Na skok v Londýně

Autorka článku: Vlasta Otychová Město, které pro nás kdysi vonělo dálkami se nám jaksi přiblížilo a dnes leží ˝skoro za humny˝. Jezdí tam autobusy Student Agency, létají nízkorozpočtové letecké společnosti z Prahy i Brna. Slouží-li Vám zdraví , dá se toto město jen doporučit. Zejména pro milovníky historie.

Takový Tower s jeho korunovačními klenoty byl impozantní. Mráz běhá po zádech, když si vzpomenete na některý díl seriálu Tudorovci, který nedávno vysílala televize. Kolik utrpení asi skrývají jeho zdi! A kolik křivd! A přitom to původně vůbec nebylo vězení. Jako palác byl ale naposledy využíván na přelomu 16. a 17. století (Jakub I.). Později ale znamená návštěva Toweru smrt či rychlé zapomnění. Vodní příkop kolem pevnosti dnes už není, ale brána, kterou jste mohli vplout po Temži ( no, spíš ˝byli vpluti˝, dobrovolně se tam asi nikomu nechtělo) je stále na svém místě. Touto branou byla dovezena také Anna Boleynová, která skončila na popravišti (údajně se Towerem dodnes prochází, my ji ale neviděli (-:). Tower „hostil“ spoustu dalších důležitých osobností, třeba Thomase Moora (pěkně se mu Jindřich VIII. odvděčil). Nějak jsem očekávala při prohlídce cedulky u dveří jednotlivých cel či místností typu: Zde byl v letech xxx vězněn xxx. Nic takového jsme ale neviděli.

Další stavbou, která mě v Londýně zcela uchvátila byl Westminsterský palác. Zejména za tmy vypadal nádherně. Těžko si představit, jak byl znovu budován, když ho v roce 1834 většina shořela. To není zas až tak ˝dávno˝. Dvě hlavní věže (Viktoria Tower a Clock Tower) se dají fotografovat z mnoha pohledů. A počasí nám přálo, mraky dodávaly atmosféru. Hodiny Big Ben odbíjejí každou hodinu a váží téměř 14 tun – samozřejmě jsme je nepřeslechli.

Jen kolem Westminsterského paláce se dá klidně chodit půl dne. Jelikož jsme na celý Londýn měli dva dny, dovolit jsme si to nemohli. Tak jen vyfotit naproti přes ulici sochu Winstona Churchila a před palácem jezdeckou sochu Richarda Lví Srdce nebo Olivera Cromvella a vzhůru za dalšími památkami

Zdroj a foto: Vlasta Otychová