Důchodce a duchovní život – Hranice prožitků

Autor článku: František Benda O pestrost života se nám starají naše prožitky. Přicházejí většinou samovolně a neplánovaně. Ani u těch, které jsme se pokusili předem připravit, nikdy nevíme, jak dopadnou. Pokusy o předpověď co nás v budoucnosti čeká se většinou setkaly s nezdarem. To však od dalšího usilování nikterak neodrazuje. Čas od času se totiž někomu něco naprorokovat podaří, což do dalších pokusů vlévá novou naději.

Ne se vším, co nás potká, jsme spokojeni. Většinou se snažíme to, co se už přihodilo, nějak vylepšit. Už na nejnižší úrovni projevuje živá hmota snahu vzdálit se z nepříznivého prostředí a vyhledat místo, kde se jí bude dařit lépe, tj. v klidu, teple, na světle a v blízkosti dostatku živin. Což teprve člověk. Není divu, že některým prožitkům dáváme přednost, zatím co od jiných se snažíme co nejrychleji a co nejvíce vzdálit.
I tak se ale většinou nechováme nenasytně, nýbrž zachováváme určitý řád. Ten je ostatně vymezen našimi fyzickými možnostmi. Nedokážeme se (vlastní silou) pohybovat příliš rychle, při zvedání břemen známe hraniční váhu, kterou není radno překročit, a také množství jídla, které jsme schopni bez újmy na zdraví zkonzumovat, je omezeno. Od svého bydliště se raději příliš nevzdalujeme, a pokud to přeženeme s pracovním úsilím, tělo prostě vypne a nasadí svůj vlastní havarijní režim. Život nám vymezil jakousi střední polohu, ve které můžeme celkem úspěšně vegetovat.
Dalo by se říci, že pokud je vyhledávání prožitků v našich rukách, držíme se jakéhosi zvyklostního balíčku, bez snahy vykročit za jeho meze. Samozřejmě není to všeobecné; vždy se najdou jedinci, které to za tyto hranice neodbytně láká a s úspěchem je překračují. Ostatní je při tom obdivně sledují a zapisují si jejich jména do různých seznamů rekordů.
Vyrazit za takové hranice není zcela jednoduché. Někdy je to navíc omezeno společensky, je to zakázané, nebo se to prostě nehodí; jindy se uplatní fyzické hranice a třeba i nechuť, strach nebo stud.
Osud nás ale dokáže dostat i do situací, kdy není zbytí, a musíme přistoupit k řešení, které bychom nikdy nepředpokládali a proto na ně nejsme ani připraveni. Není pak divu, že tehdy zareagujeme třeba i zkratově a sami sebe překvapíme. Takové případy pak bývají vítaným námětem jak různých literárních žánrů (neboť lidé si rádi čtou líčení cizích malérů), tak ale také mnohem nepříjemnějších jednání v soudních síních. Mnoho lidí se dodatečně diví, co z nich udělala neočekávaná finanční výhra nebo naopak ztráta, jak je změnila náhlá samota či úspěšný zásah Amorova šípu, vyhazov ze zaměstnání či náhle vzplanuvší nevázané sexuální dobrodružství. Ostatně stačí i úspěšně absolvovat pochod Praha-Prčice, aby člověk hned přišel na jiné myšlenky.
Dostat se za hranice obvyklých prožitků vždy lákalo mnohé. Jmenovitě pak tehdy, šlo-li o proniknutí mimo stereotypní chování a uvažování. Nešlo ale jen o touhu po dobrodružství. Ti, kterým se něco podobného podařilo, s překvapením zjistili, že mimořádné zážitky jsou schopny otevřít brány do nových, zatím neznámých světů. Někdy došlo i k tomu, že se takové brány otevřely samovolně – ale to dost zřídka. Většinou k tomu bylo nutno vynaložit určitou námahu. Záhy se přišlo na to, že jde o omezování (někdy až kruté) těch pochodů, které jsou považovány za základní projevy lidského života a zdravé existence. Není jich mnoho, ale zato jsou významné: člověk musí jíst, dýchat, pohybovat se, být v teplém přístřeší a mezi lidmi. A také musí neustále v mysli řešit vše, co z toho vyplývá. Zásah do těchto hodnot byl považován za smrtelný, a mnoho lidí o něj ani nestojí.
Pionýři, kteří se hazardérsky odhodlali vyjít za tyto hranice, zcela vědomě mnohé (někdy i více současně) překračovali. Někteří zjevně a okázale, takže se pak od svého okolí výrazně odlišovali, jiní potajmu, introvertně – rozdíl proti okolí není pak tak pozorovatelný.
Jejich ziskem pak bylo, že se dostávali do jiných mentálních oblastí, kde se setkávali s jevy dříve neviděnými, a nazírali souvislosti, na které by jinak nebyli schopni přijít. Protože se tím přibližovali k základním otázkám lidské existence, začali tyto světy nazývat duchovními.
Ale i zde záhy objevili hranice, které nebylo radno překračovat. Vždyť se mnohdy jednalo o narušení tělesných funkcí, které jsou považovány za základní, a to se může katastrofálně odrazit na zdravotním stavu. Navíc byly objeveny i jiné přístupy, zdánlivě příjemnější než větší či menší sebemučení, a to drogy a zaříkávání.
Zhoubné následky používání drog jsou všeobecně známé – pro toho, kdo usiluje o duchovní pokrok, nepřipadají v žádném případě v úvahu. Se zaříkáváním je to jiné. Dnes už se na ně tolik nevěří, ale síla pronášeného slova se tím nikterak neumenšila. Jen přešla do jiných modifikací, známých jako modlitby, mantry a džapa (jejich neustálé opakování).
Pataňdžali je vyjmenoval už 300 let před Kristem ve IV. knize své Jógasútry: ˝Duchovní síly jsou získávány zrozením, chemickými prostředky, mocí pronášených slov, umrtvováním těla nebo koncentrací˝. Za zrození tehdy považoval umístění v patřičné kastě – dnes bychom to raději svedli na genetický kód. Někomu je prostě dáno. Chemické prostředky jsou drogy, o které byl zřejmě zájem už odnepaměti. Také pronášení slov bylo už mezi šamany značně rozšířené, a dnešní všeobecně používané modlitby a opakování manter jsou pouze jejich pokračováním. Umrtvování těla se postupně omezilo na mnohem jemnější disciplínu a sebeovládání, i když autority tvrdí, že jeho kruté provádění má něco do sebe a přináší pozoruhodné duchovní výsledky. Na konci pak stojí koncentrace, což zní našemu sluchu nejlíbezněji, neboť se nejedná o nic jiného, než o stále doporučovanou bdělou pozornost a kontrolu vlastních myšlenek. Pataňdžali k tomu upozorňuje, že jedině koncentrace je hodná doporučení, neboť všechny ostatní vedou ke světské přivázanosti a tím zhoršují karmu.
Svoboda v žádném případě neznamená svévoli. Vždy hrozí, že ˝neukázněný duch je sám sobě trestem˝. Vybírat je proto nutno velmi obezřele.

Autor: František Benda, Foto: Internet