itálii, kde se stýkal s italskými bojovníky za národní sjednocení. Na příkaz rakouské policie však Itálii musel opustit. Po návratu do Francie se zapojil do bojů o novou literaturu a o romantismus a proti dvorskému klasicismu. Stendhal byl především znalcem života, umění podle něj mělo pravdivě zachycovat „hnutí srdce“. Stendhal nebyl za svého života příliš čten a prakticky zůstal neznámý. Byl objeven a pochopen (podle vlastní předpovědi) až po roce 1880. Jeho náklonnost k Itálii a její kultuře se objevuje ve většině jeho děl. Jedna z prvních Stendhalových knih, později oblíbený spis O lásce (De l’Amour, 1822), byla vydána bez zájmu. Koncem dvacátých let začíná Stendhal psát romány, z nichž prvním je Armance aneb několik scén z Pařížského salonu (Armance, ou quelque scènes d’un salon de Paris, 1827), po něm následuje patrně nejslavnější dílo, Červený a černý (Le Rouge et le Noir 1830).Po červencové revoluci v roce 1830 byl Stendhal jmenován konzulem v Terstu, ale protože rakouská vláda odmítla přijmout policejně stíhaného cizince, byl přeložen do Papežského státu. V Itálii strávil Stendhal víceméně zbytek života a zde také napsal další velké romány: Lucien Leuwen (1832 – 1835) a autobiografické dílo Život Henri Brularda (Vie de Henri Brulard, 1836). Posledním z trojice velkých románů byla Kartouza parmská (La Chartreuse de Parme, 1839) a nedokončený román Lamiela (1840). Stendhal zemřel při jedné z častých návštěv Paříže v roce 1842. Podle mého názoru je Stendhal i dnešnímu čtenáři srozumitelným jeho díla byla zfilmována

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet