Nový Zéland 2 – Auckland War Memorial Museum

Autor článku: Pavla Sehnalová Než se podíváme do aucklandského muzea a do zimní zahrady, dozvíte se, proč je chození a ježdění vlevo tak náročné. Některé historky jsem slyšela jen z povídání, některé jsem zažila sama. Schválně, je člověk schopen si uvědomit detaily dřív, než si je zažije a než se mu něco stane?

Chození vlevo po chodníku má jen jedno úskalí, musíte se vždy dívat na tu správnou stranu. Pokud to zrovna není světelná křižovatka jako např. hlavní Queen Street, kde mají chodci ve všech směrech a na všech stranách zelenou najednou, takže se chodí přes křižovatku i do kříže, potíž nastává, když přecházíte druhou část vozovky. Při vstupu na vozovku se vždy podíváte vpravo, pak musíte vlevo. A auta odbočující na ulici, kterou přecházíte, přijíždějí zepředu, ale i zezadu ze vzdálenější části silnice. Auto před sebou vidíte hned, ale musíte pořádně otočit hlavu, abyste viděli případné auto zezadu. Jelikož chce auto projet, co nejrychleji, aby nepřekáželo v křižovatce, máte, co dělat, když uskakujete. Ne, že by řidiči na Novém Zélandu byli nějak neohleduplní, ale přeci jen člověk je mnohem zranitelnější.
Řidič v autě samozřejmě musí dbát dopravních značek a měl by dodržovat i světelné signály na semaforu. Může se ale stát, že na Vás budou troubit, když máte červenou, zatáčíte doleva v připojovacím pruhu a nejedete. Proč? Protože pokud dáte přednost zprava, jednoduše se začleníte do provozu i při červené. Pravidlo přednosti zprava zde platí stoprocentně, takže pokud na křižovatce odbočujete vlevo (tedy nemáte to přes celou křižovatku, ale ˝hned za rohem˝), musíte dát přednost autu přijíždějícímu zprava. Asi proto, že on křižovatku přejíždí a překáží tam víc, než Vy. V autech je většinou automatická převodovka, takže můžete i telefonovat a řeknete si, že se jezdí bez problémů, ale háček je v prohozených páčkách na volantu. Občas tak místo blikání o změně směru, urputně utíráte přední skla.
Na kole je člověk možná nejzranitelnější, také proto je zde povinnost nosit cyklistické helmy. A problém, se kterým jsem se setkala, je záměna brzd. U nás je většinou brzda na pravém řídítku pro zadní kolo a levá brzda pro přední kolo. Takže když jsem jednou odbočovala doleva a na přechod mi vstoupila maminka s kočárkem, s úlekem jsem stiskla pravou rukou brzdu (levá ukazovala změnu směru), přední kolo se zablokovalo, kdežto zadní pokračovalo dál. Všichni naštěstí přežili.

Jednou jsem se bezpečně (autobusovou dopravou) vydala do centra Aucklandu s úmyslem navštívit aucklandské muzeum. Bylo pěkné slunečné dopoledne, a proto jsem si vybrala delší cestu z Queen Street kolem budov aucklandské univerzity do parku Auckland Domain. Domain v překladu znamená obrovská travnatá plocha. Můžete zde narazit na běžecké stezky, upravený trávník k piknikům, romantická zákoutí s lavičkami, malé aleje s okrasnými stromy, jezírka s kachnami i hřiště na petanque, fotbal či baseball. Novozélanďani jsou zarputilí běžci, není dne, kdy nepotkáte letně oděné lidi různého věku. Počasí je velmi proměnlivé, že ráno svítí sluníčko neznamená, že v poledne nepřijde pořádná přeháňka, přesto to běžce neodradí a klidně se vydají do kopce na Mt Eden nebo kličkovat do provozu v centru. V parku nenajdete zbytečné stánky, jen jednu nebo dvě kavárny s venkovním posezením.
Jednou z ozdob parku je zimní zahrada, skládající se z pěkného nádvoříčka, kde se často fotí svatební fotky, a tří pavilonů. V jednom pavilonu – obrovském skleníku jsou pěstovány kytičky všeho druhu. Z barev Vám přecházejí oči a nos slastně nasává voňavou směsici vzduchu. Uvědomuji si, že pro alergiky to asi nebude ta pravá návštěva, proto můžete navštívit druhý skleník, ve kterém jsou tropické stromy, palmy a další netradiční rostliny spolu s rybníčkem pro lekníny a rybičky. Třetí část je věnována rozličným druhům kapradin, takže střecha tohoto přírodního pavilonu je tvořena korunami kapradin.

Samotná návštěva muzea, jehož název by se dal přeložit jako muzeum válečných upomínek, Vám časově zabere od jedné hodiny, když muzeum proběhnete, třeba i do šesti hodin, když se zastavíte u každého exponátu. Výstavy jsou rozděleny do tří pater. První je věnováno lidem z Pacifiku, tedy vypráví příběh o maorské historii a umění, o Paheka (nebo-li bílých přistěhovalcích), o lidech Oceánie a dalším příchozím, kteří ovlivnili kulturu na Novém Zélandě. Speciální prostor je vyhrazen pro maorské vystoupení s tanci a typickou hudbou.

V druhém patře můžete zkoumat flóru a faunu vyskytující se na Novém Zélandu, sledovat zajímavé animované programy o vzniku ostrovů, o evoluci prostředí od hor až po místa hluboko v oceánu a dokumentární filmy o vulkanické činnosti.

Poslední třetí patro popisuje krátkou historii válčení a konfliktů, které hrály nejdůležitější roli ve formování novozélandské identity. V tomto patře naleznete také památník obětem války a auditorium, kde se konají přednášky a představení pro veřejnost. Muzeum je otevřeno každý den v roce kromě Štědrého dne do 10 do 17 hodin. V komplexu si můžete dát i kávu a zákusek v místní kavárně nebo si koupit suvenýr v obchůdku. Krásné odpoledne s kulturou a poznáním Vás bude stát pouze 5NZD (novozélandských dolarů), což je podle mého názoru nízká cena za tolik věcí k vidění. Maorská vystoupení se konají třikrát do dne v určených časech a platí se zvlášť (dospělí 20NZD, senioři 15NZD).
Více informací si v angličtině můžete přečíst na stránkách muzea (http://www.aucklandmuseum.com).

Autor: Pavla Sehnalová, Foto: Pavla Sehnalová