Londýn a jeho atmosféra

Autorka článku: Vlasta Otychová Londýn žije svým vlastním životem. Už ranní jízda metrem byla velmi zajímavá. Když metro v jedné stanici skončilo a dál nejelo, nikdo – ale VžBEC nikdo – se nerozčiloval, nenadával – prostě část lidí v klidu dál četla noviny, které se nazývají stejně jako u nás Metro a druhá část v klidu vystoupila a přesunula se na jiný spoj.

Nebyla to ale jediná zajímavost v metru. Kdybych se nebála, že mi někdo vynadá, vyfotila bych si cestující. Všichni mladí muži měli tmavý oblek a světlou košili (pozor, v rukávech měli knoflíčky do košile jako nosil můj táta a děda), všichni měli kolem krku šálu uvázanou stejným způsobem a v uchu ˝pecku˝. Netroufla jsem si zeptat se: ˝Promiňte, mladý muži, to si pouštíte muziku nebo je to mobil?˝ V každém případě vypadali jeden jako druhý. Byl to zajímavý pohled. Když jsem se začala smát, vypadala jsem jak blázen, ale prostě to bylo k smíchu, jak nahraná situace ve filmu.

Titíž dynamičtí manažeři – a s nimi i manažerky (v těch lodičkách s vysokými podpadky bych opravdu každý den nebyla ochotna chodit) – zaplavili v poledne ulice a vyrazili za stravou (asi nemají závodní jídelny), seděli venku v ˝zahrádkách˝ , restauracích nebo jen parcích s bagetou a obědvali. Také jsme si v jednom rychlém občerstvení koupili bagetu (občerstvení vlastnili 2 italští bratři) a pozorovali cvrkot v ulicích. Choulila jsem se chladem, přestože Angličané byli vyletnění, mnozí se šli v polední pauze proběhnout (šortky, triko) a ti co šli na oběd, neměli kabáty, jen ta saka (jelikož bylo poledne, tak ani ty šály ne).

Vůbec bylo v celé Anglii vidět, že jsou její obyvatelé výrazně otužilejší než my. A taky bych řekla skromnější. Obytné prostory a řadové domky na malých plochách, uzounké schodiště (že by nábytek stěhovali okny?). Jen ty ženy mi připadaly méně dbající své vizáže. Což při možnostech Angličanek Je to prostě pravda. České ženy jsou nejhezčí na světě. Když nás nějaká žena zaujala, sotva otevřela pusu, bylo zřejmé, proč (byla Češka nebo Slovenka).
A cizinců jsme v Londýně potkali dost a dost. V jídelně hotelu byly rusky, vstupenky na okružní jízdu Londýnem nám prodával Polák, vstupenky do chrámu svatého Pavla Rus (radil nám – rusky – aby šéf nevěděl, kde nejlevněji koupit lístky do Toweru) a jízdenku na letiště Slovenka. Slovenka byla také hosteska na letišti.

Prostě jsem měla pocit, že se lze v Londýně bez angličtiny klidně obejít. Pokoj v hotelu jsme měli velmi skromný, ale měl koupelnu a čisté postele, víc jsme nepotřebovali. Snídaně byla hodně skromná (bílá veka, džem, máslo, čaj nebo káva), ale při snězení ˝přiměřeného˝ množství to stačilo.

A ještě něco mě v Londýně zarazilo. Londýňané – a vůbec Angličané – milují vozítka všeho druhu. Starší lidé je měli hodně často, ale pozoruhodné byly i kočárky pro děti. Konec konců patrové autobusy jsou doménou Londýna, možná to spolu nějak souvisí.

Zdroj a foto: Vlasta Otychová