Důchodce a duchovní život – Čas

Autor článku: František Benda Čas je veličina, se kterou každý přichází denně do styku, a proto se domnívá, že jej zná. Ale i zde platí, že nejméně toho zpravidla víme o tom, co máme neustále na očích, takže se ze zvyku domníváme, že to ani za pozornost nestojí.

Z historických záznamů je známo, že se problematice času věnovaly nejvybranější hlavy. Čas totiž proniká vším, alespoň tedy konkrétním.
Abstraktní hodnoty, stojí-li samy o sobě, zůstávají jím netknuty. Teprve přiřadí-li se ke konkrétním předmětům, sdílí s nimi jejich osud. Například tak běžný případ jako láska. Ta je bezměrná, nekonečná, se schopností být všepronikající. Je jí však povícero druhů; máme-li na mysli vztah konkrétního člověka k přesně definovanému objektu, rázem je nám jasné, že u ní snadno můžeme zaznamenat vznik, kolísání v průběhu života a konečně i zánik se skonem tohoto účastníka.
Jediné, co lze o času s jistotou říci, je, že neustále plyne, a to nepřetržitě jedním směrem. Nezodpovězena zůstává otázka jeho začátku. Tvrzení, že čas je věčný, tedy bez zaznamenatelného počátku, se vzpírá pochopení – na takové závěry nejsme dost dobře zařízeni. Přijmeme-li teorii Velkého třesku, musíme přijmout i tvrzení, že to je současně i počátek času, ale pak se vtírá těžko zodpověditelná otázka, co bylo předtím. Se stejným problémem se setkává i přijetí představy, že svět byl stvořen v několika málo dnech Hospodinem. Proč ale k oběma změnám došlo?
V Bibli nalezneme nepřímou zmínku o čase, když Hospodin říká Mojžíšovi: JSEM. Nikoli trvám od věčnosti do věčnosti, nýbrž jsem – v tomto tvrzení není zmínka o nějakém začátku, natož o konci. Vedle vaší krátkodobé existence mám svoji vlastní, od vaší zásadně odlišnou. Vezmi to prosím na vědomí. To nahrává představám, rozvinutým později v buddhismu, že vše, s čím se vůbec můžeme setkat, vzniklo jako důsledek nějaké předcházející příčiny, a ono samo se současně stává podnětem ke vzniku dalšího důsledku. Jako vedlejší produkt takto rozvíjené představy je, že čas, sledovaný proti svému toku, tedy do minulosti, je nekonečný a tedy zdrojem nekonečného střídání příčin a následků. Hlavním ziskem je pak závěr, že nic tedy vlastně nemá pevně určitelnou příčinu, tedy to v podstatě neexistuje. Jediná existence je přiznávána jakési věčné podstatě, čili obdobě onoho JSEM, které jako neměnná singularita trvá na pozadí našeho zdánlivě skutečného světa.
Tuto zajisté vznešenou představu lze vysledovat shodně v základech křesťanské mystiky, jógy i buddhismu. Následná snaha rozpracovat a rozvinout ji pro potřeby praktického života vedla k rozdílným názorům jejích interpretů. Při pokusech o kontemplativní život, ať už vedených z kteréhokoli směru, na ni nutně narazíme a musíme se s ní nějak vyrovnat.
Jiným problémem je otázka, jak čas vlastně probíhá. Když odnikud jinud, tedy alespoň z gramatiky víme, že existuje čas minulý, přítomný a budoucí. Ty dva krajní jsou celkem jasné, i když budoucí je přece jen skryt v mlhách. Ale co ten přítomný? Jak dlouho vlastně trvá? Skeptici tvrdí, že je tak krátký, že jej vlastně ani nezaznamenáme, neboť vše, co z budoucnosti vstupuje do našeho vědomí, se rázem mění v minulost. Optimisté jsou smířlivější: právě naopak. Přítomnost je to, co v tomto okamžiku prožíváme, čím procházíme. Vnímejme to, prožívejme to, je to jedinečný zážitek, který trvá jen krátce, a již nikdy se nenavrátí. Některé prožitky či přímo celé události se nám jistě může povést s úspěchem zopakovat, ale to už nebudeme ti někdejší my, kdo je bude opětně prožívat. I my podléháme změnám času, v celku i jednotlivostech. Nejen vyřčené slovo nelze vzít zpět, ale vůbec nic, co přešlo přes břit přítomnosti do minulosti, se více nenavrátí.
Lidská fantasie si ráda pohrává s bizarnostmi, takže ani vynález stroje času není výjimkou. Do této fantastické představy ale vkládá prvky současných reálií a běžně používané logiky, takže závěry nemohou být jiné než krajně zmatené.
Do bizarních úvah se lidská mysl pouští snadno a ráda, kdežto prostá zkušenost jako by jí zcela unikala. Jde o tzv. happy end, žádané šťastné zakončení nějakého příběhu, na který se právě upřela pozornost. Jimi oplývala najmě ne příliš kvalitní někdejší Červená knihovna, což ale zcela zjevně nikomu nevadilo. Že správný, i když neočekávaný závěr, čili pointu, musí mít každá anekdota, je celkem pochopitelné, však tam také o nic nejde. I u ní je ale další pokračování příběhu dost problematické, pročež se zpravidla ani nerozvádí. V životě je to ovšem jiné. V románech byl happy end uváděn většinou ve spojitosti se získáním partnera pro milostné hrátky, příp. s následujícím uzavřením sňatku, čímž pro ně celá záležitost končí. Jen bláhovec se ovšem může domnívat, že se jedná o nějaký skutečný typ konce. Závěr jedné etapy, to ano, ale v žádném případě konec závěrečný, natož šťastný. Právě naopak – to správné drama teď teprve začíná. Pouze krátkozraká mysl nedohlédá dál – i to je ale vlastnost času, který si s námi takovýmto způsobem dokáže pohrávat.
Z jiného hlediska nahlíží čas lidová moudrost. Vybízí k jeho smysluplnému naplnění. Antické carpe diem, využij dne, abstrahuje od filosofických úvah a je ryze praktické. Kdy, když ne teď? ptá se naléhavě. Jižanské maňana, někdy jindy, později, se u nás neujalo. Někdy znamená nikdy, připomíná se. Kdyby to ale vzal člověk vážně, upracoval by se záhy k smrti. Je tedy třeba vzít na pomoc selský rozum a zamýšlené dílo si cílevědomě rozvrhnout. Využívání dne se potom změní v dělné a postupné ukrajování vybraného celku a pomalé, ale jisté přibližování se k cíli. Jenže pak už se tomu začne říkat harmonogram, a to už jsme se od původního tématu pěkně vzdálili. Ovšem čas vládne neúprosně dál i zde. Však je také všepronikající.
Duchovno to ve světě hmoty nemá vůbec jednoduché.

Autor: František Benda, Foto: Internet